Z HISTORIE BOJOVNÝCH PLEMEN KURA
Pro nás, moderní chovatele, chovající různá bojová plemena kura pro potěchu oka a kvůli dosažení co nejlepších výsledků na výstavách, na kterých se hodnotí především exteriér zvířat, je dnes, celkem logicky, jen těžce pochopitelný dřívější způsob chovu a využití bojových plemen kura ke kohoutím zápasům.
Po dlouhá staletí byly kohoutí zápasy velmi důležitým aktem provázejícím život lidí od nejnižších sociálních vrstev až po panovníky. A ne vždy se jednalo, jak se ještě dozvíme, o pouhou zábavu. Chovem kohoutů určených k boji se zabývali tzv. stájníci, dnes bychom řekli, odborně proškolení a vycvičení chovatelé - trenéři, kteří se věnovali dlouhému a tvrdému výcviku kohoutů již od jejich raného mládí. Ve svých znalostech také měli kupírování kohoutích ozdob - hřebenů a laloků, které se provádělo od nepaměti, a i jiné, často téměř odborné veterinární zákroky. Tito chovatelé byli samozřejmě velmi vážení a u dvorů se jim dostávalo velké přízně. K dispozici měli stáje speciálně určené k výcviku, početný personál a další vymoženosti. Abychom alespoň částečně pochopili důvody chovu bojovnic v dobách minulých, pojďme se podívat, alespoň stručně, do jeho předlouhé historie.
Kolébkou chovu bojových plemen kura je bezesporu oblast výskytu divokých kurů, tzn. tropické oblasti Asie, Indie, Čína a mnohá asijská souostroví. O bojovných kurech se hovoří již v indických písemnostech starých 2500 až 3000 let. Také starý indický zákoník z Manu se o nich zmiňuje. Ve velmi staré čínské encyklopedii, která je dnes uložena v britském muzeu, se vypráví o bojovných kurech, kteří byli dovezeni ze severní Indie čínskému panovnickému rodu z let 1400 př. n. l.
V životopisu o slavném čínském teologovi a sociologovi Kung Futseovi, zvaném Konfuzius, píše čínský autor Szema Thschien: „Když byl Kung Futse stár 35 let (tzn. r. 517 př. n. l.) skončilo přátelství šlechtice Ping z Tschi a knížete Tschao z Hou při příležitosti konání kohoutích zápasů“.
V Evropě jsou známy bojoví kohouti již z období před více než 2000 let. Slavný římský vojevůdce Julius Caesar (100 - 44 př. n. l.) například objevil na území dnešního Nizozemí a Velké Británie bojové kohouty, kteří byli lepší bojovníci než ti, kteří se chovali na území Říma. Tato plemena se chovala pouze pro účely zápasů a bylo přísně zakázáno je používat jako potravu. Zda-li šlo o zvířata východoasijského původu nebo více prošlechtěné bojovnice pocházející z Fénície, to se už asi nedovíme. Mimochodem právě z Fénície pocházeli první evropské bojovné slepice, tzv. fénické bojovnice. Ty Féničané, co by velcí starověcí obchodníci, přiváželi na svých lodích, které směřovali přes Středozemní moře až na sever do Baltského moře za účelem nákupu jantaru a cínu. Protože byly bojovnice velmi ceněny, šlo o velmi dobrý vývozní artikl. Féničané původní bojovnice, pocházející z Asie, ještě prošlechťovali, čímž se zvyšovala jejich hodnota. Svým typem se tyto bojovnice podobaly asilkám. Do Anglie se bojovnice dostali právě z Fénície již kolem roku 800 př. n. l.
Kohoutí zápasy byly nejdříve součástí čínské a indické kultury. Příznivci kohoutích
zápasů však nebyli jen Číňané, Indové a Féničané, ale i Peršané, Římané, Řekové a Egypťané. Bojovní kohouti byli ve starověkém Řecku zasvěceni bohu války Areovi a Palas Aténě. Od aténského státníka Themistokla (527 - 459 př. n. l.) se dovídáme, že své vojsko povzbuzoval k boji předváděním bojujících kohoutů, kterýžto zápas navíc komentoval slovy, že kohouti nebojují kvůli bohům, slávě, svobodě nebo dětem, ale jen kvůli vítězství a to do té doby, dokud jeden z nich nepadne. Tato podívaná, doplněná komentářem, prý měla na vojáky tak velký vliv, že vedla k nejednomu vítězství v bitvách. Themistokles také každoročně pořádal ve velkém amfiteátru slavnost, na níž byli mladí muži nuceni přihlížet kohoutím zápasům, což sloužilo jako lekce udatnosti.
Již několik let předtím se bojovnicím věnují ve svých dílech někteří řečtí spisovatelé. Zmiňují se o zvláštních bojových slepicích na ostrově Rhodos. Někteří římští spisovatelé dokonce bojovnicím věnovali celé kapitoly ve svých spisech. Terentius Varro (100 př. n. l.) cituje právě rhodské slepice. Španěl Columella nar. r. 50 n. l. pojednává velmi podrobně ve své knize "De re rustica" o domácích kurech a také o tanagerských a rhodských slepicích chovaných pro svou bojechtivost. Plinius starší (r. 23 - 79 n. l.) má tentýž názor a popisuje ve své knize "Historia naturalis" jako výborné bojovníky také rhodské a tanagarské slepice.
Židé poznali bojové kury v babylonském zajetí v Mezopotámii a později, po svém osvobození, je odtud přivezli do svého domova. Dle biblického Starého zákona lze usuzovat, že různá plemena slepic se chovala již za vlády krále Saloma (990 př. n. l.). V časech Krista byly bojovnice v židovské zemi rozšířené, ale podle židovského zvyku nesměli do Jeruzaléma a chovali se pouze na venkově, aby nehrabali na posvátné půdě. Římané, tehdy neomezení vládci Palestiny, však na tento zákaz nedbali a oddávali se radovánkám ve formě kohoutích zápasů, kde jen to šlo.
Do Egypta se bojovnice dostali ve stejné době jako do Palestiny. Od řeckého spisovatele Herodota (nar. 484 př. n. l.) se dovídáme, že Egypťané k rozmnožování nejen bojovných slepic používali velké umělé líhně. Říman ze Sicílie Diodor, který byl současníkem Julia Caesara, podává ze svých cest po Egyptě také zprávu o umělých líhních v Káhiře a Gíze. Také římský císař Hadrian (76 - 138), který zcestoval Egypt, líčil tyto umělé líhně. O 2000 let později byly tyto líhně dokonce objeveny a bylo prokázáno, že mohli skutečně fungovat.
Peršané znali bojovné kury ještě mnohem dříve a obdivovali je pro jejich odvahu a bojovou taktiku. Podle staré šíitské legendy, která má kořeny v perských bájích, zpívá v ráji Mohamed každé ráno kohoutovi boží chvalozpěv a ostatní kohouti na Zemi jej pak časně ráno opakují. Staří Řekové získali bojovné kury právě z Persie a Indie. Těm sloužili samozřejmě jako symboly bdělosti a bojechtivosti a navíc se kohouti i slepice používali k věštění budoucnosti. Antičtí věštci věštili kladný nebo záporný výsledek určité události podle rychlosti zobání.
Díky dobyvačným válkám Alexandra Velikého směřujícím do západní Asie (334 - 323 př. 
n. l.), ztratila Fénicie na svém obchodním významu, zato se však do Řecka dostalo mnoho domestikovaných plemen kura. Aristoteles (384 - 322 př. n. l.), velký učitel Alexandra Velikého, zakladatel zoologie a nejvýznamnější učenec řeckého starověku nám tak mohl popsat různá plemena a i tanagerské bojovnice. Odpovídají lýdickým (Lýdie byla starověká země na území západního Turecka, proslulá svým bohatstvím a kvetoucím obchodem), ale jejich peří je černé jako havraní. Dnes nám tento popis nic moc neřekne, ale je to první vlaštovka.
Obyvatelstvo Asie se po dlouhá staletí věnovalo šlechtění bojovných plemen kurů, jejichž hlavními vlastnostmi by byla odvaha, rychlost a vytrvalost. Z toho důvodu nebyla v zemích, kde se kohoutí zápasy staly tak populární - Řím, Řecko, Persie a Egypt, šlechtěna žádná další nová plemena, ale již osvědčené bojovnice byly pouze dováženy z východu.
První zmínka o kohoutích zápasech z relativně moderní Evropy pochází jak jinak než ze země s velkou tradicí tohoto sportu - Anglie. Můžeme ji najít v biografii o Thomasu Beckettovi, arcibiskupovi a kancléři Jindřicha II. (1133 - 1189). V té William Fritz-Stephen popisuje pořádání kohoutích zápasů studenty ve starém univerzitním městě Canterbury. Ty zde pořádali šlechtičtí synkové až do poloviny 19. století.
Váženými představiteli tohoto anglického národního sportu byli nejen statkáři, ale i smírčí soudci nebo venkovští pastoři. Mnohdy se stalo, že nedělní bohoslužba byla ukončena dříve, aby se celá mužská část církevní obce, včetně pastora a kostelníka, mohla zúčastnit kohoutích zápasů v některé ze stodol statků. Abychom dodrželi časovou posloupnost, odběhneme na chvilku ze středověké Anglie a po chvíli se do ní opět vrátíme.
Pro naše povídání důležitým zlomem bylo 15. století. V tom, na jeho začátku, bylo uspořádáno několik průzkumných plaveb do Indie. Evropané toužili po zlatě, diamantech, vzácném koření, ale i po různých plemenech drůbeže z východu, avšak známá zdlouhavá cesta po souši obchodům příliš nepřála. Velkým snem bylo nalezení námořní cesty do Indie a ještě dál na východ. Asi nejznámějším mořeplavcem té doby byl Cristobal Colon, kterého zná celý svět pod jménem Kryštof Kolumbus. Tomu se .jpg)
však jeho záměr objevit námořní cestu do Indie nepodařil, zato Evropanům otevřel cestu na nový kontinent - Ameriku. Prvním Evropanem, který se po moři dostal na půdu Indie, byl slavný Vasco de Gama. Stalo se tak 20. května roku 1498 a východ se konečně otevřel pro celou Evropu. V té době se Indie rozpadla na mnoho říší a knížectví a všichni zdejší vládci se oddávali velké vášni - kohoutím zápasům. Asi nejznámější tržiště s drůbeží a kořením se nacházelo v královském městě jednoho z knížectví – Calicut, ve kterém Vasco de Gama strávil několik let a spřátelil se s jeho králem. Významnými obchodníky byli Mohamedáni, které Portugalci nazývali Maury. Právě ti se zasloužili o to, že se z Indie mnohá plemena drůbeže dostala do Evropy ještě před objevením přímé námořní cesty. Tehdejší hlavní obchodní cesta vedla přes Rudé moře do Egypta a odtud do přístavů ve Středozemním moři.
Po objevení námořní cesty do Indie už zbýval jen krůček k cestám dál na východ, do Thajska, Číny a Malajsie. Právě zde byla po dlouhá staletí šlechtěna a chována bojovná plemena poněkud odlišného typu. Ta byla také samozřejmě v krátké době dovezena do Evropy.
Od této doby můžeme bojovná plemena kura dělit podle typu a původu na: plemena perského nebo kavkazského typu, plemena sumaterského nebo bažantího typu (dlouhoocasá) a plemena malajského nebo východního typu.
Jak už víme, nejprve se v Evropě objevily bojovnice perské nebo kavkazské, které pocházely z Persie, Egypta a Arábie. Dodnes se tento typ bojovnic téměř beze změny udržel například ve Španělsku, severní Francii a Anglii. Dokonce je v Evropě někdy nazýván krajovým typem bojovnic. K tomuto typu bychom dnes mohli přiřadit například bojovnice staroanglické.
Další, méně početnou, je skupina bojovnic sumaterského nebo bažantího typu. Stejně jako perské bojovnice i tyto jsou bleskurychlé v útoku, avšak při nerovném boji raději ustoupí, než aby je sok zranil či dokonce zabil.
Bojovnice malajského nebo východního typu však disponují vlastnostmi, které oceňovali milovníci kohoutích zápasů. Jejich hlavní předností je vytrvalost v boji. Při zápase kohouti bojují až do té doby, dokud jeden z nich nepadne, třeba i mrtev. Dnes bychom řekli: nechutné, morbidní a ochránci zvířat by měli pohotovost, ale v minulosti tato vlastnost lid nadchla natolik, že se ji začali pokoušet přenášet i na bojovnice perského typu vzájemným křížením. Tak vznikla celá řada evropských bojovných plemen, např. belgické bojovnice brugské a lutyšské.
A pojďme zpět do Anglie. Ačkoliv zákony od nepaměti umožňovali kohoutí zápasy, zasazoval se například Oliver Cromwel o jejich zrušení již k datu 31. 3. 1654. Bylo to však téměř nemožné, protože především angličtí panovníci a zákonodárci měli kohoutí zápasy v největší oblibě. Král Jindřich VIII. (1509 - 1547) byl známý tím, že ve Westminsteru a Whitehallu nechal vystavět paláce charakteru divadla, na jejichž jevištích se pořádaly právě kohoutí zápasy. K tomuto účelu byla dokonce používaná i některá divadla, např. Drury Lane.
Zvláště za vlády Stuartovců se kohoutím zápasům dařilo. Ve starých knihách objednávek tohoto šlechtického rodu můžeme najít poznámky o odchovu a krmení kohoutů pro turnaje k rozptýlení Jeho majestátu. Za vlády Jakuba II. (1566 - 1625) se obvykle kohoutí zápasy pro vyšší vrstvy pořádali v divadlech. Roku 1680 vyšlo druhé vydání spisu "The Complete Gamester", zabývajícího se chovem a chovateli bojovných kohoutů. A tak bychom mohli pokračovat výčtem až do konce 19. století.
Do té doby se můžeme dočíst o pořádání kohoutích zápasů v Anglii v mnoha různých pramenech. Ty byly vedle koňských dostihů, štvanic, divadla a sokolnictví jednou z nejoblíbenějších zábav. Téměř každý anglický šlechtický rod vlastnil až do konce 19. století vlastní bojovné kohouty. Některé bohaté rody jich mívali i 3000 kusů. Kohouti každého rodu měli své charakteristické zbarvení, čímž se snadno odlišili. Z toho plyne, že se v té době již vyskytovalo mnoho barevných rázů. Kohouti měli i svá jména, která byla po vítězném boji vyrývána, spolu se jménem majitele do velkých hodovních síní. Také derby v kohoutích zápasech byly nazývány podle šlechtických rodů. Vlastní, řekli bychom, stáj kohoutů často mívali i vyšší církevní hodnostáři. Arény určené ke kohoutím zápasům se vyskytovali na všech významnějších místech. Do dnešních dnů se nám dochovalo zápasiště v hrabství Cornwall v Anglii zvané Gwenap Pit in Redruth, které si máme možnost prohlédnout, a jehož historii lze dopátrat až do roku 1743.
Kolem roku 1850 byly kohoutí zápasy ve většině evropských zemí, dokonce i v Anglii, zakázány. Tento zákaz byl velmi tvrdě prosazován a hrozily za něj vysoké sankce. Proto se chov bojovných plemen byl nucen obrátit jiným směrem. Z bojovnic se začala šlechtit výstavní a ryze užitková plemena. Tak byly v Anglii vyšlechtěny ze staroanglických bojovnic a malajek bojovnice novoanglické, určené ke sportovně výstavním účelům, nebo z různých bojovných plemen vyšlechtěné bojovnice indické (cornwallské), které díky své vysoké zmasilosti sloužily jako výkrmová kuřata a staly se předky dnešních masných hybridů.
A jaká byla situace u nás? Kohoutí zápasy, coby oblíbená zábava, se samozřejmě nevyhnuly ani Českým zemím. Po jejich zákazu se však chovu bojovných plemen téměř nikdo nevěnuje. Před první světovou válkou se u nás sporadicky objevují pouze malajky. Mezi první a druhou světovou válkou navíc asilky, sumatranky, jokohamky a orlovky. Vůbec nejhorší situace je u nás po nástupu socialistického zřízení. Komunisté se děsí jen při pomyšlení na krvežíznivého imperialistického kohouta a chovatelé bojovnic špatného kádrového profilu jsou často v konfliktu s KSČ, takže se svých chovů nedobrovolně vzdávají. Jiní jsou opěvováni jako chovatelé vzácných plemen. Bojová plemena jsou v malém počtu zařazena ve Vzornících. Chovají se, až na výjimky, pouze bílí kornyši (americká varianta indické bojovnice), kteří se využívají ve velkochovech jako základ masných hybridů. Prvními průkopníky chovu a skutečnými fanoušky bojovnic u nás byli v druhé polovině 60. let 20. století př. Sedlák, př. Škoda a př. Prouza. Dva prvně jmenovaní se jim aktivně věnují dodnes. V 70. letech přibylo několik dalších chovatelů, mezi nimi i známý nadšenec př. Pěnkava. Na lepší časy se začalo u nás bojovnicím blýskat až po roce 1980, kdy jsou větší možnosti importu zvířat alespoň z bývalé NDR. Také byl založen Klub chovatelů bojovných plemen. Chovají se malajky ve velké i zdrobnělé formě, vranohlavky, orlovky, bojovnice šamo, asilky, bojovnice belgické (dnes brugské) a začínají prorážet i další plemena. Další velký rozmach chovu bojovnic samozřejmě nastal po roce 1990, kdy se ještě zvětšila možnost importu zvířat. Dnes už se v naší zemi vyskytuje mnoho plemen a barevných rázů, z nichž některá již mají tradici a jsou chována na vysoké úrovni, přestože jejich chovu se stále věnuje jen několik jejich příznivců.
Na závěr se ještě podívejme na současné osudy bojovnic ve světě. Kohoutí zápasy jsou dnes zakázány po celém světě a bojová plemena kura se chovají pro výstavní účely. Tak by to mělo být, není to však zcela pravdou. Například v jižní Americe a především v jihovýchodní Asii stále kvete výchova bojovných kohoutů a jejich následné souboje. Kohoutí zápasy jsou zde zakázány ne kvůli ochráncům zvířat nebo lítosti lidí nad bojem zuboženými zvířaty, ale kvůli zákazu všech hazardních her a sázek. Zakázané ovoce však nejvíc chutná a bez nějakého toho hazardu by ani člověk nebyl živ. Zápasy kohoutů, provázené sázkami na vítěze či jeho chovatele, se konají na utajených místech pro úzkou skupinu lidí a pro našince je téměř nemožné se jich zúčastnit. V jihovýchodní Asii dnes můžeme najít především bojovná nebo jim příbuzná plemena slepic a plemena okrasná. Užitkovými plemeny Asiaté pohrdají.
Jak je z předchozího vidno, bojovná plemena kura citelně zasahovala do života lidstva a ovlivňovala jeho vývoj po dobu několika století a tisíciletí. Proto je dnes třeba se jejich chovu stále věnovat a brát je jako živé kulturní dědictví po našich předcích.