Chovatelské stránky Miloslava Procházky

PŮVOD, DOMESTIKACE A NĚCO Z GENETIKY PIŽMOVKY DOMÁCÍ

PŮVOD

Pižmovky domácí pochází z pižmovky velké (lat. cairina moschata) někdy zvané kachna moschatova, kterou řadíme do řádu vrubozobých a čeledi kachnovitých (Anatidae). Ve volné přírodě obývá řeky tropických a subtropických lesů nebo bažiny s keřovým porostem a skupinami stromů v tropické Střední a Jižní Americe od Mexika po Uruguai a severní Argentinu. Jde o kachnu s délkou těla kačera asi 65 cm. Kačer je převážně černě zbarvený, na zádech s kovově zeleným leskem a bílou kresbou na křídle. V zátylí má chocholku z prodlouženého peří. Kolem očí mu prosvítá červeně zbarvená holá kůže a nad kořenem zobáku má červený bradavičnatý výrůstek. Podobně zbarvená samička je výrazně menší, bradavičnatý výrůstek nad zobákem je pouze naznačen a chocholka chybí. Jejich hmotnost je 3 – 5 kg u kačera a 1,6 – 2,8 kg u kachny.

Pižmovky velké většinou žijí v párech. Přesto někdy tvoří i kolonie o počtu 100 kusů. Létají pomalým, mávavým letem. Rády posedávají na silnějších větvích. Potravu, kterou tvoří především vodní rostliny a drobní bezobratlí živočichové, sbírá především za soumraku. Hnízdí v dutinách stromů nebo v opuštěných hnízdech větších ptáků. Ke šplhání po stromech využívá velké a silné drápy. Samice snáší osm až patnáct nazelenalých vajec, které si sama vysedá. Kachňata obrostlá prachovým peřím hned po vylíhnutí vyskakují z hnízda na zem.

Pižmovek velkých ve volné přírodě stále ubývá vlivem stálého zmenšování jejich domoviny- tropických lesů, ať už působením člověka nebo samotné přírody.

DOMESTIKACE

O tom, kdy došlo ke zdomácnění pižmovky velké, nemáme žádné doklady, ale když roku 1492 objevil Kolumbus Ameriku, středoameričtí Indiáni je již běžně ve velkých počtech chovali. Od roku 1494 byl jejich chov několikrát nezávisle na sobě popsán na různých místech Střední Ameriky. Pižmovky nebyly nijak dál šlechtěny a jejich chov spočíval v tom, že přestože jsou dobrými letci, vždy se vracejí za potravou a na své hnízdiště. Takže šlo v podstatě o jakýsi polodivoký chov. Některé prameny také uvádí, že pižmovky zdomestikovali až evropští přistěhovalci, o čemž silně pochybuji. Zajímavé je, že nejdříve se pižmovky z Ameriky dostaly do severní Afriky. Proto se také pro ně začalo objevovat mnoho zavádějících názvů.

V Evropě tyto kachny poprvé popsal roku 1555 francouzský přírodovědec Pierre Belon, který však předpokládal, že jejich původ je v Africe a pojmenoval je kachny guinejské. V té době se už vyskytovaly v několika barevných rázech, přičemž vzhledem i hmotností zcela odpovídaly divoké formě. Již Belon vyzdvihuje jejich velký rámec, velkou snášku, pud sezení na vejcích, výbornou zmasilost a výtečnou chuť masa. Italský přírodovědec Aldrovande je nazýval káhirské kachny, později byly nazývány turecké kachny nebo kachny létavé, laplatské, rudošské, husokachny či čínské. Název kachny pižmové zavedl až známý přírodovědec Linné, podle údajného vylučování sekretu – pižma. Mezinárodně je název pižmovka uznávaný až od roku 1985.

O první šlechtění pižmovek v pravém slova smyslu se od roku 1787 pokoušel francouzský přírodovědec Buffon. Ten je křížil s domácími kachnami, aby dosáhl stejné velikosti kačera i kachny. To se podařilo, což bylo z ekonomického hlediska velmi zajímavé, ale potomci tohoto křížení byly neplodní. Tohoto křížení se využívá dodnes.

Po asi 240 letech chovu pižmovek v Evropě se tedy jejich vnější vzhled ani vlastnosti v podstatě neliší od vzhledu a vlastností jejich předchůdkyně pižmovky velké. Pouze bylo vyšlechtěno několik barevných rázů a kreseb. Podle zpráv z některých zoologických zahrad, včetně pražské, je divoká forma velmi agresivní vůči ostatním druhům. Dokonce prý ve společném výběhu dokázali kačeři usmrtit i větší druhy hus nebo labutě. A právě tato nepříjemná vlastnost byla domestikací potlačena. Dokonce ani hybridi s obchodním označením barbarie nebo husokachna, se nijak zvlášť od pižmovek neliší.

GENETIKA

Naším hlavním úkolem však není probírat se historií pižmovky domácí, ale navázat na genetiku kachen, o které jsem psal před nedávnem. Pokud jsem v příspěvku o genetice kachen hovořil o tom, že toho moc nevíme, v případě pižmovky domácí jsme na tom ještě několikanásobně hůře, takže moje povídání nebude nikterak dlouhé. Z genetiky pižmovek zatím známe pouze faktory podmiňující zbarvení a kresbu a ani v těch ještě není zcela jasno. Při popisech základních alelických párů a následně celých genotypů zbarvení budu vycházet především z poznatků von Rudolpha (2002).

A nyní už se pojďme podívat na faktory ovlivňující zbarvení pižmovek. Těch je podle posledních poznatků nejméně deset. Nebudu opakovat běžné společné zásady, které jsem popisoval v genetice kachen. Faktory podmiňující divoké zbarvení se navíc označují indexem +. U těchto faktorů není ustálený jejich příslušný projev, takže jej zřejmě ovlivňuje i nějaký další faktor.

Faktor pro bílé zbarvení označujeme P (dominantní) nebo p⁺ (recesivní protějšek). Bílé zbarvení se projevuje jako neúplně dominantní. Kombinace alel PP způsobuje čistě bílé zbarvení a kombinace Pp⁺ zbarvení bílé částečně pigmentované.

Faktor pro bílou kresbu se značí d resp. D⁺. Kresba se projevuje recesivně bílým zbarvením prsou a křídel. V heterozygotní sestavě dD⁺ se projevuje jen jako malá náprsenka.

Faktor pro bílé zbarvení hlavy označujeme C resp. c⁺. Toto bílé zbarvení hlavy a krku se projevuje jako dominantní a plně se vyvine až u dospělých zvířat.

Faktor pro modré zbarvení se značí N resp. n⁺. Modré zbarvení pižmovek je podobně jako u dalších zvířat intermediárně dědičné, tzn. že modří jedinci jsou heterozygoti. Modré zbarvení se vyznačuje tmavými lemy per. Homozygotní modré zbarvení (NN) je výrazně světlejší a nazýváme jej perlově šedé.

Faktor žíhání značíme b resp. B⁺ a tato kresba se projevuje recesivně. Podobá se spíše krahujcovité kresbě, tak jak ji známe u slepic.

Dalším faktorem ovlivňující zbarvení pižmovek je atypický faktor způsobující tzv. načernání označovaný a resp. A⁺. Toto nestandardní zbarvení se projevuje recesivně. Jeho projevem je buď umocnění černé barvy nebo redukce hnědé.

Faktor pro levandulové zbarvení se značí l resp. L. Projevuje se recesivně a v podstatě jde o modré zbarvení bez tmavých lemů per. Dospělá zvířata jsou v barvě racčí šedi.

Faktor pro hnědou vlnitost značíme br resp. Br⁺. Podmiňuje nerovnoměrné tvoření pruhů.

Předposledním známým faktorem je ten, který způsobuje sépiové zbarvení značený f resp. F⁺. Ten se projevuje recesivně a způsobuje zbarvení sépiové kosti.

Posledním známým faktorem ovlivňujícím zbarvení pižmovek je faktor pro hnědé zbarvení, který se značí ch resp. Ch⁺. Tento faktor se navenek projevuje v recesivní podobě a navíc se podobně jako u kachen váže na pohlaví.

Nyní už známe jednotlivé geny podmiňující zbarvení pižmovek, takže si můžeme lehce odvodit genotypy jednotlivých barevných rázů.

Divoké zbarvení má tedy v ideálním stavu genotyp p⁺p⁺D⁺D⁺c⁺c⁺n⁺n⁺B⁺B⁺A⁺A⁺L⁺L⁺Br⁺Br⁺F⁺F⁺Ch⁺Ch⁺. Ve fenotypu se projevuje sytě černým zbarvením celého těla s několika bílými pery v krytu křídel, které vytvářejí bílou plošku. Někdy se mohou u starších zvířat objevovat i bílá pírka na hlavě a krku. Pozorní čtenáři si jistě všimli, že faktor A je zde v dominantní podobě, což se projeví i ve vnějším vzhledu nahnědlým leskem v některých partiích těla.

Modře divoké zbarvení vzniká podobně jako u jiných druhů drůbeže rozředěním černé barvy na modrou takže genotyp je p⁺p⁺D⁺D⁺c⁺c⁺Nn⁺B⁺B⁺A⁺A⁺L⁺L⁺Br⁺Br⁺F⁺F⁺Ch⁺Ch⁺ nebo rozředěním černé a navíc umocněním černé barvy, takže genotyp bude p⁺p⁺D⁺D⁺c⁺c⁺Nn⁺B⁺B⁺aaL⁺L⁺Br⁺Br⁺F⁺F⁺Ch⁺Ch⁺. Tento druhý genotyp sice mohou modře divoká zvířata mít, ale není zcela správný, protože bude potlačena bílá kresba a půjde v podstatě o celomodré zbarvení s lemy bez kresby, i když ji nějaký jiný faktor může způsobovat. Ve fenotypu odpovídá předchozímu, přičemž černá barva je nahrazena modrou s lemy.

Perlově šedě divoké zbarvení je dalším rozředěním černé, resp. modré a genotyp tedy je p⁺p⁺D⁺D⁺c⁺c⁺NNB⁺B⁺A⁺A⁺L⁺L⁺Br⁺Br⁺F⁺F⁺Ch⁺Ch⁺. Opět jde o zbarvení se stejnou kresbou jako u předchozích dvou.

Hnědě divoké zbarvení se může podobně jako modré vyskytovat také ve dvou variantách. Jednou variantou je projev genu pro hnědou p⁺p⁺D⁺D⁺c⁺c⁺n⁺n⁺B⁺B⁺A⁺A⁺L⁺L⁺Br⁺Br⁺F⁺F⁺chch a další navíc ještě s umocněním černé - p⁺p⁺D⁺D⁺c⁺c⁺n⁺n⁺B⁺B⁺aaL⁺L⁺Br⁺Br⁺F⁺F⁺chch. Druhý jmenovaný genotyp je podobně jako v dalších případech genotypem jednobarevného zbarvení, který se však může z neznámého důvodu projevovat bílou divokou kresbou.

Levandulově divoké zbarvení je poslední variantou divokého zbarvení, tentokrát v modrém zbarvení bez lemů. Náš vzorník sice popisuje modré zbarvení jako takové, avšak ve dvou variantách – s lemy a bez lemů. Možná by bylo vhodné oddělit i názvy. Genotyp tohoto zbarvení je p⁺p⁺D⁺D⁺c⁺c⁺n⁺n⁺B⁺B⁺A⁺A⁺llBr⁺Br⁺F⁺F⁺Ch⁺Ch⁺.

Černé zbarvení vznikne jak jinak, než umocněním černé barvy a tím potlačením bílé kresby. Genotyp je tedy p⁺p⁺D⁺D⁺c⁺c⁺n⁺n⁺B⁺B⁺aaL⁺L⁺Br⁺Br⁺F⁺F⁺Ch⁺Ch⁺. Musí být sytě černé, ale mívá i nahnědlý lesk, což by nasvědčovalo tomu, že jde o divoké zbarvení s nevyvinutou kresbou. Prostě záhada.

Bílé zbarvení je dáno projevem alel pro bílou barvu v dominantní homozygotní sestavě a genotyp je PPD⁺D⁺c⁺c⁺n⁺n⁺B⁺B⁺A⁺A⁺L⁺L⁺Br⁺Br⁺F⁺F⁺Ch⁺Ch⁺. Mladá zvířata mívají do doby úplného vývinu černou skvrnu na vrcholu hlavy. Další z nevyřešených záhad nebo je většina zvířat heterozygoty.

Modré zbarvení resp. správně modré s lemy má genotyp p⁺p⁺D⁺D⁺c⁺c⁺Nn⁺B⁺B⁺aaL⁺L⁺Br⁺Br⁺F⁺F⁺Ch⁺Ch⁺, tzn. projev černé, která je rozředěna na modrou.

Levandulové zbarvení, čili modré bez lemů, má genotyp p⁺p⁺D⁺D⁺c⁺c⁺n⁺n⁺B⁺B⁺A⁺A⁺llBr⁺Br⁺F⁺F⁺Ch⁺Ch⁺ resp. p⁺p⁺D⁺D⁺c⁺c⁺n⁺n⁺B⁺B⁺aallBr⁺Br⁺F⁺F⁺Ch⁺Ch⁺. Přestože autoři uvádějí oba genotypy, správný je podle mě ten druhý, protože se domnívám, že zvířata prvního genotypu by mohla mít po těle bílé skvrny – náznak divoké kresby.

Posledním jednobarevným zbarvením je hnědé zbarvení, které vzniká podobně jako předchozí umocněním černé a projevem hnědé - p⁺p⁺D⁺D⁺c⁺c⁺n⁺n⁺B⁺B⁺aaL⁺L⁺Br⁺Br⁺F⁺F⁺chch.

Sedlatá zbarvení jsou kombinací jednobarevných zbarvení a bílé kresby. Kresba je natolik rozšířená, že většinou mluvíme o základním bílém zbarvení s barevnou kresbou, která je na temeni hlavy, šíji a po stranách hlavy, na zádech, ramenních letkách, v malých a středních křídelních krovkách, v ocase a na bocích v místě holení. Tomu odpovídá i genotyp – černě sedlaté p⁺p⁺ddc⁺c⁺n⁺n⁺B⁺B⁺aaL⁺L⁺Br⁺Br⁺F⁺F⁺Ch⁺Ch⁺, modře sedlaté p⁺p⁺ddc⁺c⁺Nn⁺B⁺B⁺A⁺A⁺L⁺L⁺Br⁺Br⁺F⁺F⁺Ch⁺Ch⁺ a hnědě sedlaté p⁺p⁺ddc⁺c⁺n⁺n⁺B⁺B⁺A⁺A⁺L⁺L⁺Br⁺Br⁺F⁺F⁺chch.

Velmi mladým zbarvením je zbarvení s bílou hlavou, které lze kombinovat se všemi zbarveními nahrazením alelického páru c⁺c⁺  párem CC.

Žíhané zbarvení se projeví při homozygotní sestavě alel bb, tzn. že genotyp zbarvení je p⁺p⁺D⁺D⁺c⁺c⁺n⁺n⁺bbA⁺A⁺L⁺L⁺Br⁺Br⁺F⁺F⁺Ch⁺Ch⁺. Zbarvení se projevuje po celém těle pravidelným střídáním ostře ohraničených příčných proužků světle šedé a šedočerné barvy. Posledním víceméně tradičním zbarvením je hnědé vlnité - p⁺p⁺D⁺D⁺c⁺c⁺n⁺n⁺B⁺B⁺A⁺A⁺L⁺L⁺brbrF⁺F⁺Ch⁺Ch⁺, které se projevuje střídáním nepravidelných pruhů po celém těle.

Zajímavými zbarveními, která však jen těžko někde uvidíme, jsou některé kombinace výše jmenovaných barevných rázů s hnědou barvou. Žluté zbarvení (buff, barva hovězí usně) je kombinací hnědé s hnědou vlnitou (p⁺p⁺D⁺D⁺c⁺c⁺n⁺n⁺B⁺B⁺A⁺A⁺L⁺L⁺brbrF⁺F⁺chch), modré srnčí kombinace hnědé a modré (p⁺p⁺D⁺D⁺c⁺c⁺Nn⁺B⁺B⁺A⁺A⁺L⁺L⁺Br⁺Br⁺F⁺F⁺chch) a pastelové kombinace hnědé a levandulové (p⁺p⁺D⁺D⁺c⁺c⁺n⁺n⁺B⁺B⁺A⁺A⁺llBr⁺Br⁺F⁺F⁺chch). A tak bychom mohli opět pokračovat do nekonečna v různých kombinacích. Horší by však bylo je v reálu vyšlechtit.

V předchozím textu se opět pohybujeme v oblasti ideálního stavu a z vlastní zkušenosti vím, že pokud mezi sebou křížíme různé barevné rázy, ne vždy se dopracujeme k předpokládanému cíli a navíc v dalších generacích dochází i k několikanásobným štěpením. Je to proto, že většina barevných rázů pižmovek je poměrně mladých a neustálených. Některé barevné rázy ve skutečnosti mohou mít i několik různých genotypů, aniž by se to projevilo navenek.

Domnívám se, že případný vnímavý čtenář dokáže podle genotypů předpokládat výsledek křížení ideálních partnerů. Potomci většiny křížení jsou však vždy heterozygoti, kteří se v další generaci štěpí a většinou i na několika pozicích, takže můžou vzniknout i velmi divoké štěpné poměry. A i z křížení zdánlivě jednoduchých zbarvení, např. černého a bílého, můžeme už v první generaci dostat hned několik barevných rázů. Vzpomínám si, že ve starší literatuře byly popisovány štěpné poměry zbarvení pižmovek, kdy z některých kombinací mají vznikat různá zbarvení. Bylo to ale způsobeno nevědomostí a pokusným křížením v podstatě nečistokrevných zvířat, protože to jsou téměř všechna.

Jaký je tedy můj závěr z dnešního povídání. Dozvěděli jsme se něco o faktorech podmiňujících zbarvení pižmovek, ale ve fázi dnešního prošlechtění bych prozatím nedoporučoval mezirázová křížení s nějakým cílem. Jistě, každý si je může vyzkoušet, ale výsledkem bude s největší pravděpodobností návrat k původnímu zbarvení, velký nežádoucí odpad a následné zklamání chovatele. Barevné rázy pižmovky domácí by se měly nejdříve ustálit a až poté je můžeme začít využívat k další plemenitbě.