PŮVOD A DOMESTIKACE HUSY
DOMÁCÍ
Husy domácí pocházejí podle anglického přírodovědce F. E. Zeunera (1963) hned z několika druhů divokých předků, avšak o zdomácnění některých z nich můžeme dnes pouze spekulovat, protože nás k tomuto závěru vedou jen sporé indicie. Podle tohoto vědce byly tedy domestikovány tyto divoké druhy: v Evropě a severní Africe husa velká a husa běločelá, v Asii husa labutí a v Africe husice egyptská. V zoologické systematice řadíme divoké husy k řádu vrubozobých (Anseriformes), čeledi kachnovitých (Anatidae), a druhu hus (Anser) resp. k druhu husic (Alopochen) u husice egyptské.
Pojďme si tedy jednotlivé druhy divokých hus přiblížit a podívat se, jakým způsobem asi probíhala jejich domestikace.
PŘEDKOVÉ HUSY DOMÁCÍ
HUSA VELKÁ (Anser anser)
Husa velká hnízdí od stepního pásma až po tundru, ve střední Asii až do 
3000 m. n. m. Mozaikovitost hnízdního areálu se vysvětluje vymizením hus z původního souvislého areálu důsledkem bezohledného lovu, vybírání vajec a likvidací mokřadních prostředí. Husa velká se vyskytuje ve dvou poddruzích – husa velká evropská hnízdící v evropské části areálu a husa velká asijská hnízdící v asijské části areálu. V celé střední a východní Evropě mezi Německem, resp. Českem, a Uralem existují smíšené populace těchto poddruhů. Ptáci obývající pobřeží Norska, Skotsko a Island mají kratší zobák se zvětšenými nosními žlázami a byly také popsány jako samostatný, dosud však neuznaný poddruh.
Husa velká evropská (Anser anser anser) je pták velký téměř jako husa domácí. Délka je 74 – 84 cm, rozpětí křídel 150 – 168 cm a hmotnost 2 – 4,3 kg. Zbarvení je šedohnědé, šedá hlava, světle šedé krovky křídelní jsou nápadné především při letu. Zobák je jednobarevný, oranžově nebo masově červený, běháky světle masově červené. Samec a samice se navzájem neliší, mláďata jsou olivově šedá a zespodu žlutá. Plave a létá lehce, často se zdržuje na suché zemi a pase se na polích. Mnohdy v menších skupinkách nebo hejnech létá v řadě nebo v klínu. Žije pospolitě. Hlas se podobá hlasu domácí husy – kejhání gágagag, nebo jejich jasně štěbetavému triumfálnímu pokřiku. V rozčilení syčí.
U nás jsou v současnosti hlavními oblastmi výskytu jihočeské rybniční 
pánve a jižní Morava, dalšími významnějšími hnízdišti se stává i Písecko, Pardubicko, Českomoravská vrchovina a severozápadní Čechy. V letech 2001 - 03 u nás hnízdilo 670 - 800 párů, počty i velikost obsazených území se i nadále zvyšují. Hnízdí na některých klidných rybnících a jezerech, u nás i v záplavových oblastech lužních lesů, v březnu až dubnu jednou ročně. Hnízdo je ukryto v rákosí, někdy na hlavatých vrbách či zemi a je vystláno světle šedým prachovým peřím. Samice snáší 4 - 8 velkých špinavě bílých vajec, na kterých sedí sama 28 - 29 dní, nekrmivá mláďata poté vodí oba rodiče po dobu asi dvou měsíců. Potrava je výlučně rostlinná, převážně trávy. Husa velká je částečně tažný pták, ze zimovišť přilétá počátkem března a odlétá v říjnu. Středoevropské husy odtahují přes Francii do Španělska, do severovýchodního Alžírska a severního Tuniska, některé na jih Balkánského poloostrova nebo do západní Malé Asie, severské husy přezimují na Britských ostrovech a v okolí Severního moře.
Husa velká asijská (Anser anser rubrirostris) se velmi podobá evropské formě, ale zbarvení je celkově zřetelně světleji šedé, zejména hlava a krk a lemy per jsou mnohem širší. Zobák je zbarven růžově, což je hlavní rozlišovací znak, který však u smíšených populací (např. u nás) není vždy zcela zřejmý.
HUSA BĚLOČELÁ (Anser albifrons)
Husa běločelá je rozšířena v arktických oblastech. Jde o významný druh holoarktické tundry. Taxonomie není zcela dořešena, přesto v současnosti 
rozlišujeme několik poddruhů – husa běločelá eurosibiřská (Anser albifrons albifrons) hnízdící v euroasijské tundře na východ po Kolymu, husa běločelá pacifická (Anser albifrons frontalis) hnízdící dále na východ až do severní Kanady, husa běločelá aljašská (Anser albifrons elgasi) hnízdící v tajze Aljašky, husa běločelá nearktická (Anser albifrons gambelii) hnízdící ve vrbové tajze povodí řeky Mackenzie a konečně husa běločelá grónská (Anser albifrons flavirostris), která osidluje západní pobřeží Grónska a zimuje v Irsku a sousedních oblastech Velké Británie. Na domestikaci, resp. šlechtění se pravděpodobně podílela jen její eurosibiřská a grónská forma.
Husa běločelá eurosibiřská (Anser albifrons albifrons) je pták o něco menší než husa domácí. Délka je 64 – 78 cm, rozpětí křídel 130 – 160 cm a hmotnost 1,7 – 3,5 kg. Je šedohnědá (tmavší než husa velká), staří ptáci mají svítivě bílou čelní skvrnu nad kořenem zobáku a příčné černé pruhy na 
spodině těla. V letu jsou dobře vidět tmavé křídelní krovky. Zobák je masově oranžový, běháky pomerančové a oči tmavohnědé. Mláďata jsou na vrchu světle hnědá a na spodu zlatožlutá až nahnědlá. Hlasovým projevem je chraptivé pisklavé kjo jok.
Hnízdní areál se rozkládá v ruské severské tundře, zimuje na mořském pobřeží, na tahu se někdy vzácně objeví i ve vnitrozemí. Hnízdí v červnu až červenci jednou ročně v blízkosti vod. Samice snáší 5 - 6 žlutobílých vajec, na kterých sedí sama 27 - 28 dnů a nekrmivá mláďata poté doprovází asi 2 měsíce. Potrava je výlučně rostlinná, přev
ážně trávy. Husa běločelá je tažný pták, ze zimovišť přilétá počátkem dubna a odlétá v říjnu až prosinci. Přezimuje na jihu při Kaspickém a Černém moři, v Dunajské nížině, nebo při Severním moři. Přes naše území pravidelně protahuje a v malém množství přezimuje společně s husami polními v oblasti jižních Čech a jižní Moravy.
Husa běločelá grónská (Anser albifrons flavirostris) je trochu větší, má delší krk a těžší zobák. Její peří je tmavší hlavně na hrudi a zobák oranžově žlutý.
HUSA LABUTÍ (Anser cygnoides)
Husa labutí je zajímavá husa vyskytující se v Mongolsku, severní Číně a jihovýchodním Rusku. Jde také o stěhovavého ptáka, zimujícího především 
v centrální a východní Číně a vzácně na Korejském poloostrově. Délka je 81 – 94 cm, rozpětí křídel 151 – 162 cm a hmotnost 2,8 – 3,5 kg a je tedy druhou nejtěžší divokou husou. Má dlouhý krk, dlouhý černý zobák, hnědé oči a pomerančově zbarvené běháky. V horní linii na kořeni zobáku má malý hrbol, proto byla dříve nazývána husa hrbolová. Její zbarvení se poněkud liší od našich divokých 
hus. Horní část hlavy je tmavě hnědá a toto zbarvení pokračuje proužkem po zadní straně krku až na záda. Obě pohlaví jsou si podobná, houser je o něco větší. Hlasový projev je křiklavé kejhání. Většinou se pase a jen málo se zdržuje na vodě. Jde o husu stepí a horských údolí s mokřinami, u kterých klade 5 – 8 vajec. Doba inkubace je kolem 28 dnů. V zimě se pase na stepích a strništích, někdy daleko od vody. V současné době jde o ohrožený druh.
HUSICE EGYPTSKÁ (Alopochen aegyptiaca)
Husice egyptská, někdy nazývaná husa nilská nebo husice nilská je 
rozšířená v celé Africe jižně od Sahary. Je jedním z nejběžnějších zástupců vrubozobých ptáků v Africe a zároveň jde o jednu z nejhojněji rozšířených subsaharských husic, zejména ve východní a jižní Africe. Dříve hnízdila i na Blízkém východě a jihovýchodní Evropě. V období dešťů táhne až do severní Afriky - Alžírska, Tuniska nebo delty Nilu. Délka těla je 63 – 73 cm a hmotnost 1,9 – 2,5 kg. Jde o dlouhonohého ptáka se zavalitým tělem s postavou mezi kachnou a husou. Kryt křídel a záda jsou hnědá, krk a hruď převážně šedá, letky bílé a kolem mají oka tmavý oční kroužek. Zobák je růžovočervený s tmavým lemem u kořene a běháky tlumeně 
růžovočervené. Na hrudi je tmavě hnědá skvrna.
Husice egyptská obývá mokřady, travnaté biotopy, vyskytuje se i v horách. Vyhýbá se pouze pralesům, rozsáhlejším lesů a pouštím. Žije v hejnech a v době rozmnožování v párech. Hnízdí na zemi v trávě, pod stromy nebo mezi vegetací. Snáší 5 - 12 vajec, na kterých sedí 28 - 30 dnů. Mláďata vodí oba rodiče, vzletná jsou po dvou měsících a dospívají do dvou let. Rodinka se často zdržuje pohromadě i několik dalších týdnů a měsíců.
DOMESTIKACE HUSY
Husa je s největší pravděpodobností nejstarším druhem drůbeže. Podle vykopávek se můžeme domnívat, že divoké husy byly domestikovány nebo spíše chovány v zajetí již v mladší době kamenné, tzn. 6 – 5 tisíc let před naším letopočtem. Nejstarší doklady o zdomácnění máme ze starověkého Egypta. Zde byly husy velké, běločelé, polní a husice egyptské považovány za jednu z největších pochoutek. Husice egyptské byly navíc později uctívány jako atribut thébského boha Amona. Z množství ptactva, které se vyskytuje v nilské deltě, si člověk vybral k chovu v zajetí, zatím v divoké formě, právě husu velkou a husu běločelou. Svědčí o tom např. reliéf z 5. dynastie (asi 3000 let př. n. l.). Dalším zdrojem obživy bylo i sbírání husích vajec divokých hus v močálech nilské delty. Prvním, řekněme chovatelským, úspěchem bylo docílení snášky těchto hus, které běžně nehnízdí jižně pod 45° zeměpisné šířky. K úplné domestikaci husy velké došlo někdy v dobách nové říše (1536 – 1085 př. n. l.). Z té doby známe například nástěnnou malbu v pohřební komoře vysokého hodnostáře ve velké pyramidě v Sakkaře, na které je ještě typická divoká husa velká zobrazena u obydlí při krmení. Vyobrazení divokých hus ze starověkého Egypta však najdeme i na mnoha dalších místech. Můžeme na nich vidět mimořádně velké husy, často i bíle zbarvené, což právě svědčí o úplné domestikaci.
Při vykopávkách v Egyptě byla dokonce nalezena i mumifikovaná těla husy velké a husice egyptské, co by obětních zvířat. O úplné domestikaci husice egyptské nemáme žádné spolehlivé důkazy, ani dnes neexistují plemena, která by z ní pocházela, ale z různých staroegyptských obrazů víme, že byla posvátným ptákem a i zdrojem masa. Na náhrobní malbě ze staré říše (2980 – 2475 př. n. l.) můžeme vidět hospodyni, která přináší do chrámu husici obětním darem. Na jiném vyobrazení, tentokrát z nové říše, je kuchař připravující pokrm z husice.
V britském muzeu v Londýně můžeme najít obraz nalezený v Thébách, na kterém je hejno věrně vyobrazených husic egyptských pod dozorem pasáka, což by svědčilo o jejich chovu. Mnoho indicií, ale skutečný důkaz stále nebyl ani v údolí Nilu, ba ani v celé Africe nalezen. Dokonce byly v minulém století v Evropě prováděny zkoušky zdomestikovat husici egyptskou. Zvětšila se její velikost, zesvětlalo opeření a dokonce se uspíšila snáška. Přesto tento pokus skončil neúspěchem kvůli jejich velké divokosti a nesnášenlivosti.
Zato stopy od husy domácí nás zpětně k huse velké přivádí celkem spolehlivě. Divoká husa byla od pradávna lidskou potravou. Zbytky potravy z husy byly nalezeny už v sídlišti neolitického člověka v Dánsku nebo i v jiných lokalitách osídlení člověka z doby bronzové. Pravděpodobně všechny indogermánské národy osidlující Evropu si husu již přinesli s sebou. O tom svědčí podobnost výrazu husa ve všech jazycích – latinsky anser, staroaténsky hanser, řecky chen, staroskandinávsky gas, staroprusky sansy, v sankrstu hamsa a stačí se podívat i na současné české husa, německé gans, ruské gusa nebo anglické geese.
Z vykopávek víme, že husy znaly i staří Babyloňané a v Indii měly dokonce náboženský význam. V antickém Řecku a Malé Asii byla husa Afroditin svatý pták. V jedné z ezopových bajek se praví, že husa příležitostně snáší i zlatá vejce. V Homérské době se v Řecku chovaly krotké husy. O tom se dozvídáme v 15. zpěvu Odysey, kde se píše, že u dvora krále Menelaa ze Sparty, bratra vládce zlaté říše Mykénské Agamemnona, jsou chovány velmi velké, vykrmené bílé husy. Z toho plyne, že husy v té době prošly už úplnou domestikací a do Řecka se dostaly ze severu, protože v Řecku by divoké husy běžně nehnízdily. První pokusy o zdomácnění probíhaly asi takto. Po vyvedení housat, ke kterému došlo někde severněji na hnízdišti, byla usmrcena husa, mláďata odchycena a odchována v zajetí. Poté byly chovány ve voliérách nebo jim byla zastřižena křídla. Díky tzv. vtištění (imprintingu) na rodiče si mláďata zafixují své opatrovníky. V případě našich odchycených housat šlo o fixaci na člověka, ke kterému pak měla nejblíže.
V 19. zpěvu Odysey se dozvídáme, že věrná Penelope má ve svém příbytku 20 hus pro radost. Velmi zajímavé je, že v homérské době (8. – 7. st. př. n. l.) se už husy chovaly v devíti plemenech, z nichž jedno, tzv. husy římské s chocholkou, se nám v nezměněné podobě dochovalo až dodnes. O něco později byly husy chovány i jako strážci a nejedna ostražitá hospodyně je chtěla díky této vlastnosti. Řecký filosof Aristoteles popisuje, že husa sedí na vejcích 30 dnů a houser se výchovy mláďat neúčastní. Stala se symbolem věčné, božské, plodivé síly přírody. Proto byla převtělením bohyně podsvětí, manželky Pluta nebo bohyně Isis.
Husy plně k hospodářským účelům začali využívat jako první Římané. V dobách raného Říma byla husa známa jako velmi oblíbený pokrm, přičemž nejlepšího masa se dostávalo pouze lidem vyššího společenského postavení a poddaní dostávali zbytky. Husí vejce vařená na měkko nebo husí játra byly zvláštní delikatesou. K docílení velkých jater byly husy krmeny směsí mouky, mléka a medu. Římané také husy dvakrát ročně škubali a plnili polštáře a peřiny husím peřím, i když na území dnešní Belgie se ve skutečných peřinách spalo již dávno před tím.
Římský spisovatel Columella ve své knize o zemědělství popisuje v prvním století velmi přesně vzhled a chov domácích hus. Husy jsou podle něj lepší než pes, spolehlivě svým křikem venkovany ochrání před napadením Kelty nebo Galy, jejich chov je jednoduchý, postačí voda a dostatek trávy, na osetém poli se nesmí pást, protože by zničily osení. Nedávají jen maso, ale i peří. Jeden houser má být na tři husy a pokud chceme chovat velké hejno, je zapotřebí mít rybník nebo jinou vodní plochu. Důkladně také popisuje chovatelské zařízení pro chov hus, celý průběh líhnutí i odchovu housat. Velmi zajímavé. Podobnou zprávu o chovu hus podává i učenec Varro. Básník Horaz zase velebí chov hus pro husí játra a římskou šikovnost vyprodukovat delikatesní a velká husí játra.
Plinius starší si pochvaluje husí peří jakožto čalounický materiál a vysvětluje, že nejlepší husy mají Germáni – bílé, malé s měkkým peřím, jehož libra stojí pouhých pět denárů. A právě od Germánů toto využití všechny středomořské národy převzaly.
Využití husího brku jako psací potřeby však Římané neobjevily. To si jako první vyzkoušel východogótský král Theodorich, později ponoří husí brk do kalamáře v první polovině 7. Století Isidorus Hispalensis, biskup sevilský a do análů píše roku 670 Paulus z Aginy.
Zvlášť zajímavá byla husí funkce strážce římské Kapituly. O této dlouholeté tradici bychom mohli napsat knihu, ale vězte, že husy Kapitulu několikrát zachránily. Zmíním snad jen její obléhání Galy roku 388 př. n. l., při kterém husy probudily strážné a ti pevnost ochránily. Na počest tohoto vítězství byly každoročně na nosítkách po Římě nošeny husy vyzdobené zlatem a psi, kteří nepřítele neprozradili, byli zatracováni. Tento příběh je popisován v dalších stoletích mnoha autory.
Keltové a Germáni chovali husy již před Římany, o čemž se opět dovídáme z básní. Všichni známe tradici požívání husy v předvánočním čase a o vánocích. Tato tradice vznikla už v předkřesťanské době k uctění boha Tórra. Tato tradice v době křesťanské byla ještě utvrzena. Kdo by někdy neslyšel o svatomartinské huse, k níž se vztahuje několik legend. Svatý Martin, biskup z francouzského Tours, byl při své bohoslužbě rušen husami, proto se husy objevují na sváteční tabuli. Jiná pověst praví, že Martin ze strachu z biskupských povinností měl husy zavřené v husníku, aby jej neprozradily před nadřízenými, což se stejně stalo.
Z germánských zemí bývaly husy hnány přes Alpy do Římské říše. Roku 60. n. l. bylo prý takto hnáno velké hejno z Galie na území dnešní Belgie až na území dnešní Itálie. V jakém stavu se husy do Římské říše dostaly, nevíme, ale asi to bylo zajímavé. V Anglii zase Římané objevili husy chované ke sportovním účelům, ovšem dodnes nevíme, o jaký druh sportu šlo.
Karel Veliký (742 – 814) získal pro chovatele hus v Německu zvláštní privilegia a pozdější císaři podporovali jejich chov ještě více. Vrcholu dosáhl chov hus v Německu v letech 1140 – 1250. Pustošení v dobách třicetileté války (1618 – 1648) zanechalo v chovech celé Evropy nedozírné následky a chovatelství se zcela vzpamatovalo až na konci 18. století. Opět se využívalo husí maso, játra, sádlo, peří, coby čalounického materiálu, a s přibývajícím vzděláním lidí narůstala i spotřeba husích brků určených na psaní. Jen z Ameriky bylo v letech 1828 až 1934 odesláno 21,5 miliónů husích brků pro tyto účely.
Ve Francii dokonce museli mít kuchaři na pečení hus speciální koncesi a to až do roku 1246, kdy Ludvík IX. tuto koncesi rozšířil i na pečené maso a prodej ryb. Pečená husa na Vánoce může mít také počátek tradice v Anglii. Zde na Štědrý večer roku 1588 zvěstoval posel královskému dvoru porážku Španělů a sama královna mu údajně naservírovala pečenou husu. Od té doby je zde na Vánoce tradičním pokrmem.
A jaká byla situace u nás. Na Slovensku byly nalezeny zbytky hus z 8. – 1. 
století př. n. l. společně s pozůstatky dalších domácích zvířat. Je nepochybné, že šlo o zdomestikované husy, protože jejich kostry vykazují větší velikost a mohutnost, než kostry divokých hus. Také šlechtění a chov hus probíhal podobně jako jinde v Evropě. Česká husa má také velmi dlouhou tradici, která by vydala na článek. Zajímavostí jistě je, že dodnes jsou husy české považovány za husy s nejkvalitnějším opeřením.
S husou se můžeme setkat v každé evropské zemi v mnoha historických pramenech, literárních dílech nebo básních můžeme objevit stovky jejích obrazů, soch, či jiných uměleckých děl. Kolik kašen nebo zámků zdobí husy? Asi by nemělo cenu dál ve výčtu pokračovat, jisté je že husy nebyly jen obyčejnou drůbeží, ale psaly i dějiny.
O tom, kdy došlo ke zdomácnění husy labutí žijící ve střední a východní Asii, nemáme žádné doklady. Většina autorů se domnívá, že se tak stalo někdy před 3000 let v Číně a později i v Japonsku. Jakési čínské husy, které by mohly odpovídat labutím, se chovaly v 15. století v indickém městě Cinscala. Poprvé je v domestikované formě popsal francouzský přírodovědec Buffon (1707 – 1778) a z roku 1763 máme zprávu, že se objevily v Německu. V 18. Století se dostaly i do Severní Ameriky. V 19. století se již v Evropě objevují i v bílém zbarvení a jsou kříženy s evropskými domácími husami. A světe div se, toto křížení dává plodné potomstvo.
A nyní už se pojďme velmi stručně podívat, kdy a jak probíhalo šlechtění jednotlivých dnešních plemen. Domestikaci hus si můžeme poměrně lehce představit. Nejprve byla zvířata odchycena a v zajetí chovány jejich divoké formy. Poté byla přísnou selekcí šlechtěna jednotlivá plemena na požadované znaky a vlastnosti. Hlavním cílem dlouhotrvajícího domestikačního procesu hus bylo především zvýšení tělesné hmotnosti, urychlení vývoje a pohlavního dospívání, zvýšení snášky a potlačení pudu sezení na vejcích. Nelehkým úkolem domestikace, který se dosud u některých plemen nepodařilo zcela dokončit, bylo potlačení některých nežádoucích instinktů především monogamie a migračního pudu. A proč právě tyto cíle?
Člověk chce samozřejmě vyprodukovat z domestikovaných druhů co 
největší množství masa nebo vajec v co nejkratší době. V době sezení na vejcích a vodění mláďat jedinec nesnáší a všechnu energii věnuje tomuto procesu, takže ani nepřibývá na hmotnosti. Migrační pud je také samozřejmě nežádoucí. Představme si, že by husy na našem dvoře na podzim odletěly do teplých krajin. Ani monogamní způsob života není vhodný z ekonomického hlediska, protože proč krmit kvůli každé samici samce, když může jeden samec oplodnit přirozeným způsobem i několik samic. Šlechtění se, jak už víme, zaměřovalo také na výrobu kvalitního opeření, produkci lahodného husího sádla a jater.
V posledních desetiletích, kdy se stalo chovatelství koníčkem a ne jen způsobem obživy, se šlechtění ubírá i chovatelsko-sportovními směry. Jsou šlechtěna vyloženě okrasná plemena nebo u stávajících plemen přibývá jejich barevných rázů.
Postupně tedy vznikala různá krajová plemena s různými vlastnostmi. Domestikované husy se začaly dělit na mohutné husy určené k intenzivnímu výkrmu a na drobnější plemena určená k pastevnímu způsobu chovu.
Ze současných evropských plemen pocházejících z husy velké a zřejmě i z husy běločelé jsou asi nejstarší mohutné husy emdenské, jejichž historií se můžeme dostat zpět přes tzv. husy brémské až do 13. století. Dalším velmi starým plemenem jsou opět velmi mohutné francouzské husy tuluské, o kterých je zmínka již v 16. století. Nešlo však o husy tuluské, jaké dnes známe u nás. Tuto moderní podobu jim dali až v minulém století Angličané. Tyto husy byly původně francouzskými gurmány prošlechtěny na velkou velikost jater. Podobně i o předcích dnes velmi oblíbených hus pomořanských – husách rujánských se můžeme dočíst už v roce 1550. Šlechtitelé podchytili i různé anomálie a mutace místních krajových plemen. Díky tomu byly na Balkánském poloostrově a i jinde v jihovýchodní
Evropě vyšlechtěny husy se zvláštní strukturou opeření – s kadeřavým opeřením. Podle místa vyšlechtění se nazývaly nebo dodnes nazývají husy sevastopolské, turecké, dunajské a u nás prostě kadeřavé. Poprvé byly popsány roku 1859 a o rok později byly z Maďarska přivezeny do Londýna. Již staří Římané měli husy s chocholkou. A nemusíme chodit daleko, protože i naším národním plemenem jsou husy české chocholaté. Zajímavostí jsou jistě také ruské husy tulské, určené k houseřím zápasům. Šlechtění většiny moderních užitkových plemen bylo ukončeno ve druhé polovině 19. století a dalších, spíše sportovních plemen až ve století dvacátém. Kromě divoce zbarvených a bílých plemen bylo vyšlechtěno i divoce strakaté zbarvení, žlutě divoké zbarvení, modře divoké zbarvení a dokonce i rodobarvé zbarvení hus pilgrimských, kdy houser je zbarven jinak než husa.
Ze zdomácnělých populací divoké husy labutí byly v Asii vyšlechtěny již 
zmiňované husy labutí. Labutím husám se velmi podobají mohutné ruské husy cholmogorské a husy africké. Některé prameny tvrdí, že vznikly křížením hus labutích s husami tulskými a v poslední době i přikřížením jiných plemen. Avšak nám již známý přírodovědec Buffon popsal již v 18. století velkou formu husy labutí. Dokonce se objevily i v „Přírodopise ptáků“ Eleazara Albina z let 1731 – 1738, kdy se ještě v Evropě vůbec labutí husy nechovaly. Roku 1850 byly popsány hned čtyři plemena čínských hus pocházejících z labutí husy. Dokonce to potvrdily i analýzy DNA. Proč by Asiaté, takoví odborníci na šlechtění drůbeže, nemohli z husy labutí vyšlechtit husy s podbradním lalokem a dvojitým podbřiškem, když to dokázali i Evropané u hus tuluských. Přestože tyto husy, které se u nás zatím nechovají, nazýváme husami africkými podle jejich dovozu do Evropy koncem 18. století z Madagaskaru, zemí jejich původu je tedy také Čína, z které se nezávisle dostaly roku 1852 i do Spojených států.
Jisté však je, že husy labutí byly využity při šlechtění jiných modernějších 
plemen pocházejících z husy velké. Takovým příkladem mohou být husy štajnbašské určené k houseřím zápasům vyšlechtěné v Německu křížením místních krajových plemen s husami labutími.
Na samý závěr tohoto článku bych měl ještě podrobněji zmínit naše národní plemena hus, na která jsme tak pyšní. Husy patřily i na našem území po staletí k nejčastěji chovaným domácím zvířatům. Husy české jsou zřejmě přímými potomky domestikovaných divokých hus a jejich znaky a vlastnosti byly až do 70. let 19. století neměnné. Od této doby docházelo k jejich křížení s jinými, dovezenými plemeny a naše originální plemeno málem zaniklo. Ve 30. letech 20. století však byly 
úspěšně zregenerovány. Ještě větší krize je postihla v 60. a 70. letech 20. století, kdy je málem socialistické řízení hospodářství, resp. zemědělství zcela zlikvidovalo. Česká husa se zachránila jen díky několika nadšeným chovatelům. Dnes je u nás nejoblíbenějším plemenem hus, svou oblibu si získalo i u našich sousedů a ve svých vzornících je mají zařazeny i vzdálenější země.
V 70. a 80. letech 20. století se pokusilo několik chovatelů z východních Čech ustálit české husy s chocholkou, která se v chovech českých hus občas objevovala již po staletí. To se podařilo a roku 1988 byly uznány husy české chocholaté jako samostatné plemeno. Pro svůj atraktivní vzhled a dobré užitkové vlastnosti se stále více rozšiřují a získávají své obdivovatele.
O zdomácnění a šlechtění hus by se dala napsat celá kniha a myslím, že dost tlustá. Domnívám se však, že pro naše účely by to nemělo význam. V některém z dalších čísel bychom se podívali na genetiku zbarvení a některých znaků domácích hus.
Miloslav Procházka