Chovatelské stránky Miloslava Procházky

BOJOVNÁ A JIM PŘÍBUZNÁ PLEMENA KURA

Mnoho lidí si pod pojmem bojovné plemeno kura představí ošklivého krvežíznivého kohouta vzpřímeného držení těla s vysokým postojem, který jen čeká na příležitost, kdy by do někoho zasekl drápy a kloval tak dlouho, dokud nebude z oběti stříkat krev. Je to proto, že o této skupině slepic stále přežívá mezi lidmi mnoho mýtů a polopravd. Já bych rád tuto situaci napravil a seznámil čtenáře podrobněji s historickým vývojem, plemeny a chovem této velmi zajímavé skupiny slepic.

Bojovná plemena kura jsou velmi rozsáhlou a zajímavou skupinou. Přestože její příslušníci mají společné některé plemenné znaky, např. bojovný výraz, tvrdé a řídké opeření, silné běháky, výrazné osvalení a další, jednotlivá plemena se vyskytují ve velmi široké paletě typů od mohutných bojovnic indických s „buldočím postojem“ přes staroanglické bojovnice lehkého typu až po bojovnice se vzpřímeným držením těla malajského typu. Z bojovných plemen můžeme najít různé typy hřebenů – jednoduché listové, ořechové i hráškové a některá plemena se mohou dokonce vyskytovat i v chocholaté variantě, holokrké variantě nebo jako bezocasá. Takový široký rozptyl plemenných znaků snad nenajdeme u žádné jiné skupiny kura domácího. Navíc je u bojovnic popsáno velmi mnoho barevných rázů, z nichž některé jsou zcela jedinečné. Je to proto, že bojovnice jsou jedněmi z vývojově nejstarších domestikovaných plemen kura a byly dále nezávisle na sobě šlechtěny téměř po celém světě pro potěchu z oblíbených kohoutích zápasů.

Pokud hovoříme o skupině bojovných plemen, nesmíme zapomenout ani na plemena, jež byla jejich předky nebo s nimi jsou v úzkém příbuzenském vztahu např. mezitypové vranohlavky, orlovky a araukány, které nesou znaky asijských bojovnic a plemen bankivského typu či dlouhoocasá plemena bankivského typu (sumatranky, jokohamky) nebo japonská dlouhokokrhající plemena.

Protože, jak už víme, jde o velmi rozsáhlou skupinu a povídání o ní by vydalo na tlustou knihu, budu se bojovnicemi zabývat v několika samostatných příspěvcích, přičemž v úvodu bych se podíval na historii, poté na jednotlivá plemena, z nichž některá, se kterými se nikdy nesetkáme, bych popsal pouze několika větami a na závěr bych se zabýval chovem a posuzováním bojovnic, při čemž i toto povídání bych poněkud zevšeobecnil.

Pro vytvoření této práce jsem čerpal prameny především z německé literatury, internetových stánek celého světa a samozřejmě jsem připojil i své vědomosti a zkušenosti.

Původ a vývoj bojovných plemen kura byl na evropském kontinentu po dlouhou dobu zahalen tajemstvím a vázalo se k němu mnoho mýtů. K jeho, alespoň částečnému, rozluštění přispěla až moderní věda.

Předchůdce našich zdomácnělých kurů divoký hřebenatý kur bankivský se již před mnoha tisíci let vyskytoval v několika poddruzích, které se vyvinuly v závislosti na druhu životního prostředí, na východě Indie, přes střední Asii až na její nejzazší západ a ze severu od Himalájí až po jihoasijské indonéské ostrovy Sumatru, Jávu nebo Borneo.

Domestikace divokých zvířat, i kurů, lidmi probíhala už ve střední době kamenné (rok 10000 – 3000 př. n. l.). Prvními pohnutkami k domestikaci byly kultovní podněty a u domácích kurů i bojovnost kohoutů. Přeměnu různých druhů na různá domestikovaná plemena lze označit za nejstarší biologický pokus lidí.

Pravděpodobně si již před více jak 5000 let asijské domorodé obyvatelstvo u divokého kura povšimlo jedné z jeho vlastností – bojovnosti kohoutů vůči jejich sokům. A protože člověk je, jak známo tvor hravý, začal chovat divokého kura za účelem kohoutích zápasů, křížením s jinými druhy nebo poddruhy, selekcí zlepšoval jejich vlastnosti potřebné k boji a dlouhým procesem vytvořil velká bojovná plemena typu dnešní malajky nebo menší asilky. Jak dokazují archeologické nálezy, kohoutí zápasy byly také velmi úzce spojeny s různými kulty a náboženstvími. Tímto směrem se tedy začal ubírat proces domestikace divokých kurů ještě dříve, než člověka napadlo chovat divokého kura pro maso nebo produkci vajec. Vždyť se také hmotnost divokých kurů pohybuje kolem jednoho kilogramu a snáška je zanedbatelná, takže jej to ani zpočátku nemohlo napadnout. Proto jsou asijská bojovná plemena jedněmi z nejstarších, ne-li nejstaršími domestikovanými plemeny kura a dala základ mnohým kulturním plemenům.

Odstavec, který jste právě přečetli, je plný spekulací, k nimž mě však dovedly indicie, na něž se nyní podíváme. V severovýchodní Číně, tzn. poměrně daleko od oblasti běžného rozšíření divokého kura, byly nalezeny kosterní pozůstatky kurů staré 7400 – 7900 let, což by svědčilo o zdejším zdomácnění divokého kura bankivského již v této době. Asi nejstarší zmínka o domestikované slepici je v čínských spisech starých 4800 let. V Indii byly mezi vykopávkami starými 4000 let objeveny figurky ptáků, které měly tvar těžkých slepic, což by znamenalo již dlouhotrvající vývoj. Bojovná plemena se po tisíciletí chovala na asijských dvorech a byla jim věnována velká pozornost. V Přední Indii to byla plemena typu asilky a v jihovýchodní Asii typu malajky. Z Asie se domestikovaní kurové začali šířit přes dnešní Pákistán, později přes Persii do Mezopotámie (asi 2000 let př. n. l.) a Říma (asi 500 let př. n. l.). Také bojovná plemena se dostala do Evropy a kohoutí zápasy se staly oblíbenou zábavou již v době antiky v Řecku a Římě. Kromě běžných užitkových kurů chovali Římané také zakrslé kury a bojovné kury pocházející z Medie. Plinius píše, že ve městě Pergamon, ležícím v římské provincii Mýsii na západním břehu Malé Asie, byly každoročně pořádány kohoutí zápasy. Dodnes najdeme na sloupech téměř všech antických sportovišť obrazy kohoutů, coby symbolu sportovního klání. První bojovnice se rozšířily, zřejmě za přispění námořníků, z Fénicie (Foiníkie – starověká pobřežní země) do Anglie a Španělska. Byly nazývány „perský bojovník“ a již nesly znaky dnešních asijských bojovnic, tzn. tvar trupu, silné nohy a měly hráškové nebo ořechové hřebeny. Typem odpovídaly asilkám, protože se rozšířily právě z Indie přes Persii a Mezopotámii. Bojovnice typu malajky se do Evropy dostaly až s rozvojem mořeplavby pravděpodobně ve středověku, kdy začala být Evropany objevována jižní a východní Asie.

Od 18. století s rozmachem přírodních věd se mnoho přírodovědců, spisovatelů a objevitelů začalo zajímat o různé živočišné druhy a jejich původ. V této době také vznikl, díky neznalosti všech druhů a poddruhů divokého kura, jeden z největších dosud nepodložených mýtů o vzniku bojovných plemen kura, který přetrval až do 20. století.

Známý přírodovědný badatel a spisovatel Linné popisuje ve svém díle z roku 1746 „Fauna suecica“ asi čtyři plemena domácích slepic, ovšem žádné divoké kury, což svědčí o jejich tehdejší neznalosti. Dokonce ani Buffon (1776 ) a Gmelin (1788) se o nich nezmiňují, přestože již popisují více plemen domestikovaných kurů. Divoké kury popisuje teprve v letech 1813 – 1815 velký holandský ornitolog Conrad Jakob Temminck ve svém díle „Histoire naturelle generale des Pigeons et des Gallinaces“(Dějiny přírodních plemen holubů a slepic). Protože neznal všechny druhy divokých kurů a nedokázal si představit, jak by se z drobných bankivských kurů mohli stát obrovské bojovnice malajského typu nebo velké kočinky, které se v této době již dostaly do Evropy, stvořil svou teorii o původu velkých plemen kura. Tou byla doposud ničím nepotvrzená existence tzv. divokého obrovitého kura (Gallus giganteus), který se měl podobat bojovnici malajského typu a údajně měl být předkem všech bojovných a velkých plemen. V této teorii ho utvrdila zásilka z ostrova Jáva s velkým běhákem a popis tohoto kura od cestovatele Williama Marsdena, který jej údajně viděl na ostrově Sumatra a od nějž také obdržel běhák. Později se k této teorii přiklonil i anglický přírodovědec Charles Darwin, údajně kvůli tomu, že se o ní píše hned v několika knihách. Je velmi pozoruhodné, že se tvůrce evoluční teorie nechal takhle zmást, když on sám nás dodnes učí, že všichni tvorové procházejí vývojem.

Roku 1929 vychází dílo o bojovných plemenech „Cockfighting all over the Word“ v němž C. A. Finsterbusch vyjmenovává coby předchůdce bojovných plemen tři druhy kura – Gallus bankiva, Gallus sonnerat a gallus giganteus, kterého však již nepovažuje za původního divokého kura.

Konečně anglický znalec bojovných plemen Herbert Atkinson roku 1938 píše v knize „Cockfighting and Game Fowl“, že i velká plemena kura pocházejí z hřebenatého kura, přestože i v pozdějších letech se tento názor pokusilo několik odborníků opět zpochybnit.

Dnes už víme, že příroda je mocná čarodějka, ale nic nedělá bez účelu a vždy přizpůsobuje zvířata určitým životním nebo klimatickým podmínkám. Rozhodně sama nevyhoví člověku, aby pro něj stvořila kura přizpůsobeného k boji, tak jako mu nevytvořila plemena jiných zvířat k různým účelům. A pokud člověk dokázal vytvořit např. plemena psů od miniaturních čivav po obří dogy nebo fily, proč by nemohl z jednoho či více velmi podobných malých druhů divokých kurů vyšlechtit od zakrslých slepiček po velké malajky. Abychom pochopili, kde se u domestikovaných slepic vzaly některé znaky, musíme si popsat jejich původní divoké předky.

Bankivky (kur bankivský, Gallus Gallus) se velikostí i typem poněkud podobají německým zakrslým slepicím. Hmotnost kohouta je asi 1000g a slepice 700g. Všechny mají jednoduchý listový hřeben a divoké zbarvení. Zajímavostí je letní šat kohoutů. Hejno se skládá obvykle z kohouta a 3-5 slepic. Slepice snášejí a nasedají na vejce ve dvou až třech cyklech, přičemž v jenom cyklu snesou 6-12 vajec. Schopnost rozmnožovat se mají však až ve věku jednoho roku. Živí se podobně jako naši domácí kurové semeny, bobulemi, hmyzem nebo červy. Bankivky se podle oblasti výskytu dále dělí do pěti geografických poddruhů.

Čínská bankivská kočinka (Gallus gallus gallus) se vyskytuje v oblasti Číny, Vietnamu a Thajska. Má velký hřeben se zuby, velké, bílé ušnice, modrošedé až nahnědlé běháky, hnědý zobák s rohově žlutou špičkou a červenooranžové oči. Hmotnost kohouta je 1000 – 1350 g a slepice 600 – 650 g.

Délka inkubace vajec, která mají bílou až krémovou skořápku, je, oproti domácímu kuru, 19 dnů. Kohoutí kokrhání je krátké a má kovovější hlas než u domestikovaných kurů. Na severu výskytu se objevuje populace vzniklá křížením s tonkinskou bankivkou.

Předoindická bankivka (Gallus gallus murghi) se vyskytuje v pásu od Pákistánu přes severní Indii až po východní Indii. Charakterizuje ji malá bílá ušnice s červeným okrajem, olověně hnědé nohy a zobák s hnědou horní částí a rohovou dolní částí. Barva vaječné skořápky je světle isabelová až světle načervenale hnědá. Byla považována za nejlépe zkrotitelnou s tendencí zvyšovat v zajetí svou velikost.

Tonkinská bankivka (Gallus gallus jabouillei) má svůj domov v Tonkinu, Laosu a Jinanu. Tento poddruh má malé červené ušnice, velmi malý hřeben a nejtmavší zbarvení ze všech. Žije v chladnějším a vlhčím biotopu než ostatní poddruhy. Na severozápadě jeho výskytu můžeme také narazit na populace vzniklé křížením s barmskou bankivkou.

Barmská bankivka (Gallus gallus spadiceus) se vyskytuje v Laosu, Barmě, Malajsii, západním a jižním Thajsku a také na severu Sumatry.  Podobá se tonkinské bankivce, má však světlejší zbarvení.

Posledním poddruhem kura bankivského je jávská bankivka (Gallus gallus bankiva) obývající jižní polovinu ostrova Sumatra, Jávu a Bali. Nápadné je jejich peří krčního a sedlového závěsu, které má zakulacené špičky. Ušnice jsou červené, běháky modrošedé a srpy v ocase nepříliš dlouhé. Hmotnost kohouta je 850 – 1000 g a slepice 500 – 550 g.

Domestikace pravděpodobně proběhla nezávisle na sobě z několika poddruhů. Genetické výzkumy (1996) např. prokázali, že barmská a tonkinská bankivka se podílely na vzniku četných asijských plemen s červenou ušnicí a malým hřebenem. Jihovýchodoasijská plemena (ayam cemani, ayam pelung, ayam kokok) vznikla z lokálních subpopulací čínské bankivské kočinky. Z té vznikla i některá východoasijská plemena např. japonské totenko, ohiki a fénixky s dlouhými ocasy a bílou ušnicí. Nejmenší podíl na vzniku domestikovaných plemen nesou jávské bankivky.

Roku 1781, tedy ještě před popsáním bankivského kura, objevil na své cestě po východní Indii francouzský výzkumník Sonnerat další druh divokého kura, který byl po něm nazván. Jde o kura sonneratova (Gallus sonneratii) žijícího v bambusových porostech, jehož kohout má poměrně velký, jemně ozubený vzpřímený červený hřeben, ušnice, červený obličej a dlouhé, červené laloky. Oči má žlutooranžové, zobák a běháky žluté, ocas více vodorovný – bažantí. Zajímavostí je jeho zbarvení, které je spíš stříbrně divoké navíc s tečkovanou kresbou v závěsech. Slepice zcela postrádá hřeben a laloky. Z jeho vlastností lze jmenovat velkou plachost, opatrnost a bojovnost mezi kohouty, především na jaře, kdy se tvoří nová hejna. Další jeho zajímavostí je, že přes léto kohout ztrácí srpy v ocase a také se mu zmenší hřeben. Kohout vydává jen krátké zvuky, které ani nelze nazvat kokrháním. Hmotnost kohouta je 800 – 1000 g a slepice 700 – 790 g.

Především na Cejloně se vyskytuje další z potencionálních předků našich domácích kurů – kur cejlonský (kur džunglový, Gallus lafayettii), který byl poprvé popsán roku 1830. Kohout má malý, málo ozubený červený hřeben s oranžovým polem uprostřed, malé červené ušnice, perlové oči a masové nebo žluté běháky. Peří krčního závěsu je dlouhé, úzké, sedlového široké a zakulacené. Slepice má málo vyvinutý žlutý hřeben.

Posledním a pro naše bádání důležitým divokým kurem je kur gangegar  (kur vidličkoocasý, Gallus varius), jehož domovem jsou ostrovy Jáva, Madura, Bali, Lombok, Sumbawa, Flores a Alor.

Kohout má poměrně malý, v dolní části modravě zelený a v horní fialový hřeben bez zubů, jeden červený směrem dozadu žloutnoucí lalok (dalo by se říci výraznou uzdičku), světle žluté oči a šedomodré až šedožluté běháky. Krční závěs tvoří krátká šupinovitá pera, sedlový dlouhá a úzká pera. Ocas je vodorovně nasazený a uprostřed dělený. Slepice zcela postrádá hřeben a lalok a má opeřený obličej. Kdy se o tomto druhu Evropané dozvěděli, není známo. Domorodé obyvatelstvo si však velmi cenilo dlouhotrvajícího kokrhání tohoto kura a také jej pro jeho bojové schopnosti často křížilo s bankivkami.

Pokusy sice prokázali, že křížení gangegara s domácím kurem přináší málo plodnou samičí část potomků, ale proč bychom do dalšího chovu nemohli využívat pouze plodné kohouty. Na Jávě už v dávnověku takto šlechtili dlouhokokrhající plemena. Posledně tři jmenované divoké druhy kura musel člověk nutně použít, aby od kura sonneratova získal tzv. stříbrný faktor zbarvení a žluté zbarvení běháků, od cejlonského kura skvrnitou kresbu a od gangegara černý pigment s výrazným leskem nebo krátké závěsy a další znaky bojových plemen. Někteří odborníci tuto teorii sice popírají, protože pokusy bylo zjištěno, že některé výše jmenované znaky se dědí složitě přes jednu i více generací nebo následným zpětným křížením, což by nemuselo vadit, pokud uvážíme, jak velmi dlouhý byl proces domestikace a některá zvířata se zkřížila již v přírodě. Navíc kurové v domestikovaném stavu mají velké nadání při křížení výrazně měnit své plemenné znaky i zbarvení. Některé genetické výzkumy však tuto teorii vyvrací s tím, že jediným původním druhem domácího kura je hřebenatý kur bankivský, avšak některá, a především bojovná, plemena nebyla dosud dostatečně prozkoumána. Většina dnešních odborníků na bojovná plemena klasice uznává jako nejpůvodnější divoký druh bankivku, avšak s tím, že se na dalším vývoji podílely i další tři výše jmenované druhy, přičemž důkazem nám mohou být stará malajská plemena domácího kura – ayam jallak (stříbrná slepice) nebo ayam ejou (zelená slepice), která se nápadně podobají kuru sonneratovu a gangegarovi a byla velmi oblíbená a jako bojovnice vážená již u starých Číňanů.

Jaký je tedy závěr? Ten si musí udělat každý sám, protože se už asi nikdy přesně nedozvíme, a to ani za použití nejmodernějších metod, jak dlouhotrvající proces domestikace kura přesně probíhal. Přesto si myslím, že jsem k zamyšlení přinesl mnoho zajímavých faktů a indicií, které by alespoň k částečnému rozluštění této záhady mohly přispět.