PŮVOD A HISTORIE DOMESTIKACE
DOMÁCÍ KACHNY
Všechna plemena domácích kachen, mimo pižmovek, které se řadí k jinému živočišnému druhu, mají své předky v kachně divoké (anas platyrhynchos), kterou u nás běžně nazýváme březňačka. Ostatní druhy se na domestikaci kachny s největší pravděpodobností vůbec nepodílely. O této skutečnosti psal již Charles Darwin a jako opodstatnění své teorie uváděl, že většina domácích kachen se kachně divoké podobá svým zbarvením i kresbou a při křížení domácích kachen s divokými získáme vždy plodné potomstvo.
V zoologické systematice řadíme divokou kachnu k řádu vrubozobých (Anseriformes), čeledi kachnovitých (Anatidae), podčeledi plovavých kachen a rodu kachen (Anas).
Kachna divoká se v několika podruzích vyskytuje téměř po celé severní polokouli od Evropy, přes střední a severní Asii až po Severní Ameriku s výjimkou severozápadu a Grónska. Na další místa na světě byla vysazena člověkem. Protože se vyznačuje vysokou přizpůsobivostí na nejrůznější biotopy, můžeme ji najít od mořských pobřeží až po velehory na vodních tocích a stojatých vodách všeho druhu i jejich okolí. Já, abych vás seznámil s jednotlivými podruhy, na něž se názory různých odborníků stále liší, se přidržím taxonomie tak, jak jí uvádí náš velký odborník na ornitologii Karel Hudec v knize Ptáci 1 (2. vydání, Fauna ČR a SR, nakl. Academia 1994).
Většinu výše jmenovaného území obývá kachna divoká holoarktická (Anas 
platyrhynchos platyrhynchos), kterou známe i u nás. Na pobřeží Grónska hnízdí podobná, o něco větší kachna divoká grónská (A. p. conboschas). Další poddruhy obývají malá území v jižnějších šířkách západní polokoule a pronikají až do tropů. Jejich samci mají nevýrazný svatební šat a pro značnou odlišnost bývají někdy považovány za samostatné druhy, jednotlivé formy různě spojovány nebo řazeny ještě k dalším příbuzným druhům. Dvě tyto formy žijí na Havajských ostrovech (A. p. wyvilliana a A. p. laysanensis), tři v Severní Americe – kachna divoká mexická (A. p. diazi), kachna divoká floridská (A. p. fulvigula) a kachna divoká texaská (A. p. maculosa). Velmi blízce je příbuzná severoamerická kachna tmavá (A. rubripes). Na Mariánských ostrovech žijící forma Anas oustaleti je dnes považována za hybridní populaci kachny divoké a místního poddruhu blízko příbuzného druhu Anas poecilorhyncha pelewensis. Další blízko příbuzný druh Anas melleri obývá Madagaskar.
Kachnu divokou holoarktickou, která se vyskytuje téměř na celém území naší republiky, není třeba příliš představovat, protože ji každý musel vidět. Jde o kachny s délkou těla u kačera 60 – 65 cm, u kachny 50 – 60 cm, o hmotnosti kačera 1100 – 1350 g a kachny 900 – 1150 g. Jejich spíš menší trup je vodorovně nesený, krk štíhlý, protáhlá hlava s plochým čelem a poměrně dlouhým zobákem. Hnědé oči jsou relativně velké. Zobák žlutozelený u kačera a žlutohnědý u kachny s tmavým hřebenem. Běháky oranžově červené, u kachny poněkud tmavší.
Samec ve svatebním šatu má kovově zelenou hlavu, bílý proužek kolem krku a kaštanově hnědou hruď, tělo světle šedohnědé, střední ocasní pera černá, srpovitě stočená. Zrcátko fialově zelenolesklé, bíle lemované. Samice jsou o něco menší, hnědé, nenápadně skvrnité. Kresba je stejná jako u divoce zbarvených domácích kachen. Prostý šat kačerů se podobá šatu kachen, je však poněkud tmavší (vrch hlavy), zrcátko živěji vybarvené. Šat mláďat se podobá šatu samic. V tomto šatě se může zaměnit s jinými druhy plovavých kachen např. kopřivkou (menší velikost, bílé a bronzové zrcátko), ostralkou (menší velikost, protáhlý ocas, vzpřímený krk ad.) nebo jinými. Mimo dobu hnízdění se kachny divoké zdržují v párech nebo hejnech, která mají v letu nepravidelný tvar. Na vodě často panáčkují nebo odpočívají na březích. Velmi charakteristické jsou projevy toku a hygieny. Hlas divokých kachen je velmi podobný hlasu kachen domácích, tzn. kachny kvákají a kačeři se ozývají přidušeným reb nebo hvízdavým fív.
Kachna divoká žije monogamně. Páry se tvoří již na podzim nebo v zimě na zimovištích. 
Na podzim také může už docházet k toku i páření. Hnízda bývají umístěna na nejrozmanitějších místech na zemi i stromech u vodních ploch i poměrně daleko od nich. Snáška probíhá pouze v jednom cyklu a pohybuje se kolem deseti vajec. Tah závisí na klimatických podmínkách v zimních měsících. Dochází k němu až po zamrznutí vod, takže v některých oblastech je kachna divoká stálým, nanejvýš přelétavým ptákem. Přezimují na nezamrzajících vodách nebo na mořích při pobřeží.
V polodivokém chovu nebo v zajetí jsou běžné u kachny divoké i dvě snášky do roka a život v polygamii, čímž se podobají domácím kachnám. Při odebírání vajec mohou nanést divoké kachny až přes padesát vajec.
Zdomácnění kachen divokých si můžeme, na rozdíl od jiných domácích druhů zvířat, velmi lehce představit. Buď byla v přírodě odchycena již vylíhlá kachňata, nebo sebrána vejce, která pak vyseděla kvočna. Malá kachňata si na člověka velmi snadno zvyknou. Když jsou několik dnů stará, dochází u nich k tzv. vtištění (imprinting) na rodiče. To znamená, že jako svého rodiče a opatrovníka si zafixují toho, koho v klíčovém období nejčastěji vidí. V přírodě je to jejich matka, v umělých podmínkách to bývá člověk. Ochočení divokých kachen proto jistě nebylo velkým problémem.
Domestikace kachny divoké probíhala nezávisle na sobě v Evropě, Asii i Severní Americe. O průběhu zdomácnění toho moc nevíme, přesto se nyní pojďme podívat alespoň do útržků historie jejich domestikace.
První zdomácnění kachny divoké proběhlo zřejmě v Mezopotámii, o čemž svědčí nálezy sošek a nástěnného obrazu. Není však vyloučeno, že by divoké kachny nemohli být na tomto území chovány již v rané době kamenné nebo později neolitickými rolníky (asi 4500 let př. n. I.). Na některých nálezech z té doby totiž můžeme objevit kachny a ptáky spící s hlavou pod křídlem, tak jak to dělá vodní ptactvo, ale umělci si nedali příliš záležet, takže by se mohlo klidně jednat třeba o husy.
Doklady o chovu kachen máme z třetího tisíciletí př. n. l. z Indie. Ze stejného období pocházejí i postavičky kachen nalezené na Blízkém Východě. Pokud zde hovořím o chovu, nelze pomýšlet na jakoukoliv další cílenou plemenitbu.
Také ve starověkém Egyptě nebyly divoké kachny neznámé. Dokonce hráli důležitou roli, coby oběti při uctívání mrtvých. Přednost při tomto obřadu však dávali Egypťané spíše ostralkám. Z 5. dynastie egyptských vládců (asi 2650 př. n. l.) pochází vápenec s rytinou nalezený u Sakkary, na němž jsou zobrazeni lidé krmící jeřáby, posvátné ibise a kachny. Na nástěnné malbě ze skalního hrobu u Théb z 18. dynastie (asi 1400 př. n. l.) je vyobrazena zahrada s jezírkem a kachnami. Z let 1300 – 1100 př. n. l. pochází rytina zobrazující bajku o kočce a drůbeži, která již nasvědčuje tomu, že kachny byly domestikované a ne pouze chované.
V Číně byly také nalezeny sošky a další předměty staré 5000 let zobrazující kachny. Jenže není vůbec jasné, zda šlo o zdomácnělá zvířata. Přesto se však můžeme domnívat, že proces domestikace zde započal velmi brzy, neboť zde vzniklo mnoho plemen se vzpřímeným postojem (pekingské kolmé, indičtí běžci), která nutně musela projít dlouhým vývojem.
Kolem roku 1000 před naším letopočtem je na několika místech popisován chov kachen, jejichž vejce byla vysedávána slepicí. Takto se chovali také čírky nebo chřástaly. Opět však zřejmě nešlo o chov v pravém slova smyslu, ale spíš o držení v zajetí, protože zvířata neprocházela žádnými změnami a jejich vnější znaky zůstávaly stále stejné.
Staří Římané chovali kachny, které umisťovali do voliér tvořených z jedné strany zdí a zakrytých sítí, v nichž byla přirozená nebo uměle vytvořená vodní plocha. Do těchto voliér divoké kachny nejdříve nalákali a poté jim odebírali vejce, která nechávali vysedět pod kvočnou.
Zřejmě první, skutečně domestikované kachny divoké popisuje ve svých spisech starořecký spisovatel a autor satirických komedií Aristofanes (445 - 384 př. n. I.). Věnuje se jejich chovu na Kypru a Rodosu a dokonce popisuje jakési strakaté kachny.
Také Keltové a Germáni začali velmi záhy chovat kachny - jednak na maso, ale i pro okrasu. O chovu kachen ve střední Evropě se přesto téměř nikde nedozvídáme. V náboženských představách se kachna objevuje zřídka. Ve staré polské báji se vypráví, že když Bůh stvořil zemi, přikázal čert kachně, aby ukradla trochu hlíny. Kachnu prchající s lupem však dopadl jestřáb a začal ji dusit. Kachna zakejhala a z hlíny, která jí vypadla ze zobáku, povstaly hory.
Kachny divoké jsou tedy více méně lovnou zvěří. Za zmínku snad stojí, že v říši Karla Velikého (742 - 814) byly často placeny desátky ve formě kachen, které pak byly mnichy drženy v klášterech. Středověk chovu kachen ani nemohl přát, protože v té době již byly zdomestikovány husy, jejichž chov pro produkci masa byl mnohem výhodnější. Také kosterní pozůstatky nám dokazují, že v městských lokalitách se vyskytovaly kachny stejné velikosti jako kachny divoké. Ke skutečné domestikaci a šlechtěni kachen dochází pravděpodobně až v pozdním středověku. Z této doby jsou totiž na místě lidských sídlišť nalezeny první kosti kachen s větší velikostí než kosti kachen divokých, což svědčí o jejich plemenitbě s cílem zvětšit velikost a tím i podíl masa.
Na malbách nizozemského malíře ze 17. století už můžeme vidět kachny s odlišně zbarveným opeřením než u divokých kachen. Začínají se objevovat kachny, které dnes nazýváme pomořanské, severoholandské a to i se zahnutým zobákem a selské zatím bez chocholu. Tyto krajové kachny jsou sice větší než kachna divoká, ale typem se jí velmi podobají. Je to i proto, že kachny mají velmi malou proměnlivost plemenných znaků, na rozdíl od kurů. Proto také dodnes známe v podstatě pouze dva původní typy domácích kachen - vodorovné evropské a vzpřímené asijské, které zřejmě prošli daleko delším vývojem, a byly lépe přizpůsobeny k pohybu po souši.
Koncem 19. století byla asijská plemena kachen dovezena do Evropy a Spojených států amerických. V Evropě pak vzájemným křížením obou typů vznikla tzv. mezitypová plemena např. kampbelky nebo kachny čárkované. Zahalen tajemstvím je stále vznik černých severoamerických plemen - kachen smaragdových a kajug. Nepříliš jasný je i vývoj kachen zakrslých, na něž si coby země původu dělá nárok hned několik evropských států. S největší pravděpodobnosti však byly vyšlechtěny již dávno v Asii.
Z některých pramenů, či spíše útržkovitých zpráviček, se můžeme dozvědět, že se na šlechtění kachen podílely mimo kachny divoké a jejích poddruhů i další druhy kachen např. typem velmi podobné kopřivky obecné nebo hvízdáci eurasijští podobající se typem našim zakrslým kachnám. Já bych této hypotéze příliš nevěřil, protože mezidruhové křížení většinou plodí neplodné potomstvo a celý proces by byl během na velmi dlouhou trať. O něčem podobném také chybí jakékoliv záznamy, ale ty nemáme vlastně ani o jiném druhu plemenitby kachen. Kdo ví? Co se týká různých zbarvení, ta mohla vznikat různými mutacemi a jejich vzájemnými kříženími, protože i u kachen divokých se můžeme setkat například s albíny.
Podobně jako plemena domácího kura bychom mohli dnes dělit plemena kachen podle historického vývoje a oblasti vyšlechtění na evropská krajová plemena (kachny pomořanské, selské s a bez chocholu, holandské i křivozobé, ruánské, elsberské, vysokohnízdící a další), plemena asijského původu (kachny indičtí běžci a pekingské kolmé), plemena mezitypová (kachny americké pekingské, kampbelky, čárkované, velšské harlekýny, overberžské, orpingtonské, gimbshajmské, magpie, saské), plemena severoamerická (kachny smaragdové a kajugy) a konečně kachny zakrslé.
Jaký je tedy závěr z našeho dnešního povídání? Všechna plemena kachen pocházejí s největší pravděpodobností z kachny divoké, přičemž proces domestikace je stále ne zcela objasněn. Jisté je, že kachny jsou jedněmi z nejmladších domácích zvířat, přestože se jejich předci vyskytovali a vyskytují v hojných počtech téměř po celé polovině Země.