Chovatelské stránky Miloslava Procházky

Kachny jsou poměrně specifickým druhem drůbeže s poněkud zvláštními, ne však nesplnitelnými nároky na chov. Přesto se mu u nás věnuje jen poměrně malý okruh chovatelů, což je myslím škoda. Z tohoto důvodu se kachny na výstavách všech úrovní objevují nepříliš často, a pokud se s nimi setkáme, obvykle je to v poměrně malém počtu plemen, barevných rázů a tím i jedinců. Proto je pro mnohého posuzovatele drůbeže jejich správné posouzení poměrně tvrdým oříškem, neboť s některými plemeny nebo barevnými rázy se setká pouze jednou či dvakrát ročně a někdy ani to ne. Pak si nemůže „nasadit laťku“ průměru, nemůže mezi sebou zvířata porovnat a určit, které zvíře je exteriérově na vyšší úrovni, což mu velmi znesnadňuje práci. Smutné je, že ani sami chovatelé často neví, jak má správně jejich plemeno vypadat a někdy nechtějí slyšet ani názor někoho jiného. Teď asi mnoho z vás namítne: „Od toho máme vzorník“, ale člověk, který nemá s kachnami dost zkušeností, si ani s použitím vzorníku nedokáže všechna úskalí jejich posouzení, dost dobře představit. Proto bych dnes rád vše uvedl na pravou míru, seznámil čtenáře s jednotlivými plemennými znaky, jejich souladem mezi sebou, různými exteriérovými vadami, ale i přednostmi, a také přístupem k nim. Ještě bych chtěl upozornit, že nepůjde o žádné závazné stanovisko sboru posuzovatelů drůbeže, ale jen o můj vlastní názor. Ale nebojte, i já jsem posuzovatel a na mém dvoře se do dnešní doby vystřídala už téměř všechna plemena kachen, která jsou zařazena v našem vzorníku. Některá jsem choval krátce, jiná déle a některá chovám celý svůj chovatelský život.

Abychom se naučili správnému posuzování kachen, musíme se seznámit se správnou terminologií znaků kachen a správným utvářením jednotlivých vnějších znaků, odchylkami, vadami či anomáliemi těchto znaků, jejich hodnocením a poté se pokusíme jednotlivé znaky sestavit v harmonický celek, tak jak jej požadují standardy jednotlivých plemen.

Při posuzování kachen klademe největší důraz na utváření trupu a jeho součástí, jako je břicho, prsa a případně kýl. Dalšími hlavními plemennými znaky jsou hlava, zobák, zbarvení opeření, ale důležité je i utváření a nesení krku, ocasu a struktura opeření zvláště u některých plemen. Na dalším místě důležitosti je posuzování nohou a křídel, se kterými většinou nebývají problémy a například zbarvení očí je až na posledním místě, protože je u všech plemen stejné, u bílých šedomodré a u barevných hnědé až tmavě hnědé.

HLAVA A DÍLČÍ ZNAKY NA HLAVĚ

Hlava kachen se plemeno od plemene liší tvarem, délkou, výškou, klenutím horní linie a může být doplněná i dalšími znaky. Horní linii hlavy můžeme rozdělit na tři části – čelo, temeno a navazující týl, který přechází v zadní část krku. Většina plemen má spíš delší hlavu s mírně stoupajícím nebo plochým čelem, které plynule přechází v zakulacené temeno a plošší týl. Kachny smaragdové mají hlavu poněkud kratší. Naopak kachny pekingské kolmé mají vysoké, široké, jen mírně klenuté čelo, které ostře stoupá od kořene zobáku a v patrném zlomu přechází do temene hlavy. Odlišné utváření hlavy mají také kachny zakrslé. Ty mají širokou, kulatou hlavu tzn., že jejich čelo je vysoké, zakulacené a plynule přechází do stejně zakulaceného temene a to pak do týla. Obě posledně jmenovaná plemena mají také výrazně vyvinuté líce. Mnozí si myslí, že líce jsou jakési vyduté tváře, ale jde o útvary tvořené opeřením. Kratší, mírně vyšší a v horní linii pěkně klenutou hlavu s vyvinutými lícemi mají i kachny selské, i když ne v takovém rozsahu. Kachny indičtí běžci mají hlavu dlouhou, štíhlou, úzkou s dlouhým plochým čelem, které je pokračováním horní linie zobáku, přecházejícím do temene, v jehož polovině rovná linie ostře přechází (pod úhlem až 90°) do zadní části temene, které zase v přímce pokračuje do týla a dále do krku. Hlava kachen vysokohnízdících létavých je také poměrně dlouhá s plochým dlouhým čelem. Podobně utvářenou hlavu, ale poněkud kratší, mají i kachny orpingtonské.

Hlavy všech plemen kachen jsou elegantně utvářené, takže velkou vadou je, když jsou hrubé nebo nevzhledné s jakýmikoliv ostrými přechody, pokud to nestanovuje standard. Velkými vadami jsou jinak utvářené hlavy, než jak jsme je popsali a jejich utváření hodnotíme snížením známky podle rozsahu dané vady. Utváření hlavy kachen pekingských kolmých, zakrslých, smaragdových, vysokohnízdících létavých a indických běžců je jejich hlavním plemenným znakem, takže výraznější odchylky od standardu vedou až k vyloučení zvířete. Další vadou, která se může na hlavě kachen vyskytnout, je více či méně propadlé čelo. Tuto vadu hodnotíme mírně známkou 3 až 2. Nevyvinuté líce u plemen, u nichž jsou požadovány nebo vyvinuté u ostatních plemen vedou až k vyloučení zvířete. Utváření hlavy kachen pekingských kolmých a zakrslých posuzujeme nejlépe v kleci, když je zvíře v klidu. Správné zakulacení hlavičky kachen zakrslých se „v ruce“ posuzuje těžce, i když někteří posuzovatelé zahnou těmto kachničkám krk a přitlačí zobák k hrdlu, a domnívají se, že kachnička předvede zakulacenou horní linii, na které se však může projevit rovná ploška (rádoby plošší hlava), jež už není součástí hlavy, ale spíš zadní části krku.

Kachny selské, vysokohnízdící létavé a zakrslé se chovají také ve variantě s chocholem. Utváření chocholu podmiňuje semiletální faktor, takže část mláďat hyne ještě před vylíhnutím. Podkladem chocholu kachen je vždy lebeční výduť umístěná v zadní části temene. Chochol je kulovitý, v ideálním případě by měl být asi velikosti hlavy a tvoří ho delší jemná pírka. Má být hustý, dobře uzavřený a symetrický. Faktor podmiňující utváření chocholu sebou nese také esovité zahnutí krku. Výlukovou vadou je absence lebeční výduti u chocholatých plemen a velkými vadami, které hodnotíme podle míry rozsahu, příliš malý nebo přerostlý, neuzavřený, řídký, nesymetrický nebo na stranu nesený chochol.

Zobák je dalším hlavním plemenným znakem kachen. Zobák kachen má po celém obvodu obou čelistí jakési lamely, které do sebe zapadají a skrz něž může, řekněme, cedit vodu. Horní a dolní čelist musí vzájemně doléhat, přičemž horní překrývá lamely a částečně i dolní čelist. Není-li tomu tak, jedná se o výlukovou vadu. Zobáky kachen bychom podle utváření, resp. podle tvaru horní linie mohli rozdělit na zahnuté, klabonosé, s rovnou horní linií neboli klínovité, s více či méně prohnutou horní linií a zobáky lžícovité. Zahnutý zobák je požadován pouze u kachen severoholandských se zahnutým zobákem, které se u nás zatím nechovají. Má výrazně vyklenutou horní linii, která plynule přechází do čela a dále do temene. Obloukovitá je i dolní linie. U všech ostatních plemen je takové nebo podobné utváření zobáku výlukovou vadou. Ostatní plemena mají dolní linii zobáku téměř rovnou. Klabonosý zobák má horní linii vyklenutou, což podmiňuje výluku. Ze svého chovu mám ale vyzkoušeno, že se občas vylíhnou zvířata s vyklenutou horní linií zobáku, která se v průběhu růstu a dospívání postupně vyrovnává. Dalším typem zobáku je zobák klínovitý, který má horní i dolní linii rovnou a tyto dvě linie spolu tvoří jakýsi klín. Takovýto zobák je požadován u kachen indických běžců. U těch plynule v přímce přechází horní linie do rovné linie čela. Z profilu mají podobně utvářený zobák i kachny orpingtonské, ruánské a saské. U těch je však u kořene mírně prohnutý a mírným obloučkem přechází do čela. Většina plemen má horní linii zobáku více či méně proláklou, a ta pak plynule přechází do stoupajícího čela. Výjimkou jsou kachny pekingské kolmé, jejichž zobák přechází do k zemi kolmého čela v mírném zlomu. Výše jmenované typy zobáků jsou přiměřeně široké až širší mimo zobáku kachen indických běžců, který je ve vztahu k délce poměrně úzký. Posledním typem zobáku je tzv. lžícovitý zobák. Tento zobák je velmi dlouhý a velmi široký až zploštělý v přední části a směrem ke kořeni se zužuje. Vyskytuje se u kachen elsberských a v kratší a užší formě u kachen amerických pekingských. Plochý a široký v přední části a navíc výrazně proláklý zobák, tzv. lžícovitý zobák u ostatních plemen podmiňuje vyloučení zvířete. Všechny odchylky od utváření zobáku, tak jak jsme si jej popsali, hodnotíme jako velké vady snížením známky podle rozsahu dané vady.

Zobák kachen, resp. jeho horní část, je na špičce opatřen tzv. nehtem. Nehet je jemná část ozobí s mnoha zakončeními trojklaného nervu, takže jde v podstatě o jakýsi hmatový orgán. Nás však vzhledem k posuzování exteriéru zajímá především proto, že jeho zbarvení se obvykle liší od zbarvení další části zobáku. V horním zobáku (horní čelisti) mají kachny dva propojené nosní otvory neboli nozdry. Tyto otvory mohou být různě deformované, což považujeme za vadu, ale k deformacím způsobeným v průběhu života přistupujeme mírněji, protože se nebudou přenášet na potomstvo.

Často posuzovanou a diskutovanou vadou je hrubý zobák, jeho zhrubnutí u kořene a hrubá struktura zobáku. Mnoho lidí tyto výrazy často používá, přestože přesně neví, co si pod nimi představit. Zobák je v normálním případě hladký, velikostně odpovídající hlavě a plynule bez nerovností nebo zlomů přecházející do hlavy. Není-li hladký, ale různě vrásčitý nebo nějakým způsobem poškozený označujeme jej jako zobák s hrubší nebo hrubou strukturou na povrchu. Tuto vadu posuzujeme mírně a jemné rýhy na jinak pěkném zobáku snesou i známku 4 a výraznější i známku 3. Výrazem hrubý zobák označujeme zobák, který není velikostně v souladu s hlavou a vůbec s celým tělem. Tento zobák působí, jako by byl těžký a kachna ho ani neuzvedla. Většinou je neúměrně vysoký po celé délce s rovnou nebo i vyklenutou horní linií. Zvířata s takto utvářeným zobákem působí nevzhledně a rozhodně by se neměla dostat do výsledné třídy „velmi dobrý“ a je-li tato vada výraznější, může být hodnocena i výlukou. Zobák hrubý u kořene je označení pro zobák, který má hrubou jen část sousedící s hlavou. Tato vada se nejvíc projevuje v horní části, nejčastěji bývají zhrublé dva výběžky kořene zobáku zasahující do hlavy. Ani v tomto případě bych nebyl moc tolerantní, protože tato vada se dědí a za pár generací bychom mohli mít kachny se zcela odlišným typem zobáku. Pokud bude kořen zobáku převyšovat hlavu řádově o desetiny milimetru, ještě bych udělil v pozici hlava známku 3. Pokud jí však bude převyšovat až o jeden milimetr nebo bude-li kořen nějakým způsobem vyboulený, přikláněl bych se k známce 2 – 1 a velmi výrazné zhrubnutí bych hodnotil až výlukou.

Zbarvení zobáku kachen jednotlivých barevných rázů si popíšeme v části věnované zbarvení, i když jej samozřejmě posuzujeme v pozici 2 (hlava) oceňovacího lístku.

Tvar a délka hlavy přímo souvisí s tvarem a délkou zobáku. Oba znaky by měly být ve vzájemné harmonii. Délka zobáku koresponduje s délkou hlavy. Plemena s dlouhým zobákem, např. kachny indičtí běžci, kachny vysokohnízdící létavé, kachny ruánské světlé nebo kachny elsberské mají i dlouhou hlavu. Plemena s krátkou hlavou (kachny zakrslé, pekingské kolmé nebo částečně i smaragdové) mají i krátký zobák, který je u kachen zakrslých extrémně krátký v souladu s kulatou hlavou. Protože má zobák plynule přecházet v čelo, odvíjí se od průběhu jeho horní linie i linie čela. Plemena s rovnou horní linií zobáku mají i ploché čelo, plemena s proláklým zobákem mají stoupající čelo úměrně s prohnutím zobáku.

Žádné z plemen kachen nemá podbradní lalok. Pokud je vyvinutý, považujeme to za výlukovou vadu. Někdy se jakýsi náznak laloku objevuje u kachen pekingských kolmých, ale často se jedná pouze o péřový útvar, což je třeba zohlednit a netrestat.

Posledním znakem na hlavě jsou oči. Ty nejsou u kachen nijak zvlášť významné. Bíle zbarvená zvířata mají oči zbarvené modrošedě a barevná hnědě až tmavohnědě podle zbarvení opeření. Velkou vadou samozřejmě je jakékoliv poškození nebo atypický tvar rohovky či duhovky. Kachnám někdy slzí oči nebo mají olysaný obličej od oka směrem k zobáku. Nejčastějším důvodem bývá podráždění oka, následné slzení a poškození peří v okolí oka způsobené pírkem vtočeným do oka nebo podrážděním ze soustavného rozvrtávání rozbředlé půdy. V takovém případě bych postupoval velmi mírně. Horší by bylo slzení způsobené nějakou respirační nemocí nebo zánětem v oku. Pak by však šlo o vadu odstranitelnou a zvíře bychom neoceňovali.

TRUP A DÍLČÍ ZNAKY NA TRUPU

Utváření trupu kachen je nejdůležitějším plemenným znakem, a proto mu věnujeme mimořádnou pozornost. Je třeba jej prohlížet v klidu u stojících kachen nejen z boku, abychom mohli posoudit jeho tvar, držení, délku a hloubku, utváření břicha a prsou, ale i z vrchu, kvůli posouzení šířky a také zepředu, ke zjištění utváření případného žádoucího, či nežádoucího kýlu nebo podbřišku. Všechny tyto znaky a vzájemné poměry jejich rozměrů určují dané plemeno. Samozřejmostí je odpovídající tělesný rámec, protože se na výstavách můžeme setkat i třeba s kachnami ruánskými nebo saskými s drobným trupem nebo s kachnami zakrslými, které jsou poměrně mohutné. Velikost trupu neodpovídající standardu samozřejmě podmiňuje výluku.

Obecně by se dalo říci, že všechna těžká a středně těžká plemena kachen mají dlouhý a do všech stran pěkně zaoblený trup. Výjimkou jsou pouze kachny selské, jejichž trup je poněkud kratší. Délka trupu masných plemen kachen je u nás velkou bolestí. Jak však určit správnou délku trupu, když jej nemáme s čím srovnávat? Dalo by se říci, že délka trupu těchto plemen by měla být větší jak dvojnásobek jeho hloubky. Krátký trup těchto plemen považujeme vždy za velkou vadu, která může vést až k vyloučení zvířete. U kachen pekingských kolmých by se délka trupu měla rovnat dvojnásobku hloubky a u kachen selských by měla být ještě menší. Masná plemena, např. kachny pekingské, saské, ruánské, pomořanské, elsberské atp. musí mít navíc trup široký a tím i široká záda. Matematicky bychom mohli šířku trupu masných plemen vyjádřit jako 1,1 – 1,5 násobek jeho hloubky. Ostatní plemena mají spíš válcovitý trup, takže jeho šířka se přibližně rovná hloubce. Zcela výjimečné poměry délky, hloubky a šířky trupu mají kachny indičtí běžci, vysokohnízdící létavé a zakrslé. Kachny indičtí běžci mají velmi dlouhý válcovitý trup lahvovitého tvaru. Jeho délka je mnohdy delší než trojnásobek hloubky či šířky a navíc se rovnoměrně ze všech stran zužuje do krku, jehož prodloužená osa je i osou trupu, takže připomíná lahev. Velmi dlouhý trup tentokrát člunovitého tvaru mají kachny vysokohnízdící létavé. Naopak krátký široký trup, jehož šířka je větší než hloubka, mají kachny zakrslé. Pokud jste pozorně četli, tak už jistě víte, že délka a tvar trupu koresponduje s délkou hlavy a tvarem zobáku. Výjimkou jsou snad jen kachny pekingské kolmé s poměrně krátkým zobákem.

Velmi důležité je i nesení trupu. Velmi vzpřímeně nesený trup mají kachny indičtí běžci a kachny pekingské kolmé. U kachen indických běžců svírá osa trupu s vodorovnou rovinou úhel 70 - 80° a u kachen pekingských kolmých 60 - 70°. Jde o hlavní plemenný znak těchto kachen a podle toho jej i hodnotíme a odchylky nemilosrdně trestáme. Zvednutě nesené trupy mají i plemena více či méně příbuzná s kachnami indickými běžci. Míra zvednutí je dána mírou příbuznosti s nimi. Trup zvednutý pod úhlem asi 35 - 45° můžeme najít u kachen kampbelek. O něco níže jej nosí kachny orpingtonské a málo zvednutě nesený ho mají kachny čárkované a overberžské. Vzpřímená plemena kachen je třeba posuzovat při vzrušení, aby se předvedla a „postavila“. Ostatní plemena posuzujeme zásadně pokud stojí a jsou v klidu, protože při vzrušení se naopak budou stavět a „šplhat“ po kleci či voliéře.

Záda kachen jsou obvykle mírně vyklenutá. Rovnější je mají vzpřímené kachny a kachny příbuzné indickým běžcům, tak jak jsem o nich hovořil. Jejich výrazné klenutí je samozřejmě výlukovou vadou. Záda kachen přechází do stran pěkným zaoblením bez jakýchkoliv ostrých přechodů.

Všechna plemena kachen mají široká, plná a dobře zakulacená prsa. Výjimkou jsou opět pouze atypičtí indičtí běžci. Ti je sice také mají plná, ale plynule, bez jakéhokoliv vyklenutí, přecházející a zužující se do navazujícího krku. Výrazně vpřed vyklenutá jsou prsa plemen s esovitě zahnutým krkem, tzn. kachen selských, smaragdových a zakrslých. U těchto plemen jsou plochá nebo nevýrazná prsa výlukovou vadou, u ostatních plemen vadou velkou, která však může vést i k vyloučení zvířete, pokud budou až vpadlá.

S touto problematikou také úzce souvisí často přehlížená zmasilost. Všechna plemena kachen jsou velmi dobře osvalená od těžkých masných plemen až po kompaktně stavěné kachny zakrslé. Abychom docílili dobré zmasilosti, musí mít samozřejmě kachny možnost přijímat kvalitní potravu již od svého vylíhnutí, což jim každý chovatel nedopřeje. Potom můžeme na výstavách vidět zvířata s vpadlou hrudí nebo s viditelným neosvaleným hřebenem hrudní kosti. Taková zvířata nemohou podle rozsahu postižení být zařazena do vyšší třídy než „dobrý“. Hodnocení zmasilosti se neprojeví pouze v pozici 3 oceňovacího lístku drůbeže – trup, ale i v pozici 6, protože zřejmě málo zmasilé zvíře bude ve špatné, resp. pohublé kondici. Někdy mohou mít kachny vpadlý hřeben hrudní kosti z opačného důvodu. Stává se to tehdy, když je osvalení tak mohutné, že převyšuje hrudní kost. Pak na prsou vznikne svislá rýha, která byla dříve třeba u kachen pekingských kolmých hodnocena jako přednost. Já osobně bych ji nijak nevyzdvihoval, ale ani výrazně netrestal, a zvíře klidně zařadil do třídy „VD“. Správnou zmasilost zjistíme při posuzování „v ruce“ pohmatem rozevřenou dlaní na prsou a částečně i bocích. V ideálním případě bychom neměli nahmatat žádnou kost.

Prsa mohou u některých plemen přecházet v dolní části v kýl, což je podélně spuštěná kožní řasa plynule probíhající po celé délce dolní části trupu. Kýl je požadován pouze u kachen ruánských a elsberských. Tato plemena jej mají mít výrazně vyvinutý. Jeho absence podmiňuje vyloučení zvířete. Je-li kýl málo vyvinutý nebo zvlněný, či jinak deformovaný, jedná se o velkou vadu, kterou podle rozsahu hodnotíme známkou 2 nebo 1. U ostatních plemen je i náznak kýlu v pozici 3 klasifikován známkou 0. Na německých výstavách se můžeme setkat s kachnami elsberskými a ruánskými s extrémně vyvinutým kýlem, který leží na zemi. Jde spíše o výstavní kachny získávající vysoká ocenění neschopné pohybu ani reprodukce, takže v podstatě bezcenné. Takto vyvinutá zvířata bych také trestal, přestože Němci je vyzdvihují.

Břicho je u všech plemen plné, výrazné, dobře vyvinuté, široké a hluboké. Kachny čárkované a overberžské jej tak výrazné nemají a kachny indičtí běžci, vysokohnízdící létavé, smaragdové a zakrslé ho mají hladké a nevýrazné. Přesto je břicho i těchto plemen plné. Břicho masných plemen, např. kachen amerických pekingských nebo saských, je natolik výrazné a hluboké, že bývá vyklenuto pod dolní linii trupu a mnohdy bývá zaměňováno s podbřiškem, který je nežádoucím znakem všech plemen kachen. Při posuzování jmenovaných plemen jsme i k méně výraznému podbřišku tolerantnější, avšak žádné zvíře s tímto znakem nelze zařadit do výsledné třídy „VD“. Většině kachen se také břicho zvětší v období snášky a je větší i u starších samic. Potom hovoříme o tzv. spuštěném nebo volnějším břichu. Kudy z toho tedy ven? Skutečný podbřišek bychom mohli v řezu trupem přirovnat k obrácenému gotickému lomenému oblouku, zatímco plné nebo volnější břicho je plynule zaoblené z jedné strany na druhou. Tuto skutečnost nejlépe zjistíme při pohledu zepředu, ale jakási zakulacená hrana podbřišku je často vidět i při pohledu z boku a táhne se více směrem dopředu. U plemen s požadovaným kýlem tento plynule navazuje na břicho a při pohledu z boku celý trup dělá dojem obdélníku. Výlukovou vadou všech plemen je tedy vyvinutý podbřišek, ale také výrazně vyvinuté břicho, které je vlečeno po zemi. Volnější břicho je sice také vadou, ale klidně v pozici 3 snese známku 3 nebo i 4, pokud půjde o jinak excelentní kus. V poslední době jsem se dokonce setkal u kachen ruánských s tzv. „kalhotami“, tzn. dvojitým podbřiškem nebo jeho náznakem. Takto postižená zvířata obvykle mají i světlejší zbarvení, protože dvojitý podbřišek u nich údajně vznikl díky křížení s kachnami ruánskými světlými, které u nich mělo zvýšit hmotnost. Verdikt posuzovatele nad takovýmito zvířaty je snad jasný.

KRK

Krk je dalším důležitým znakem, protože různá plemena kachen jej mají různě utvářený. Při jeho posuzování musí být zvíře v klidu, protože při vzrušení ho kachny protahují, takže se může zdát delší a slabší. Výjimkou jsou opět plemena se vzpřímeným držením těla. Například indičtí běžci jej musí mít velmi dlouhý, čehož dosáhneme právě vzrušením a napřímením postavy.

Většina plemen kachen má krk středně dlouhý, mírně nazad prohnutý, který se směrem dolů rozšiřuje. Dlouhý a rovný krk mají kachny indičtí běžci. Jeho délka by měla být minimálně poloviční než délka trupu. Do této délky však nemůžeme započítávat zužující se část trupu – prsa, jak se to někdy děje, ale skutečně jen vlastní krk. Rovný, ale středně dlouhý krk mají i plemena příbuzná indickým běžcům – kachny kampbelky a orpingtonky. Kratší krk mají kachny smaragdové a krátký a poměrně silný vůči trupu kachny zakrslé. Jak už jsem zmínil, všechna plemena s chocholem mají krk elegantně esovitě prohnutý.

Pokud mají kachny správně utvářený trup, resp. prsa nebývají většinou s utvářením krku větší problémy. Má-li zvíře pěkný mohutný chochol, nebývá ani problém s esovitostí krku. Délka krku bývá bolestí snad jen u kachen indických běžců, kteří jej často mají krátký, což však opět souvisí s délkou trupu. Jedince s takovým krátkým krkem musíme nemilosrdně trestat. Trestáme samozřejmě i každé jiné odchylky u ostatních plemen, které však nebývají časté.

Hovoříme-li o krku, musíme zmínit i účes, který je požadován pouze u kachen pekingských kolmých. Tvoří ho prodloužená, odstávající pírka, která se o sebe vzájemně opírají. Začíná v týlu a pokračuje téměř po celé délce zadní části krku. Účes je výraznější u starších zvířat, ale i mladá zvířata jej mají a musí mít. Jeho absence podmiňuje výluku a jeho slabší vývin u starších zvířat snížení známky v pozici 4. Účes u každého jiného plemene je výlukovou vadou.

Peří na krku všech plemen kachen roste směrem dozadu a na zadní straně krku se jakoby o sebe opírá, takže krk v průřezu má tvar kapky. Je to přirozená věc, ale každý to neví a považuje tento jev za nežádoucí účes, což je chyba. O účes by šlo, kdyby pera na zadní straně krku odstávala a ne pokud budou tvořit jakýsi nepatrný hřeben.

KŘÍDLA

Křídla kachen až na výjimky nebývají problematickým znakem. Musí být pevně přilehlá k tělu a jejich délka opět koresponduje s délkou trupu. Plemena s dlouhým trupem je mají delší a naopak. Křídla nesmí dosahovat až na ocas nebo jej dokonce přesahovat. Taková délka křídel může vést až k vyloučení zvířete. Kachny pekingské kolmé mají mít křídla krátká, tzn. že mají končit nad kostrčí. Někdy se stává, že končí na kostrči, což je velkou vadou, nebo se na ní dokonce kříží a opírají se o zvednutý ocas, což je vadou vedoucí k vyloučení zvířete.

Velkou až výlukovou vadou jsou samozřejmě jakékoliv deformace křídel – vytočené či svěšené křídlo, nebo křídla volná, odlehlá od trupu.

OCAS

Většina plemen kachen má ocas téměř stejně utvářený. Bývá pokračováním horní linie trupu a u jednotlivých plemen bývá více či méně zvednutý. Musí být uzavřený, souměrný a při pohledu shora nesmí být odkloněn od osy trupu. Stranou nesený ocas samozřejmě podmiňuje výluku zvířete. Někdy bývá ocas i více či méně rozevřený, což je velkou vadou hodnocenou podle míry rozevření. Ocas rozevřený do vějíře samozřejmě nemá u kachen co dělat.

Většina plemen má ocas nesený v pokračování linie zad nebo mírně zvednutě nesený, tzn. vodorovný. Jedinou výjimkou jsou vzpřímená plemena. Kachny pekingské kolmé mají krátký, široký ocas nesený kolmo k linii zad. Jeho nízké nesení může být až výlukovou vadou. Kachny indičtí běžci nesou ocas v ose trupu, tzn. že je nasazen při pohledu z boku uprostřed těla a směřuje k zemi. A právě u kachen indických běžců se setkáváme nejčastěji s vadně neseným ocasem. Ten bývá vůči ose těla zvednutě nesený nebo jej kachny vtáčejí pod trup mezi běháky. Někdy je také velmi dlouhý, tak že se dotýká země, což má však souvislost spíše s nízkým postojem. Všechny tři posledně jmenované vady jsou vadami vedoucími až k výluce jedince. Nesení ocasu také posuzujeme v klidu, protože při vzrušení jej kachny zvedají nebo s ním kývou ze strany na stranu.

Kačeři ve svatebním šatu mají na kořeni ocasu skupinku pírek stočených směrem k hlavě, tzv. kačírek, který je druhotným pohlavním znakem. Jeho absence je důvodem k vyloučení zvířete.

NOHY

Ani s utvářením nohou nebývá větších problému, ale přesto si o některých úskalích povíme. Nohy kachen jsou umístěny v místě těžiště, tzn. podle toho, jak moc zvednutě mají nesený trup, což je logické. Kachny s vodorovně neseným trupem je mají uprostřed těla a čím je více zvednutý trup, tím více jsou posunuty vzad. Vzpřímené kachny indičtí běžci je mají posunuté až do zadní části těla. S umístěním běháků nemůže být problém, protože jinak by se zvíře převrátilo nebo by nemělo správné držení těla.

Kachny mají jednotlivé přední prsty spojené plovací blánou. Její hrana vede od špičky prstu ke špičce sousedního prstu mírným obloučkem nebo přímkou. Někdy hrana plovací blány tvoří písmeno „V“, což už bych trestal snížením známky. Spíše výjimkou jsou zvířata, která mají plovací blánu jen kolem prstů. Taková nemají na výstavách co dělat a vylučujeme je. Plovací blána může být mechanicky poškozena, může v ní být otvor po propíchnutí hřebíkem, či jiné poškození. K takové, zjevně získané vadě bychom měli být mírní, protože se nebude dále přenášet na potomstvo.

Výška postoje opět koresponduje s délkou trupu, takže nejvyšší postoj mají kachny indičtí běžci, následují je kachny americké pekingské, další plemena a nejnižší postoj vůči velikosti trupu mají kachny zakrslé s krátkým trupem.

Každý asi ví, že nohy drůbeže dělíme na bérec a běhák. Bérce jsou u kachen nevýrazné, skryté v opeření trupu. To znamená, že velkou vadou je, pokud z opeření vystupují. Jedinou výjimkou jsou opět kachny indičtí běžci, kteří mají dlouhé bérce výrazně vystupující z opeření trupu. Budou-li u tohoto plemene nevýrazné, jedná se samozřejmě o velkou vadu, která může vést až k výluce. Indičtí běžci samozřejmě mají i nejdelší běháky. Vše se ale opět odvíjí od délky trupu. Bude-li mít kachna indický běžec krátký trup, bude mít krátký krk a nízký postoj, tzn. nebude stát za nic.

U kachen čárkovaných jsem se v poslední době několikrát setkal se skutečně kuriózní výlukovou vadou, kterou jsou opeřené, či ochmýřené běháky.

Kachny se často pohybují v marastu, „škrábou“ se z vodních nádrží, při čemž si mohou zlomit drápy. Opět musíme, než začneme zvíře trestat, zvážit, zda si dráp ulomilo nebo jde o vrozenou vadu. Pokud na prstě dohledám alespoň část drápu, zřejmě je ulomený a zvířeti klidně udělím i známku 3. Bude-li chybět úplně, zřejmě jde o vrozenou vadu, kterou je třeba trestat.

Poslední věcí v této části, kterou bych chtěl zmínit, jsou otlaky běháků. Kachny jsou poměrně těžká zvířata, takže na otlaky nohou trpí. Málokterý chovatel si v dnešní době může dovolit chovat kachny u rybníka obklopeného rozlehlou měkkou travnatou plochou. Každý tvrdší podklad sebou samozřejmě otlaky přináší. Proto bych k nim byl tolerantní, pokud nebudou zvíře omezovat v pohybu, nijak zvlášť bych se jimi nezabýval. Kulhající zvíře však samozřejmě vyloučíme. Kachny s jemnými běháky, např. indičtí běžci zase mohou trpět otoky kloubů, které jim znesnadňují pohyb. Tyto otoky je třeba trestat, protože se dají poměrně lehce léčit.

Zbarvení běháků jednotlivých barevných rázů si popíšeme v části věnované zbarvení, i když jej samozřejmě posuzujeme v pozici 4 oceňovacího lístku.

PLEMENNÝ TYP

Plemenným typem rozumíme soubor všech dílčích znaků ve vzájemném souladu, správné velikosti a navíc ovlivněných konstitucí a kondicí jedince, jejichž výsledkem je dané plemeno. Přestože plemenný typ je první pozicí oceňovacího lístku drůbeže, rozhodl jsem se jej v tomto textu zařadit na závěr povídání o dílčích znacích. Při popisu jednotlivých plemenných znaků jsme si průběžně vysvětlovali jejich vztah ke znakům ostatním, takže vnímavý a pozorný čtenář už ví, jak má správně vypadat to které plemeno kachen. Přesto si vše ještě jednou shrneme.

Vše se odvíjí od délky a nesení trupu, a proto tyto znaky považujeme za nejdůležitější. Kachny s dlouhým trupem mají dlouhou hlavu a tím i zobák. Horní linie zobáku plynule přechází do linie čela. Nohy jsou umístěny v místě těžiště a jejich výška koresponduje také s délkou těla. Poněkud odlišný typ mají kachny elsberské a ruánské díky výraznému kýlu a zcela odlišná jsou původem asijská vzpřímená plemena – kachny indičtí běžci a kachny pekingské kolmé, jejichž znaky jsme si také popsali.

Velkými až výlukovými vadami jsou samozřejmě odchylky od typu daného plemene. Problém může být u kachen příbuzných indickým běžcům, tedy kampbelek, orpingtonek a čárkovaných, které je můžou připomínat, což je samozřejmě důvodem k vyloučení zvířete. Někdy také mohou splývat typy malých okrasných plemen – kachen vysokohnízdících létavých, smaragdových a zakrslých. Vzájemná podobnost typu těchto plemen je také nepřípustná.

Všechna plemena kachen působí jako celek velmi elegantně a na pohled příjemně. Všechny přechody jsou plynulé bez zlomů, trup je zaoblen do všech stran a nikde nejsou znatelné žádné ostré hrany. Výjimkou jsou snad jen kachny indičtí běžci s ostře řezanou hlavou. Plemena s kýlem působí na první pohled neohrabaně, ale i přesto esteticky. Dokonce i těžká plemena mají elegantní, řekl bych nadsazeně, sportovní postavu.

O správném tělesném rámci jsem se již zmiňoval v části věnované trupu. Ten však nejvíce souvisí právě s celkovým typem. Souvislost má samozřejmě i hmotnost a konstituce. Hmotnost má odpovídat standardům jednotlivých plemen, ale může i kolísat. Kachny jsou schopné v období klidu rychle ukládat velké množství tuku a v období reprodukce jej naopak velmi rychle spotřebovávat. Při vyvážené stravě by však rozdíly neměly být až tak markantní. Mohou se objevovat i zvířata s hrubou konstitucí a tím i vysokou hmotností, která nepůsobí elegantně, ale spíš neohrabaně a nevzhledně. Tu a tam se vyskytují i jedinci s opačným problémem – přejemnělá, lehká, se znaky, které spolu nekorespondují.

STRUKTURA OPEŘENÍ

Kachny, jelikož jsou vodními ptáky, mají husté, těsně přilehlé opeření. Velká plemena navíc mají ještě vyšší podíl prachového peří než plemena malá. Některá plemena mají peří tvrdší, jiná měkčí, tak jak to uvádí standard. Odchylky v tvrdosti peří jednotlivých plemen nejsou velké, ale pokud tvrdost výrazně nekoresponduje se standardem, samozřejmě ji trestáme. Jediným plemenem s výrazně odlišnou strukturou peří jsou kachny pekingské kolmé s velmi bohatým opeřením, na povrchu poměrně tvrdým, ale níže měkkým s velkým podílem prachového peří, takže celkově se zdá jako jemné a na omak měkké. U tohoto plemene je malý podíl prachového peří nebo jeho řídká až hedvábná struktura výlukovou vadou. Strukturu opeření zjistíme, pokud zvíře pohladíme na bocích proti směru růstu peří. U plemen s bohatým prachovým peřím by nás tento úkon neměl píchat, ale být příjemný. Se strukturou opeření však většinou nebývají problémy, přesto však řídké nebo odstávající opeření u všech plemen musíme považovat za velkou až výlukovou vadu.

I u kachen se můžeme setkat s narušenou strukturou opeření v letkách nebo i ocase v podobě nesoudržných nebo i pokroucených praporů per. Tuto vadu nemůžeme přehlížet a přísně ji trestáme.

ZBARVENÍ OPEŘENÍ

Specifikem divoké řady zbarvení kachen, který u ostatních druhů drůbeže neznáme, je nejen odlišné zbarvení kačerů a kachen, ale především dvojí typ opeření kačerů – letní, neboli prostý, a zimní, resp. svatební šat. Letní šat mají mladí kačeři přibližně do věku čtyř až pěti měsíců a starší kačeři přes léto. Tento šat je nevýrazný a podobá se zbarvení kachen. V době letního šatu kačeři nemají ani kačírka. Takto zbarvená zvířata bez kačírků se neposuzují a objeví-li se na výstavě, jsou zařazeny do výsledné třídy „neoceněno“. Druhým typem opeření je zimní šat, který mají kačeři od podzimu do konce jara. Jde o pestré zbarvení výrazně odlišné od zbarvení kachen.

Diskutabilní je, od kdy tedy mladé kačery posuzovat alespoň predikátem. Pokud budou téměř přepeření, jednobarevní a budou se jim už zvedat pírka v krytu ocasu, tzn. budou mít kačírka alespoň naznačeného, asi bych je posoudil. Nebudou-li mít ani náznak kačírka, nemůžeme si být jistí, že se jim nějaký vyvine, takže bych je neoceňoval. Kačery ve zbarvení divoké řady posuzujeme až při plném přepeření, protože nemůžeme předpokládat, že se jim vyvinou krční kroužky nebo že na hlavě nezůstanou hnědé skvrny letního šatu.

Na úvod části věnované zbarvení se ještě seznámíme s některými termíny, které se ho týkají. Oční proužky mají samice divoké řady zbarvení. Jde o světlejší (u divokých) až bílé (u modrožlutě divokých) proužky táhnoucí se nad a pod okem od zobáku téměř až k šíji. Tím vzniká dojem tmavšího proužku přes oko, který je však ve skutečnosti v základním zbarvení. Zrcátko je odchylné zbarvení loketních letek, které tvoří při zavřeném křídle kosočtverec. Krční kroužek je bílý proužek oddělující u kačerů v divoké řadě barevných rázů zbarvení hlavy a horní části krku a zbarvení dolní části krku a prsou. Může se táhnout kolem celého krku, pak o něm hovoříme jako o uzavřeném nebo může být na zadní straně krku přerušený – neuzavřený. Důležitý je s ohledem na zbarvení také kostrč (kostřec), tzn. dolní část zad s krytem ocasu, který je u kačerů divoké řady zbarvení obvykle zbarven stejně jako hlava.

Pokud budeme hovořit o zbarvení, je třeba se také zmínit o lesku opeření, který je neméně důležitý. Černé zbarvení na všech částech těla nejen u jednobarevných zvířat sebou nese zelený lesk. Výrazně lesklá musí být také zrcadla rázů divoké řady zbarvení, tak jak to uvádí standardy. Lesk se jinak jeví na slunci, resp. na přímém světle a jinak ve stínu nebo v uzavřené místnosti, ale zeleně lesklé části trupu nemohou nikdy mít modrý nebo dokonce fialový lesk a modře lesklé zelený. Při pochybách můžeme zvíře natočit, aby se změnil úhel dopadu světla.

Zbarvení opeření je díky mnoha barevným rázům poměrně rozsáhlou kapitolou, proto se mu budu věnovat pouze obecně a jednotlivá zbarvení nebudu přesně popisovat (od toho máme vzorník), ale spíše se budu věnovat jejich úskalím.

Divoké zbarvení je nejpůvodnějším zbarvením kachen, které si přinesly od svých předků - kachen divokých. Dnes ho můžeme najít u mnoha plemen domácích kachen, např. ruánských, vysokohnízdících létavých, zakrslých, indických běžců nebo selských.

Divoce zbarvený kačer má hlavu a horní část krku modrozeleně lesklou, oddělenou od dolní části úzkým bílým, vzadu neuzavřeným krčním proužkem. Dolní část krku a prsa jsou červenohnědá, boky, ramena a břicho stříbřitě šedé s jemným tmavým perlením. Záda jsou tmavá, směrem k ocasu pozvolna přecházejí do černozelené barvy. Kostřec, kačírek a dolní část ocasu černozelené. Rejdováky jsou šedé, po stranách světlé. Kryt křídel je stříbřitě šedý, přecházející do hnědava. Letky tmavé a při složeném křídle tvoří uprostřed modrozeleně lesklé zrcadlo, které je vpředu i vzadu vně bíle a uvnitř úzce černě lemované. Zobák je olivově zelený s černým nehtem a běháky oranžové.

Kachna má hlavu středně hnědou s tmavšími očními proužky a temenem hlavy. Základní barva zad, prsou, boků a břicha je zlatohnědá s několikanásobnou hnědočernou až téměř černou podkovovitou kresbou. Vnější ukončení per je hnědým podkovovitým lemem. Zrcátko je jako u kačera, zobák hnědožlutý s černým nehtem a běháky oranžové. Běháky nesmí být velmi tmavé nebo jakkoliv skvrnité, jinak jde o velkou vadu, která může vést při větším rozsahu až k vyloučení zvířete.

Za velké vady považujeme u kačera zahnědlou hlavu, bílá pírka na hlavě nebo absenci zeleného lesku na ní, stříbřité lemy na prsou, chybějící perlení na bocích, slabý lesk v zrcadle a bílou partii pod ocasem, která se v poslední době vyskytuje poměrně často. Na tyto vady bych byl poměrně přísný, a pokud budou ve větším rozsahu, zvíře bych i vyloučil. Základní barva kachen má být stejnoměrná ve středním odstínu. Bude-li tmavší, hlava kachny bude také velmi tmavá až černá a zobák silně pročernalý, bude-li naopak světlejší, objeví se nám nežádoucí velmi světlé oční proužky a hrdlo, ale zobák bude čistě hnědý. Proto bych upřednostňoval zbarvení opeření skutečně odpovídající divokému i za cenu větší či menší černé skvrny na hřebeni zobáku, kterou bych sice do oceňovacího lístku poznačil, ale nijak zvlášť netrestal. Velkou vadou, která se tu a tam objeví je silně rozmazaná nebo velmi výrazná kresba u kachen, která může na zádech přecházet až v tmavé až černé plochy. Všechny znaky světle divokého zbarvení – bílá partie pod ocasem u kačera nebo světlé oční proužky a hrdlo u kachen trestáme přísně, protože jde z největší pravděpodobností o produkt křížení.

Co se týče zbarvení zobáku, považujeme za výlukovou vadu jeho olověně šedé zbarvení, u kačerů za velkou vadu jeho žluté či oranžové zbarvení a jakékoliv černé skvrny na něm. Kačery s výraznějšími skvrnami na zobáku nebo s jejich větším výskytem také vyloučíme. V poslední době se občas setkávám se zvířaty obou pohlaví s větším či menším černým lemem kolem kořene zobáku a u více postižených zvířat i kolem nosních dírek a dokonce na celé spodní straně zobáku. Jde samozřejmě o výluková zvířata.  

Divoké zbarvení kachen má hned několik variant. První variantou je tmavě divoké zbarvení. To se u nás příliš nevyskytuje, ale v zahraničí se s ním můžeme setkat u kachen selských, vysokohnízdících létavých, zakrslých nebo holandských se zahnutým zobákem. Toto zbarvení se oproti divokému zbarvení projevuje přírůstkem černého pigmentu v základním zbarvení a tím jeho ztmavení, u kachny potlačením kresby na hlavě a u kačera absencí bílého krčního proužku. Obě pohlaví pak nemají bílé lemy zrcadel na křídlech. Kačer má tmavší prsa i stříbřitě šedou dolní část trupu.

Velkou vadou tohoto zbarvení je absence tmavého tónu u zvířat obou pohlaví a vady, které jsem popsal u divokého zbarvení. Tentokrát však tyto vady netrestáme pouze přísně, ale zvířata rovnou vylučujeme, protože jakékoliv světlé znaky nemají u tmavě divoce zbarvených kachen co dělat. Nepřípustnou vadou je i krční kroužek vyvinutý v jakémkoliv rozsahu.

Další variantou divokého zbarvení je světle divoké, které známe kachen ruánských světlých a v některých zemích i u kachen vysokohnízdících létavých, zakrslých a selských, a zbarvení pstruhové vyskytující se u kachen indických běžců. Jde o zbarvení oproti divokému celkově zesvětlená, přičemž pstruhové je zesvětleno dvojnásobně. Obě pohlaví jsou oproti divokým zesvětlena, až na zrcátka obou pohlaví, hlavu, horní část krku a prsa u kačera. Kachna má základní zbarvení světle hnědé u světle divokého až žlutě plavé u pstruhového a kresbu o něco tmavší. Světle divoké kachny mají světlé hrdlo a oční proužky a kresbu podobnou kresbě divokých, zatímco kresba pstruhových je ve tvaru podélného stříkání nebo tečkování. Kačeři mají na prsou i kostrči lehké bílé lemy a světlejší mají i spodní partii, která pod ocasem přechází do bílé. Krční proužek je vzadu neuzavřený. Zbarvení zobáku je u kačera žluté s lehkým zeleným nádechem s tmavým nehtem a u kachny hnědožluté s černým nehtem. Běháky jsou oranžové.

Velkými až výlukovými vadami podle rozsahu jsou u kačerů zahnědlá hlava, mnohdy se vyskytující bílá pírka na hlavě, chybějící nebo příliš výrazné lemování per na prsou, které se může proměnit i v náprsenku, začernalá ramena, černé rejdováky bez kresby, chybějící bílé zbarvení pod ocasem nebo absence perlení na bocích a bércích. U kachen světle divokých za velké vady považujeme chybějící světlé oční proužky a u obou příbuzných zbarvení začernalou hlavu, nevyrovnanou nebo tmavou základní barvu, náznak bílé náprsenky nebo krčního kroužku, silně rozmazaná kresba a u pstruhových podkovovitá kresba jako u divokých. Také ve zbarvení zobáku se vyskytují vady tak, jak jsem je popsal u divokého zbarvení.

Poslední variantou je stříbrně divoké zbarvení (čárkované), které známe u kachen čárkovaných, zakrslých, selských, vysokohnízdících létavých a indických běžců. Jde o divoké zbarvení ještě více zesvětlené, tzv. stříbrným faktorem. Zvířata tohoto zbarvení jsou ještě více zesvětlena, než světle divoká. Většina hnědého pigmentu kachny a šedého u kačera chybí a je nahrazena smetanově bílou základní barvou. Kresba kachny je rozpuštěna do tzv. čárkování a chybí jí oční proužky. Hlava a horní část krku je výrazně stejnoměrně hnědožlutá, u starších zvířat poněkud světlejší. Čelo a temeno hlavy černě čárkované. Opět je zachováno u obou pohlaví zbarvení zrcátka a u kačera hlavy a horní části krku. Kačer má díky ještě většímu zesvětlení stříbřitě lemovaná prsa a tentokrát uzavřený širší krční kroužek. Zbarvení zobáku je u kačera vrbově zelené až šedozelené a běháky oranžové. U kachny je zobák tmavě šedozelený a běháky špinavě hnědé.

Velkými vadami jsou u obou pohlaví žlutý zobák a tmavá základní barva. V krytu křídel převládající černá nebo kovový lesk. U kačera nahnědlá hlava, příliš široký, málo znatelný nebo neuzavřený krční kroužek, vady zrcátka nebo v lemování peří. U kachny vady v čárkování, světlá hlava a krk, odlišné zrcadlo, které může být i šedivé.

Stříbrně divoké zbarvení je poměrně náročné na plemenitbu. V současné populaci kačerů téměř všech plemen se stále ještě neprojevuje stříbrný faktor v dostatečné míře. Mnoho jich má tmavé až hnědavé boky, chybějící lemy, málo výrazné krční kroužky nebo zamouralý kryt křídel. Kachny zase jen zřídka mají správně zbarvené hlavy a kostrče. Někteří chovatelé používají k regeneraci stříbrně divokých kachen bíle zbarvená zvířata, protože se domnívají, že je zesvětlí. To je ale zcela špatně. Pak se nám objevují kusy s absencí čárkování, se žlutými zobáky nebo smetanově zbarvenou hlavou. Mějme na paměti, že jde o odnož divokého zbarvení, a proto popsané vady trestejme velmi přísně a klidně i výlukou. Poměrně velkým problémem je i nejednotný názor na toto zbarvení nejen mezi našimi posuzovateli a chovateli, ale i po celé Evropě. Míra čárkování může být různá a to i mezi vlastními sourozenci. Snažme se k němu tedy přistupovat tolerantně, ale čárkované kachny získaly název právě podle čárkování, takže by tam mělo být alespoň méně výrazné, jinak už nepůjde o čárkované kachny. V poslední době se také setkávám u kačerů v tomto zbarvení s černou kresbou ve tvaru tečky uprostřed per na prsou. Tento nešvar se objevuje nejen u kachen čárkovaných, ale i u zakrslých a trestáme jej vyloučením takto postiženého jedince.

Kombinací tmavě divokého a stříbrně divokého zbarvení získáme tmavě stříbrně divoké zbarvení, které bylo vyšlechtěno u kachen zakrslých. Kačer se podobá stříbrně divokému, ale protože jde o tmavší verzi je krční kroužek neuzavřený, někdy jen naznačený. Červenohnědé zbarvení prsou je rozšířeno i na boky a částečně je potlačeno bílé lemování. Dolní část boků je šedá a břicho šedé až šedobílé. Kachna má hlavu a krk v barvě srnčí hnědi s tmavším šedohnědým čárkováním. Hrdlo je světlejší a na hlavě jsou dva světle žluté proužky - jeden nad a druhý pod okem. Hruď, boky a záda v srnčí hnědi s tmavší šedohnědou skvrnou na každém peru. Břicho krémové s jemnější tmavohnědou kresbou. U nás se toto zbarvení kachen zatím nevyskytuje, takže se jím nebudu zabývat.

Další skupinou zbarvení jsou zbarvení jednobarevná. Černé zbarvení opeření kachen je typické pro kachny smaragdové a kajugy, ale můžeme ho najít i u jiných plemen, např. kachen pomořanských doplněné kresbou, vysokohnízdících létavých, zakrslých nebo indických běžců. Zbarvení má být u obou pohlaví čistě černé s výrazným smaragdově zeleným leskem po celém těle a nejvýraznějším na zrcátku. U kachen není lesk tak výrazný, přesto jej musí mít. Nejvyšší požadavky na lesk se kladou na kachny kajugy a smaragdové, které musí opravdu svítit jako smaragdy. Zobák u kačera je tmavě olivově zelený s velmi tmavou skvrnou na hřbetu. Čím bude tmavší, tím je hodnotnější. U kachny je černý. Směrem ke špičce bývá tmavě zelený až tmavě šedý, což už bych však mírně trestal. Obě pohlaví mají na zobáku černý nehet. Běháky jsou co nejtmavší, skoro černé. U mladých zvířat se připouštějí mírně naoranžovělé.

Velkými vadami jsou modrý nebo fialový lesk, bílá nebo jinak zbarvená pera v opeření, zahnědlá barva, světlý zobák nebo světlé běháky. Velmi slabý lesk nám naznačuje na přítomnost divokého faktoru nebo faktoru recesivní bílé kresby, která se nemusí ve fenotypu projevit, ale přesto znehodnocuje zvířata. Oranžové běháky trestáme vyloučením zvířete.

Někdy se také může u černě, modře i hnědě zbarvených zvířat projevit divoký faktor předků ve formě hnědých pírek nejčastěji na hrdle a bocích nebo náznaků nahnědlé kresby na zádech a spodní straně křídel, někdy jen ve formě teček na špičce pera, spojený u černých s malou mírou zeleného lesku. Jde o dominantní kresbu, které se těžce zbavuje, a takto postižená zvířata musíme nemilosrdně vylučovat. Správné zbarvení spodiny křídel černě zbarvených kachen je šedé bez jakékoliv kresby a je třeba spodní stranu křídel prohlížet.

Starší černě zbarvená zvířata, především kachny smaragdové a kajugy, mají často po těle bíle zbarvená pera, která s přibývajícím věkem mohou přejít až do ploch. Příčinou je pravděpodobně intenzivní lesk, který je uložen mezi poměrně řídkým černým pigmentem a po čase se vytrácí. Pak zůstává pouze řídký černý pigment, který zesvětlá. Tato zvířata lze zařadit do chovu, ale na výstavě nemají co dělat.

Modré zbarvení je jedním z náročných jednobarevných rázů. Může ho ovlivňovat nejen genetický základ, ale i vnější vlivy. Velmi časté je například zesvětlání až zreznutí vlivem slunečního záření. To však při posuzování nepoznáme. Dále se vyskytují vady, které jsem popsal u černého zbarvení, a v neposlední řadě různé odstíny modré barvy. Za správný odstín zde musíme považovat stejnoměrné, intenzívní středně modré zbarvení po celém těle. Stejně jsou zbarvená i zrcadla. U kačera je hlava a krk mírně tmavšího odstínu, ne však načernalá. Ojedinělá černá pera a lehké tmavé lemování v krycím opeření se připouští a nijak zvlášť netrestá, protože černé zbarvení se bude vždy projevovat. Naopak zvířata bez černých pírek je třeba vysoce vyzdvihnout. Zobák je modrošedý až šedozelený nebo šedočerný. Nehet černý. Běháky u obou pohlaví jsou velmi tmavé, černé až černočervené. Světlejší plovací blána je přípustná.

Velkými vadami tedy jsou jinak zbarvená pera ve větším rozsahu, bílé letky, světlé běháky, kovově lesklá zrcátka nebo jejich bílé lemování a vady, které jsem popsal u černého zbarvení. Opět budeme trestat podle míry rozsahu vady a zvířata se znaky divoké kresby vylučovat. V modrém zbarvení se chovají kachny zakrslé, vysokohnízdící létavé, pomořanské, indičtí běžci, gimbshajmské a další.

Hnědé zbarvení, které se vyskytuje u kachen indických běžců a řídce u zakrslých je podobně jako modré velmi náročné na plemenitbu. Má být pokud možno stejnoměrně hnědé ve středním až tmavším odstínu. Kačeři mají hlavu, krk, zrcadla a kostřec poněkud tmavší. Zobák je tmavě šedohnědý, běháky hnědé.

Velkými vadami jsou nestejnoměrná nebo velmi světlá barva, rezavý odstín, výrazné skvrny v opeření, jakákoliv kresba včetně lemů zrcátek, bílé letky, žlutý zobák a žluté běháky. Čtyři posledně jmenované vady bych trestal až výlukou.

Bílé zbarvení kachen způsobuje recesivní faktor, který v homozygotním stavu působí jako inhibitor, tzn. neumožňuje tvoření jakéhokoliv barevného pigmentu. Jako jediné zbarvení jej známe u kachen pekingských kolmých, pekingských amerických a elsberských. Vyskytuje se však i u kachen zakrslých, vysokohnízdících létavých, indických běžců, selských, kampbelek a dalších. Bílé zbarvení však ovlivňují dosud neznámé faktory, protože u kachen pekingských kolmých se vyskytuje se žlutým nádechem a naopak u elsberských je čistě bílé až stříbřité. Kachny indičtí běžci jsou čistě bílí jako padlý sníh. Zobák je světle žlutý až oranžový beze skvrn se světlým nehtem a běháky jsou tmavě žluté až oranžové. Bílé zbarvení elsberských kachen je ovlivněno nějakým dalším genem nebo skupinou genů, oproti dalším bílým kachnám, což se projevuje i ve zbarvení zobáku. Kachny elsberské mají masově, či růžově zbarvený zobák a jeho žluté zbarvení nebo tmavé zbarvení nehtu u tohoto plemene podmiňuje výluku zvířete. Naopak masové zbarvení zobáku u ostatních plemen je výlukovou vadou.

Velkými až výlukovými vadami bílých plemen jsou skvrny na zobáku, jinak zbarvená pera nebo silný žlutý nádech. U starších zvířat se mohou objevovat nazelenalé skvrny na žlutém zobáku, na které jsme mírní, ale v žádném případě nesmí být velmi tmavé nebo dokonce černé. Černě skvrnitý zobák samozřejmě podmiňuje výluku. Poměrně dost diskutovaný je žlutý nádech opeření. Kachny pekingské kolmé jej mají velmi výrazný, ale opeření může být i bez tohoto nádechu, protože jej slunce může vybělit. Naopak kachny indičtí běžci musí být čistě bílí a kachny elsberské až stříbřitě bílé bez jakéhokoliv nádechu. U ostatních plemen se slabý, nikoliv výrazný, nažloutlý nádech připouští a jedince s tímto nádechem můžeme zařadit i do třídy „VD“ nebo i „EL“.

Kombinacemi předchozích dvou skupin zbarvení získáme další pestrou paletu nejrůznějších barevných rázů, z nichž si popíšeme pouze některé, především ty, které jsou charakteristické pro určitá plemena kachen nebo se vyskytují u kachen u nás chovaných.

Prvním takovým zbarvením je modře divoké zbarvení, které se vyskytuje u kachen vysokohnízdících létavých, zakrslých, ruánských a selských. Jak už název napovídá, jde o kombinaci modrého a divokého zbarvení, jehož veškerý černý pigment je rozředěn na modrou barvu. Velkými vadami jsou tedy vady jako u divokého zbarvení s ohledem na modrou barvu nahrazující černou, která může podobně jako u modrých hnědnout nebo rezavět, či být velmi nevyrovnaná.

Podobným zbarvením je modře světle divoké zbarvení, které bylo v některých zemích vyšlechtěno u kachen zakrslých. Jde opět o kombinaci modrého a tentokrát světle divokého zbarvení. I tentokrát vady odpovídají vadám u předchozích zbarvení. Černou barvu lze samozřejmě rozředit i u tmavě divokého zbarvení na modře tmavě divoké zbarvení, které se také v některých zemích objevuje u zakrslých kachen.

Málokdo ví, že khaki zbarvení kachen kampbelek a někde i zakrslých je také variantou divokého zbarvení, tentokrát tmavě divokého v kombinaci s hnědým zbarvením. Geneticky bychom jej mohli nazvat hnědě tmavě divoké. To je dobře patrné i ve fenotypu. Pokud jste si zapamatovali, jak vypadá tmavě divoké zbarvení, nemůže vás to překvapit. Tmavě hnědá hlava a kostřec s matně nazelenalým leskem u kačera, krk bez kroužku a projevy divoké kresby u obou pohlaví, které jsou však více či méně potlačeny a překryty hnědým khaki zbarvením. Zobák je tmavě zelený s černým nehtem a běháky tmavě oranžové u kačera a špinavě hnědé u kachny.

Velkými vadami u kačera je výrazný lesk na hlavě, kostrči a zrcátkách, bílá pera na hlavě nebo i jen naznačený krční kroužek a bílé lemování zrcátek. U kachen pak světlé oční proužky, výrazná a lesklá divoká kresba nebo bílé lemování zrcátek. Zbarvení zobáku nesmí být žluté nebo olověně šedé. Samozřejmě, že velkou vadou je i jeho skvrnitost.

Protože jde o jednu z variant divoké řady zbarvení, musíme k divokým znakům přistupovat obzvlášť citlivě. Slabá matně hnědá divoká kresba na trupu kachen se u nich vyskytuje téměř vždy, takže ji netrestáme. Stejnoměrné khaki zbarvení kachen bez kresby je třeba vysoce vyzdvihnout, protože takových zvířat je zatím jako šafránu. Pokud však půjde o černou kresbu a navíc s leskem, zvíře vyloučíme. Zvířata obou pohlaví by také v žádném případě neměla mít bílé znaky divokého zbarvení (jde přece o variantu tmavě divokého) jako jsou bílé lemy zrcátek nebo krční kroužek u kačera.

Sedlaté hnědé (srnčí) zbarvení indických běžců není ničím jiným než khaki zbarvením doplněným o bílou kresbu, o které se ještě zmíním. Protože jde o kombinaci khaki a bílého zbarvení je zobák žlutý až nazelenalý nebo s nazelenalými tečkami a běháky oranžové. Velké vady základního zbarvení jsou stejné jako u předchozího zbarvení a o vadách v bílé kresbě si ještě povíme.

Podobně ani hnědožluté (žluté) zbarvení kachen orpingtonských a zakrslých není jednobarevným zbarvením, ale zbarvením v zajímavé kombinaci tmavě divokého, heterozygotního modrého a hnědého zbarvení. Správný genetický název by měl být světle hnědě (žluto) modře tmavě divoké zbarvení. Kačer má hlavu a horní část krku čokoládově hnědé, trup světle okrově žlutý a dolní část zad a kostřec červenohnědé. Zobák oranžově žlutý s tmavým nehtem a běháky sytě oranžové až oranžově červené. Kachna je po celém těle zbarvena stejnoměrně v barvě přírodní usně (žlutohnědé). Její zobák je oranžově žlutý, mnohdy s tmavším slemenem. Toto zbarvení je poměrně náročné na plemenitbu, protože vlivem příbuznosti s divokým zbarvením se nám u nich může projevovat nežádoucí divoká kresba ve formě lemů nebo očních proužků u kachny a vlivem příbuznosti s modrým zbarvením i částečné projevy této barvy. Navíc jde o heterozygota, který se logicky štěpí na nestandardní žlutě tmavě divoké zbarvení s dominantně homozygotní modrou. Proto se nám objevují kačeři s modrou hlavou, místo čokoládově hnědé nebo výrazně modrým kostrčem a obě pohlaví s namodralým krytem křídel nebo modří na bocích i jiných partiích těla. Opakem jsou recesivní homozygoti, kteří mají po těle světlé skvrny. Ale lze odchovat i jedince zcela standardní, které však musíme při posouzení vysoce vyzdvihnout.

U kačerů se tedy většinou objevuje příměs světle modré barvy v loketních letkách, krytu křídel, dolní části zad a na kostrči, kterou není-li ve velkém rozsahu hodnotíme jako malou vadu a zvířeti v pozici 5 oceňovacího lístku klidně udělíme i známku 4 při velmi mírném zamodrání nebo 3 při větším. Samozřejmě modré zbarvení nesmí být nijak výrazné. Podobně mírně hodnotíme i světlejší odstín zbarvení letek a krytu křídel u kachny. Naopak za velkou vadu považujeme velmi světlou nebo dokonce probělenou, či výrazně promodralou základní barvu. Velkými vadami jsou také výraznější divoké znaky, jako je pročernalá lesklá hlava a kostřec, náznak krčního kroužku nebo lesklá zrcátka v křídlech u kačera a divoká kresba v jakékoliv formě u kachny. Na tyto projevy divokého zbarvení jsme poměrně přísní a pokud se budou vyskytovat ve větším rozsahu (černá, zeleně lesklá hlava, bílý krční kroužek atp.), podmiňují vyloučení zvířete.

Geneticky zajímavým zbarvením, a předchozímu velmi příbuzným, je modrožlutě divoké zbarvení (modrožluté), ve kterém se chovají kachny saské, indičtí běžci, vysokohnízdící létavé a zakrslé. Spočívá, jak název napovídá, v kombinaci divokého, hnědého a modrého zbarvení. Ale pozor, modrá barva se zde vyskytuje v dominantní homozygotní formě, takže potomci budou také vždy homozygoti. Opět tedy dostáváme zbarvení divoké řady s neuzavřeným krčním kroužkem u kačera a lehce stříbrně lemovanými pery na prsou a bílými očními proužky u kachny, u kterého je černá nahrazena modrou a základní barva zesvětlena na žlutou. Zobák je u kačera žlutý až mírně nazelenalý se žlutavým světlým nehtem a u kachny žlutý až oranžově žlutý s hnědavým nádechem a žlutavým nehtem. Běháky jsou oranžově žluté. Některá plemena kachen tohoto zbarvení však ještě nejsou dostatečně prošlechtěna a stále se u nich projevuje divoká kresba ve formě lemů na zádech nebo tmavších očních proužků u kachen. Jde především o kachny vysokohnízdící létavé a kachny zakrslé. Jak k tomuto zbarvení tedy přistupovat.

Samozřejmě nejprošlechtěnější a nejznámější je toto zbarvení u kachen saských, u kterých bychom měli být nejpřísnější. Velkými vadami jsou olivově zelený nebo skvrnitý zobák, či černé čárkování na jeho nehtu u kačera. Všechny tyto vady jsou až na hranici vyloučení zvířete. U kachen trestáme tmavé skvrny, ale většinou s nimi nebývá větších problémů. Velkými vadami ve zbarvení opeření kačera je zahnědlá hlava (uvažujme o tom, zda je zvíře zcela přepeřené, abychom jej zbytečně nepoškodili), kovově lesklá hlava, chybějící lemy na prsou, neuzavřený krční kroužek, tmavé pepření na bocích nebo tmavé prachové peří, což jsou všechno projevy divokého zbarvení, resp. křížení s ním, a tak bychom k nim měli přistupovat, tedy velmi přísně. V poslední době se také vyskytuje mnoho kačerů s tzv. bílou kravatou, tzn. svislou, poměrně úzkou bílou kresbou na prsou, kterou je třeba také nemilosrdně trestat, doplněnou zcela bílým zbarvením boků a břicha. Tyto projevy jsou opět na rozhraní výsledné třídy uspokojivý a výluka. U kachen bývá nevyrovnaná základní barva, okrově hnědá prsa, může chybět nebo být velmi nevýrazná kresba očních proužků, často mívají bílou kresbu na prsou, bílé břicho a někdy i náznak divoké kresby na zádech. Opět bych byl poměrně přísný, protože špičková zvířata skutečně existují a není jich málo.

U kachen indických běžců bych byl k výše jmenovaným vadám poněkud tolerantnější, protože míra jejich prošlechtění v tomto zbarvení dosud není taková jako u kachen saských. Nejtolerantnější bychom měli být při posuzování tohoto zbarvení u kachen vysokohnízdících létavých a zakrslých. Šlechtění modrožlutě divokého zbarvení u nich zatím není u konce, takže se velmi často více či méně projevuje vliv divoké kresby. Dle mého názoru, ve zbarvení saských kachen, tzn. kačer s uzavřeným krčním kroužkem a světlým nehtem na zobáku nebo kachna se dvěma bílými očními proužky, můžeme v současnosti vidět asi 10% z celé populace, a to nejen u nás, ale i v celé Evropě. K tomuto také všechny evropské standardy zatím přihlíží. Nyní se podívejme, jak ve skutečnosti vypadá většina populace kachen zakrslých a jak bych se k ní po zkušenostech z různých chovů stavěl já. Kačeři, na rozdíl od saských, mají vzadu mírně neuzavřené krční kroužky nebo tmavší nehty na zobáku, což bych vůbec neřešil a zvířeti klidně udělil v obou pozicích i známky 3. Jinak bývají většinou v pořádku. U kachen se můžeme setkat s více projevy divokého zbarvení. Do očí nás většinou udeří absence dvou bílých očních proužků, které známe od saských kachen. Namísto nich je většinou na hlavě kresba divoce zbarvených kachen, tzn. tmavší až našedlé temeno a tmavší oční proužek táhnoucí se přes oko. Také na zobáku bývá tmavá skvrna a tmavší nehet. Těchto vad bych si také příliš nevšímal, zatím je vůbec netrestal a opět uděloval známky 3. Horší je to s divokou kresbou na trupu. Často se u kachen objevuje kresba na zádech. Pokud půjde jen o slabý náznak, mohli bychom ji tolerovat. Výraznější trestejme. A vyskytne-li se i na prsou a bocích, považoval bych to za hrubou vadu a trestal až výlukou podle rozsahu. I když v některých zemích se i tato kresba připouští. Ale ze zkušenosti vím, že se dá přísnou selekcí při výběru chovných zvířat zcela potlačit. Zvířata zbarvená jako saské kachny, tzn. bez projevů divokého zbarvení a s bílými očními proužky naopak musíme vysoce vyzdvihnout.

S modrožlutým zbarvením zcela totožné zbarvení hráškově žluté, které se vyskytuje u kachen indických běžců. Jeho genotyp však ovlivňuje modifikátor, který oproti modrožlutému zbarvení přidává žlutý pigment a zeslabuje modrý, takže ve fenotypu jsou kachny víc žluté a u obou pohlaví je modrá nahrazena nahnědle šedou. Zbarvení zobáku je stejné jako u předchozího zbarvení, jen nehet je nahnědlý až hnědý. Při jeho posuzování se vyskytují podobné vady jako u předchozího zbarvení a podobně k nim i přistupujeme.

Zajímavou kombinací je hnědě stříbrně divoké zbarvení, které se vyskytuje u kachen velšských harlekýnů. Ti se u nás, na rozdíl od sousedních zemí, zatím zřejmě nechovají, takže si jej i stručně popíšeme. V podstatě jde o stříbrně divoké zbarvení (čárkované) u něhož je černá barva nahrazena hnědou. Kačer má základní barvu krémovou, hlavu a horní část krku hnědočernou se zeleným leskem oddělenou uzavřeným krčním kroužkem, dolní část krku, ramena a prsa mahagonově hnědá s bílými lemy, kostrč a partie pod ocasem hnědočerné, ocas hnědý se světlými lemy, letky krémové s hnědou kresbou a bronzovým zrcadlem hnědě ohraničeným. Základní zbarvení kachny je také krémové, hlava a horní část krku hnědožlutá, dolní část krku krémová, prsa, ramena, záda a boky světle hnědé s krémovými lemy, letky krémové s hnědou kresbou, zrcadlo hnědé s tmavě hnědými lemy a ocas středně hnědý. Velkými vadami jsou bílá pírka na hlavě, černá barva na horní části prsou, ramenou, zádech, kostrči a bocích, bílý kačírek a neuzavřený krční kroužek u kačera a málo lemovaných per, modré zrcadlo se zeleným leskem nebo jasně žlutý zobák u obou pohlaví.

Křížením tmavě divoce zbarvených holandských křivozobých kachen, kachen čárkovaných, velšských harlekýnů a kampbelek vznikly kachny overberžské k předchozímu příbuzném zbarvení modře bronzovém, správně geneticky hnědě (žlutě) modře stříbrně divokém, přičemž modrá je zde v dominantně homozygotní sestavě. Oproti stříbrně divokému zbarvení je tedy černá nahrazena modrou a ostatní zbarvení s příměsí žluté. Standard tedy zní: kačer má základní barvu stříbřitě krémově bílou, hlavu a horní část krku světle modrou, oddělenou bílým uzavřeným proužkem, spodní část krku, ramena a prsa světle červenohnědá se stříbřitými lemy, kostrč modrou s bíle lemovanými pery, ocas namodralý, křídla bílá s lehce modrým pepřením a jemně modrým zrcadlem s hnědožlutým nádechem. Kachna má základní barvu žlutě krémově bílou, hlavu a zřetelně oddělenou horní část krku hnědavě žlutou, spodní část krku, ramena a prsa žlutavá s modrými ostny a bílými lemy, kostrč silně žlutě kreslená s modrými ostny, ocas světle žlutý a křídla modravá s bronzovým zrcadlem. Zobák kačera je vrbově zelený a běháky oranžové. U kachny je zobák šedý až šedozelený a běháky špinavě hnědé.

Velké vady jsou podobné s ohledem na modrou barvu jako u stříbrně divokého zbarvení a podobně k nim i přistupujeme. Je jimi převážně hnědá hlava nebo bílá pírka na ní, chybějící bílé lemy na prsou, neuzavřený krční kroužek nebo bílá kresba na prsou a u kačera a bílá hlava nebo chybějící modrá barva ostnů u kachny, šedá nebo modrá, lesklá zrcátka a žlutý zobák u obou pohlaví, či hnědý u kachny. I na tyto vady jsme poměrně přísní a jsou-li ve větším rozsahu, mohou vést až k vyloučení zvířete.

Různými kombinacemi jednotlivých zbarvení samozřejmě dostaneme nekonečné množství barevných rázů, které však není nutné popisovat, protože se u nás buď zatím vůbec nevyskytují nebo jejich vady jsou stejné jako u zbarvení již popsaných. Na závěr se pojďme podívat ještě na bílé kresby kachen, které se mohou vyskytovat v kombinaci s jakýmkoliv jednobarevným či kresleným barevným rázem. Bílé kresby známe v několika variantách. Zbarvení zobáku a běháků kachen s kresbou odpovídá zbarvení stejného barevného rázu bez kresby a u kachen s převahou bílého zbarvení (sedlatých) jsou zobáky a běháky oranžové, obojí často skvrnité. Vady v základním zbarvení jsou stejné jako u jednotlivých barevných rázů.

Bílá kresba ve tvaru náprsenky je zřejmě po divoké kresbě nejstarší kresbou kachen. Tvoří ji bílé pole na přední straně dolní části krku a horní části prsou, které je pokud možno souměrného tvaru s ostře ohraničenými okraji. Tato kresba sebou nese i vlohu pro bílou skvrnku pod zobákem, která se může vyskytovat v menší či větší míře. Tato kresba je silně dominantní a s věkem se může zvětšovat dolů na prsa nebo až na spodní část trupu a břicho. Také mám vyzkoušeno, že pokud z náprsenkové kresby protrhám jinak zbarvená pera, ta se po dopeření ještě rozšíří.

Ojedinělá jinak zbarvená pera v kresbě bych nijak zvlášť přísně netrestal, nebudou-li ve větším rozsahu. Velkou vadou je však neostře ohraničená nebo velmi nepravidelná kresba, či kresba zasahující až na břicho. Zvířata s bílou kresbou zasahující až na dolní část trupu bych vylučoval, protože z vlastní zkušenosti vím, že se do dalšího chovu vůbec nehodí. Tato kresba se také může táhnout až na hrdlo nebo obkličovat krk, což je také velkou vadou, která může vést až k výluce. Velkou vadou jsou i bíle zbarvená pera v základním opeření, která se však dají lehce před výstavou protrhat. Mohou se objevit i bílé letky, které jsou u našich plemen nepřípustnou vadou, přestože existují i plemena, u nichž jsou požadovány. Diskutabilní je bílá skvrna pod zobákem. Pokud bude skutečně malá, zasahující na hrdlo tak do tří, čtyř milimetrů, a jinak jde o excelentní zvíře s excelentní kresbou, asi bych udělil v pozici 5 známku 3 nebo i 4. Bude-li však ve větším rozsahu, už bych zvíře trestal. Černá zvířata s nestandardně velkou bílou náprsenkou nebo dalšími bílými znaky navíc budou mít nevýrazný požadovaný zelený lesk.

Další kresbou je bíle strakatá, která se dříve nazývala strakatostí indických běžců, protože právě u nich byla poprvé vyšlechtěna. Dnes se uznává ještě u kachen vysokohnízdících létavých, zakrslých a selských, ale u těch jsem se s ní ještě nesetkal. Tato kresba je na hlavě od zobáku, který je bílým proužkem oddělen od základního zbarvení a táhne se přes hrdlo až na celé horní dvě třetiny krku. Za lícemi se k ní připojuje ještě proužek procházející přes oči. Bíle jsou zbarvena také křídla, letky, břicho a partie na bocích pod křídly.

Velkými vadami opět jsou velké odchylky v pravidelnosti a ohraničení kresby, které se vyskytují nejčastěji na hlavě, bílá pera v barevném opeření a barevná v bílém a mohou se objevit i kovově lesklá zrcátka, což bych hodnotil vyloučením zvířete.

 Předchozí kresbě se velmi podobá bíle strakatá, tzv. hrubě strakatá kresba, která je v zahraničí uznána u kachen zakrslých, vysokohnízdících létavých a selských. I u nás jsem už pár jedinců s touto kresbou zaznamenal a chovám je i já. Tato kresba je velmi variabilní a skutečně prošlechtěna je snad jen ve Velké Británii a Spojených státech u kachen zakrslých. U našich sousedů se s ní můžeme setkat také u kachen zakrslých a vysokohnízdících, ale na to co jsem jej měl možnost vidět, musím konstatovat, že co jedinec, to jiná kresba. Němci jsou k ní zatím tolerantní a popisují ji jako bílou kresbu, která se může vyskytovat u obou pohlaví v kterékoliv partii těla, přičemž má být jednotná, rovnoměrně a symetricky rozložená. Britové a Američané, kteří již pokročili v jejím šlechtění, ji popisují přesněji. Kačer má bílou kresbu kolem kořene zobáku, od jednoho oka se táhne bílý proužek přes zátylek až k druhému oku, kolem celého krku je velmi široký krční proužek a bílá je spodní část trupu za nohama, rejdováky a ruční letky. Kachna má stejnou kresbu, ale podíl bílého zbarvení je ve větším rozsahu. To se na spodní části těla rozšiřuje na celé břicho a částečně na boky. Bílé zbarvení ručních letek se rozšiřuje i na kryty křídel, takže může potlačit i zbarvení zrcátek. I tento standard však připouští určitou proměnlivost kresby. Kresba prakticky odpovídá předchozí, přičemž modifikátory určují potlačení pigmentace na menší ploše.

Velkými vadami opět jsou silně nepravidelná a nesymetrická barevná pole a jinak zbarvená pera v divokém i bílém zbarvení. Jinak bych k ní byl velmi tolerantní.

Posledním typem bílé kresby je tzv. sedlaté zbarvení. Přestože jej nazýváme bílým zbarvením se sedlatou, jasně ohraničenou kresbou, která se rozkládá na temeni hlavy od zobáku po týl, na zádech s přilehlou částí křídel ve tvaru srdce a na horní partii ocasu, jde opět o další, ještě větší potlačení pigmentace základního zbarvení, podobně jako u dvou předchozích bílých kreseb. Také tato, říkejme tedy správně, bílá kresba, mohla vzniknout mutací, projevuje se recesivně a rozložení potlačení základního zbarvení je řízeno modifikačními geny. Tato kresba (zbarvení) se vyskytuje u kachen starorýnských strakatých, anglických magpií nebo kachen eksterských. Uznána je také u vysokohnízdících létavých, selských a v Británii je velmi oblíbená u kachen zakrslých. My ji známe od pižmovek, přestože u nich je poněkud jiného genetického původu. Hovořím o ní proto, že jde o nádherné zbarvení jako celek, které si i k nám jistě brzy najde cestu (už na tom pracuji).

Nepřípustnými vadami tohoto zbarvení je černý krk, hrdlo nebo prsa, černé letky a břicho. Velkými vadami, které trestáme podle rozsahu, jsou nepravidelná a nesymetrická, či neostře ohraničená kresba nebo příliš malé zbarvení hlavy. Naopak přípustná je pigmentace na bércích v menším rozsahu, na níž můžeme v pozici 5 oceňovacího lístku udělit i známku 3.

Tím jsme uzavřeli poněkud rozsáhlejší povídání o posuzování vnějších znaků kachen. Doufám, že napomohlo nejen posuzovatelům při jejich náročné práci, ale bylo i přínosem pro chovatele kachen. Tato problematika je velmi široká, tak se klidně mohlo stát, že jsem na některá úskalí posuzování kachen zapomněl. Ale nezoufejte, třeba se k nim vrátím příště.

                                                                                  Miloslav Procházka