Chovatelské stránky Miloslava Procházky

V dnešním povídání se podrobněji podíváme na posuzování bojovných plemen kura, které má oproti posuzování ostatních plemen některá specifika, seznámíme se s některými znaky vyskytujícími se výhradně u bojovnic, budeme se věnovat některým problematickým znakům jednotlivých u nás chovaných bojovných plemen kura a naučíme se jednotlivá plemena od sebe rozlišovat na první pohled. Také se stručně zmíním o některých zásadách týkajících se vystavování bojovných plemen kura.

Bojovná plemena kura, jak už víme, můžeme rozdělit podle oblasti původu a typu do čtyř skupin. Jde o bojovnice malajského nebo východního typu, bojovnice perského typu, bojovnice evropské, které jsou kombinacemi obou předchozích skupin, a plemena sumaterského typu, tzn. dlouhoocasá a asijská dlouhokokrhající plemena, která jsou s bojovnicemi v úzkém příbuzenském vztahu, ale nejsou typickými bojovnicemi, takže je v tomto povídání ani nebudeme rozebírat.  Všechna bojovná plemena kura spojují společné znaky a vlastnosti. Patří mezi ně bojovnost, vytrvalost a síla, mohutné osvalení především na prsou a holeních, postoj širší než u ostatních plemen, malé hřebeny a laloky, které často chybí, silné zobáky většinou podobné zobákům dravců, dobře vyvinuté ostruhy, u některých plemen dokonce zdvojené či znásobené, silné drápy a tvrdé, skromné, pevně přilehlé opeření s malým podílem prachového peří.

Již z těchto znaků a vlastností plynou první zásady pro výstavnictví. Vzhledem k bojovnosti je vhodné jednotlivé jedince oddělovat na výstavách nejen pletivem, ale i pevnou stěnou, aby nedocházelo k vzájemným potyčkám, při kterých by se mohla zvířata zranit. Při manipulaci se zvířaty musíme být nadmíru opatrní, protože jejich opeření je často tak tvrdé, že se lehce poláme a jedince bychom mohli z exteriérové stránky znehodnotit. Mnohá bojovná plemena jsou velmi náchylná na stresové situace a vnější vlivy prostředí. Na to bychom měli dbát už při jejich přepravě. Přepravky by měli být dostatečně prostorné a zvířata by v nich měla být umístěna jen po dobu nezbytně nutnou. Ve výstavní kleci by měla být hluboká podestýlka, aby zvířata nebyla vystavena vlhkosti z vlastního trusu a pokud klece nejsou umístěny v hale, měly by být alespoň chráněné před deštěm, větrem, průvanem, velkým mrazem a vlhkosti vzlínající ze země. Choulostivější plemena jako např. bojovnice ko šamo je vhodné v podzimních měsících alespoň na noc umístit do uzavřené místnosti.

Abychom se naučili bojovnice zařazovat do jednotlivých skupin a později i na první pohled rozeznávat jednotlivá plemena popíšeme si znaky společné pro tyto skupiny. Všechna plemena malajského typu mají hlavy připomínající hlavy dravců, malé hřebeny, tzn. ořechové nebo hráškové, silné, zahnuté zobáky, silné lebky, hluboko zasazené oči kryté výraznými nadočnicovými oblouky, perlově zbarvené duhovky, velmi malé nebo nevyvinuté laloky, vyvinutou uzdičku, což je kožní řasa na hrdle, dlouhý krk, vzpřímený trup, vysoký postoj, silné běháky, úzké ocasy a neopeřená místa na těle. Tuto skupinu můžeme dále rozdělit na plemena východoasijská a západoasijská. Východoasijská plemena mají, mimo jmenovaných znaků, velmi vzpřímený, delší trup, dlouhý krk a vysoký postoj, čímž se liší od západoasijských plemen, která mají sice trup vzpřímený, ale v menší míře, trup kratší, krk spíš středně dlouhý a postoj středně vysoký až nižší. Mezi východoasijská plemena řadíme bojovnice šamo, tuzo, ko šamo nebo malajky. K západoasijským plemenům náleží asilky a bojovnice madraské.

Bojovnice perského typu jsou plemeny lehkého typu s vodorovně nebo jen málo zvednutě neseným trupem, s delšími hlavami a zobáky oproti bojovnicím předchozího typu, delšími, bohatšími ocasy, která mají i nižší listové hřebeny, malé okrouhlé laloky a postrádají uzdičku. Patří k nim bojovnice staroanglické a další plemena u nás nechovaná, např. bojovnice španělské nebo severofrancouzské.

Poslední skupinou jsou bojovnice evropské, kombinovaného typu, které nesou znaky obou předchozích skupin nebo jsou kombinací znaků některé ze skupin a místních krajových či jiných plemen plemen. Řadíme do ní např. bojovnice belgické, novoanglické, indické a další.

Za velké vady ve znacích jednotlivých skupin opět považujeme odchylky od standardu ve výše jmenovaných znacích dané skupiny, které podle rozsahu mohou vést až k vyloučení zvířete. Takovými společnými výlukovými vadami plemen malajského typu jsou absence uzdičky, nevýrazná hlava bez nadočnicových oblouků, výrazně vyvinuté laloky nebo vyvinuté laloky u plemen, která je mít nemají, dlouhé a jemné zobáky. U plemen perského typu je to dlouhá hlava, dlouhý krk, krátký ocas a hrubé běháky. O velkých, resp. výlukových vadách plemen kombinovaných se zmíním samostatně při výčtu plemen, případně si je lehce odvodíte, protože opět jde o velké odchylky od standardu daného plemene.

Na tomto místě se ještě zmíním o některých znacích, které mají bojovnice poněkud odlišné než jiná plemena, tyto znaky i jejich posuzování si popíšeme a u jednotlivých plemen je již nebudu zmiňovat. Pokud standard plemene požaduje perlové zbarvení očí, je třeba si uvědomit, že se toto zbarvení s věkem zvířete mění. U mladých zvířat v prvním roce připouštíme oranžové zbarvení u starších ještě světle žluté, na které může být udělena v pozici hlava známka 3. Toto zbarvení očí je velmi ovlivněno přísunem karotenů obsahujících barviva, takže u jedinců s velkým přísunem kukuřice a mrkve perlových očí jen těžce dosáhneme. Perlové zbarvení oka nesmíme zaměňovat s velkou vadou ostatních plemen, tzv. rybím okem, což je oko s depigmentovanou duhovkou. Pokud je u bojovnic požadován ořechový hřeben, jedná se o nízký a hladký hřeben bez jakékoliv příčné rýhy, která se vyskytuje třeba u hedvábniček. Zvířata s takto utvářeným hřebenem trestáme až výlukou. Zvláštní je také utváření třířadého hráškového hřebene bojovnic. Ten je ve většině případů v zadní části mírně odstávající od hlavy. Takto utvářený hřeben hodnotíme ještě známkou 3. Při pohledu shora je často prostřední řada tohoto hřebenu ukončena dále než obě krajní řady a tvoří tak jakýsi krátký, plochý trn nebo kraťoučký praporek. Opět se nejedná o velkou vadu. Za velkou vadu však považujeme, je-li hráškový hřeben nahoře v zadní části zvednutý nad horní linii hřebene. Posledním typem hřebene bojovnic je hřeben listový. Ten je vždy menší velikosti a jeho výška nepřevyšuje jednu polovinu výšky hlavy. Dosáhne-li v nejvyšším bodě výšky hlavy, hodnotíme jej ještě známkou 3 a vyšší, hrubé, často až tzv. vlaščí hřebeny trestáme podle rozsahu až výlukou. U plemen s listovým hřebenem není předepsáno nesení praporku. Ten je ve většině případů více či méně odstávající od linie hlavy.

S utvářením hřebenů úzce souvisí i utváření laloků a uzdičky. Obecně by se dalo říci, že čím větší hřeben, tím větší laloky a čím větší laloky, tím menší uzdička. Bojovná plemena bychom mohli rozdělit na plemena s vyvinutými laloky, s malými až naznačenými laloky a bez laloků. Plemena s vyvinutými laloky jsou plemena s listovým hřebenem. Laloky u těchto plemen požadujeme okrouhlé, tzn. ve tvaru kruhu. Mírně delší ještě hodnotíme známkou 3 a protáhlé trestáme. Tato plemena nemají uzdičku. Za další stupeň bychom mohli považovat bojovnice indické, u kterých za průměr považujeme ještě laloky okrouhlé. Větší trestáme a menší považujeme za přednost. S takto vyvinutými laloky souvisí i uzdička, která je u mladých zvířat jen naznačená a plně se vyvine až v druhém roce věku. Plemena, u kterých požadujeme málo vyvinuté laloky, tzn. bojovnice tuzo, madraské, falcké, brugské a lutyšské nebo malajky, by měla být hranice velikosti daná půlkruhovým tvarem laloků. Budou-li menší nebo nevyvinuté, považujeme to za přednost a tím pádem větší za vadu. Všechna tato plemena mají již v prvním roce vyvinutou uzdičku a její absenci považujeme za výlukovou vadu. Poslední skupinou jsou plemena bez laloků, pouze s výraznou uzdičkou na hrdle. Jde o bojovnice šamo, ko šamo, jamato a asilky. Zde je třeba si uvědomit, že absence laloků není původní znak, ale znak vzniklý šlechtěním, takže žádný jedinec nemá zcela hladké skráně, ale vždy u něj najdeme nějaký pozůstatek laloků, třeba ve formě jakési jizvy nebo kožní řasy, která často bývá různě utvářená. Takovýto útvar nemůžeme považovat za lalok a hodnotíme jej podle vývinu známkou 3 a výše. Větší vývin trestáme a zvířata s půlkruhovými laloky vylučujeme.

Při posuzování všech bojovných plemen klademe největší důraz na celkový vzhled – typ zvířete, na bojovný výraz, tvar, držení a osvalení trupu, délku, tvar a nesení krku, délku, tvar a nesení ocasu, výšku a šířku postoje, osvalení holení a sílu běháků. Proto větší část posouzení provádíme v kleci, abychom objektivně posoudili tyto znaky, vztah mezi nimi navzájem a tím i celkový soulad všech vnějších znaků. Důležitým znakem bojových plemen je i struktura a délka opeření, kterou však nejlépe ohodnotíme při přímém kontaktu. Jakékoliv odchylky výše jmenovaných znaků od standardu daného plemene považujeme za velké vady, které mohou vést až k vyloučení zvířete.

Zbarvení bojovných plemen kura je u všech plemen druhořadého významu, a proto jsme k němu tolerantní a citliví, ale o něm si povíme až v závěru.

Bojovnice malajského typu jsou bojovnicemi vzpřímeného držení těla, proto je posuzujeme v kleci při vzrušení, aby se tzv. předvedla a napřímila. Podráždění dosáhneme třeba posuzovatelskou hůlkou. Některá plemena, např. bojovnice ko-šamo je vhodné nejdříve posoudit „v ruce“ a po vrácení zpět do klece posuzovat typ, držení a utváření trupu a ocasu, postoj atd. Tehdy jsou nejvíce vzrušená. Jde o tzv. kontaktní plemena.

Naopak plemena perského typu a plemena evropská posuzujeme v kleci v absolutním klidu a teprve potom posuzujeme některé detaily tzv. v ruce. Tato plemena při vzrušení zvedají trupy, ocasy, protahují krky, což zcela může změnit jejich typ. Mnohdy jde navíc o plemena poměrně plachá a bojácná, která by se při podráždění mohla i poranit o klec. Proto je u těchto plemen vhodná předvýstavní klecová drezůra, aby se předváděla v klidu. Klecovou drezůrou rozumíme navykání zvířete na výstavní klec a trénink výstavního postoje. Jedince, kterého hodláme vystavovat, umisťujeme nejlépe každý den na nějakou dobu do výstavní klece, aby si zvykl na toto prostředí. S takto navyklým zvířetem se pak dá i dále pracovat a pomocí hůlky nebo přímého kontaktu jej můžeme naučit zaujímat i správný výstavní postoj s např. správně neseným ocasem. Nyní už se pojďme podívat na jednotlivá bojovná plemena a vzájemně si podobná se naučme na první pohled od sebe rozlišovat. Přestože jsme si je již všechna podrobně popsali, zde se pokusíme pouze „vypíchnout“ jejich hlavní plemenné znaky a znaky problematické.

Prvním takovým plemenem jsou malajky, které si mnoho lidí plete s bojovnicemi šamo. Obě plemena mají velký tělesný rámec, vzpřímené držení těla a vysoký postoj. Malajky však mají malé laloky, ořechový hřeben, klenutá záda, tříobloukovou horní linii těla a vodorovně nesený ocas na rozdíl od bojovnic šamo s třířadým hráškovým hřebenem, nevyvinutými laloky, rovnými zády, přímou horní linií těla a k zemi neseným ocasem. Z nejčastějších velkých vad jmenujme nízký postoj, krátký krk nebo nevýrazné hlavy u obou plemen nebo rovná záda u malajek. Někteří lidé se také pozastavují u jejich částečně odstávajících křídel, ale tento znak bych hodnotil jako přednost, protože obě plemena mají mít velmi široká ramena, která jsou mnohdy tak široká, že právě odstávají křídla. Problematické bývá držení ocasu obou plemen. Malajky jej mají mít vodorovně nesený. Odchylky do 20° od vodorovné roviny směrem nahoru nebo dolů bych ještě toleroval, větší odchylky trestal. Bojovnice šamo mají mít ocas svěšeně nesený a jeho horní linie by měla být v ideálním případě pokračováním linie zad. Ocas je úzce nasazen, ale směrem ke konci se rozšiřuje, což také mnozí neví. Hranice nesení ocasu by opět měla být 20° nad a pod linií zad, větší odchylka je už velkou vadou. Protože obě plemena ve velké formě jsou vysokého vzrůstu, měla by být vystavována ve výstavních klecích vysokých alespoň jeden metr. Nebude-li tomu tak, zvířata se nepředvedou v celé své kráse, což může ovlivnit i konečný verdikt posuzovatele.

Dalším plemenem malajského typu jsou bojovnice tuzo. Ty bychom si mohli splést snad jen se zdrobnělými malajkami, protože jsou malého tělesného rámce. Od těch se však liší třířadým hráškovým hřebenem, kratším, zato však výrazněji nazad prohnutým krkem, rovnými zády, výrazně vyklenutou hrudí, svěšeně nasazeným, delším a bohatším ocasem a nižším postojem. U bojovnic tuzo se z velkých vad nejčastěji objevuje malé nebo až chybějící prohnutí krku, špatné nesení ocasu nebo nízký postoj. Mohou mít i krk prohnutý pouze v horní části. Takové jedince bychom ještě v pozici 4 oceňovacího lístku hodnotili známkou 3. Málo výrazné prohnutí krku známkou 2 – 1 a rovný krk známkou 0. Zatím sporné je zbarvení běháků bojovnic tuzo, ale celosvětovým trendem je jejich masové zbarvení. Protože se však stále objevují zvířata se žlutými běháky, které se i někde uznávají, byl bych stále tolerantní a žluté běháky hodnotil známkou 3. Podobně bych postupoval i při hodnocení ocasu. Hranici průměru, hodnocenou známkou 3 v pozici 4, bych stanovil při vodorovném nesení ocasu a při nesení ocasu asi 40° dolů od vodorovné roviny. Nesení mezi těmito hranicemi považujeme za přednost a výše nebo níže nesený ocas za vadu. Ocas nesený níže než v pokračování linie zad hodnotíme známkou 0.

Poměrně problematickým plemenem u nás jsou asilky. Přestože jde o velmi staré plemeno, byla do nich v průběhu let zakřížena jiná plemena a vznikly různé typy asilek. My však požadujeme asilky asijského typu reza, tzn. středního tělesného rámce s krátkým trupem, středně dlouhým krkem, nižším postojem a úzkým, kratším a svěšeně neseným ocasem. Mnoho jedinců se svým typem podobá bojovnicím madraským nebo i indickým, zdrobnělé často nemají znaky bojovnic nebo jen velmi nevýrazné, objevují se zvířata s dlouhým krkem, nevýraznými rameny, dlouhým a bohatým ocasem a vysokým postojem. Všechny jmenované vady samozřejmě podmiňují vyloučení jedince. Zavádějící je také perokresba ve vzorníku, na které je vyobrazeno zvíře s obrovskou hlavou, což samozřejmě neodpovídá skutečnosti. Hlava je spíš menší, výrazná se všemi znaky asijských bojovnic, přesto však nemá takový bojovný výraz jako hlava malajek nebo bojovnic šamo. Také u asilek platí ustanovení o barvě očí a utváření hřebene, o kterém jsem již hovořil. Správný úhel nesení trupu od vodorovné roviny by měl být 45° - 60°. Bude-li nesen pod úhlem 40° hodnotíme jej ještě známkou 3 a ještě níže nesený již trestáme. Hranicí pro nesení ocasu směrem vzhůru je jeho vodorovné nesení, na které v pozici 4 oceňovacího lístku ještě udělujeme známku 3. Zvířata s ocasem neseným výše jak 20° od vodorovné roviny nebo níže než je linie zad vylučujeme. Délka ocasu by měla být menší jak délka trupu. Rovná-li se délce trupu, ještě udělujeme známku 3, ještě delší trestáme a zvířata s délkou ocasu menší jak polovina délky trupu nebo větší jak 1,5 násobek délky trupu vylučujeme. Jde o to, že zdrobnělé asilky mohou mít vlivem křížení i krátký ocas bojovnic ko šamo a to včetně vytočených krajních rejdováků.

Bojovnice madraské jsou vlastně variantou asilek, takže jejich znaky často splývají. Oproti asilkám však mají větší tělesný rámec, vyvinuté laloky, i když jen málo, vodorovně nesený ocas a středně vysoký postoj, tzn. vyšší než asilky. Opět se objevují zvířata typu asilky nebo i malajky s nízkým nebo vysokým postojem, s dlouhým, bohatým nebo vysoko neseným ocasem či jinými vadami. Nesení trupu by se mělo posuzovat stejně jako u asilek. Držení ocasu by mělo být vodorovné. Ocas nesený o 20° výše nebo níže by měl být hraniční, tedy hodnocený známkou 3, a ještě výše nebo níže nesený ocas velkou vadou.

Plemeny s mnohými společnými znaky jsou také bojovnice ko šamo a bojovnice jamato. Ko šamo je velmi malého tělesného rámce, jamato je o něco větší a celkově mohutnější. Ko šamo má ořechový hřeben, svislý postoj, dlouhý krk a vysoký postoj zatímco jamato má hráškový hřeben, středně dlouhý krk a nižší postoj. Bojovnice jamato mají sice velmi výrazně vzpřímený postoj, ale ne tak jako bojovnice ko šamo. Dalším plemenem srovnatelným se jmenovanými plemeny jsou bojovnice čibi, které se také v Evropě i u nás objevovaly a často byly kříženy právě s bojovnicemi ko šamo. Proto se dodnes vyskytují bojovnice ko šamo se znaky bojovnic čibi. Jde o ko šama s ne zcela vzpřímeným trupem, nižším postojem a kratším krkem, které je třeba nemilosrdně trestat a to i výlukou. Nesení trupu bojovnice ko šamo ve sklonu 55° a níže je nepřípustné. Při posuzování bojovnic ko šamo a jamato velmi citlivě přistupujeme k posuzování jejich hřebenů, které často bývají hrubé a i částečně deformované. Souvisí to s hrubým obličejem a výraznou uzdičkou, proto na takto hrubé hřebeny udělujeme klidně ještě známku 3. Bojovnice jamato i ko šamo mají krátký ocas s vytočenými vnějšími rejdováky, jehož délka by se v ideálním případě měla rovnat délce hlavy. U bojovnic ko šamo bychom mohli tolerovat 1,5 násobek délky hlavy a zvířata s ocasem delším jak dvojnásobek délky hlavy vylučujeme. Bojovnice jamato inklinují k delším ocasům, proto bychom za hraniční délku mohli považovat dvojnásobek délky hlavy, delší trestat a zvířata s ocasem trojnásobné délky než je délka hlavy vylučovat. Bojovnice ko šamo mají velmi výrazná ramena, která mají společně se zády tvořit pětiobloukovou linii. Ještě je třeba připomenout, že obě plemena mají při rozevřeném křídle mezeru v letkách způsobenou absencí axiálního pera. Tento znak nazýváme otevřené křídlo.

Z dalších plemen malajského typu u nás chová jeden nebo dva chovatelé bojovnice sundské a bojovnice satsumadori. Kvůli jejich sporadickému rozšíření je přeskočíme a vrhneme se na plemena perského typu, z nichž se podíváme jen na bojovnice staroanglické, protože jiná se u nás nechovají.

S bojovnicemi staroanglickými, pokud vím, nebývají výraznější problémy, co se exteriéru týče. Některé znaky jsem již řešil v úvodu, proto bych se pozastavil snad jen u utváření ocasu, který standard uvádí jako bohatý, ale pod tímto pojmem si nemůžeme představit ocas třeba leghornek nebo vlašek a spíš by měl být označován jako „na bojovnice bohatý“. Zdrobnělé staroanglické bojovnice přestože odpovídají velké formě, mají zmasilejší a zakulacenější trup než velká forma, takže připomínají vajíčko nebo ještě lépe tvrdý tenisový míček. A už jsme u bojovnic evropských.

Ta a tam se u nás objeví některé z belgických plemen – bojovnice brugské a bojovnice lutyšské. Obě plemena se ještě před pár desetiletími nazývaly souhrnně bojovnice belgické, a proto jsou si i velmi podobná. Pokud bude některé z nich mít odlišně utvářený ocas nebo nesený trup můžeme jej lehce zaměnit s jeho příbuzným. Jak je tedy na první pohled rozeznat? Bojovnice brugské mají téměř vodorovně nesený trup, málo vyklenutá prsa, plné břicho, málo zvednutě nesený ocas a středně vysoký postoj zatímco bojovnice lutyšské mají zvednutě nesený trup, vyklenutá prsa, málo vyvinuté břicho, výrazně zvednutě nesený ocas a mírně vyšší postoj. Z toho plyne i velká vada, kromě vad už uvedených, kterou je, když typ daného plemene tomuto plemeni neodpovídá a přibližuje se druhému plemeni.

Dalším poměrně hojně chovaným plemenem jsou bojovnice novoanglické. U tohoto plemene se často zapomíná na dlouhou, klínovitou hlavu. Často bývají problémy s hřebeny a tím pádem i s laloky, tak jak jsem již zmiňoval v úvodu. Výška postoje bývá většinou dobrá, ale této výšce musí také odpovídat délka krku, což nebývá pravidlem. Ideálním stavem by bylo, pokud by se délka krku i s hlavou rovnala výšce postoje. Pokud se bude rovnat asi dvěma třetinám výšky postoje, ještě dáváme známku 3 a zvířata, u nichž je krk s hlavou kratší jako polovina výšky postoje vylučujeme. Bojovnice novoanglické, především ve zdrobnělé formě, trpí na vysoko nesené ocasy. Ideální je jeho vodorovné držení. Bude-li nesen výše nebo níže od této roviny o 15°, ještě hodnotíme známkou 4, výše nesený ocas pod úhlem asi 30° ještě známkou 3, ještě více trestáme snížením známky a jeho držení pod úhlem 45° už trestáme výlukou.

Z bojovnic novoanglických byly za pomoci malajek vyšlechtěny bojovnice falcké. Proto může jejich typ někdy připomínat typ malajky nebo bojovnice novoanglické, což je samozřejmě nepřípustné. Bojovnice falcké mají na rozdíl od bojovnic novoanglických hráškový hřeben, vyvinutou uzdičku, silnější a mírně kratší krk, středně dlouhý trup, klenutá záda a středně vysoký postoj, tzn. nižší než bojovnice novoanglické. Problémem bývá krátký nebo vodorovně nesený trup, svěšeně nesený, dlouhý ocas, krátký krk a nízký postoj. Chovu tohoto plemene se u nás také věnuje jeden nebo dva chovatelé.

Posledním plemenem, o kterém pohovořím a které se u nás poměrně hojně, alespoň ve zdrobnělé formě, chová, jsou bojovnice indické. Jde o natolik typické plemeno, že jej snad ani nelze zaměnit s plemenem jiným. Bojovnice indické někdy mívají jemnější hlavu, zvednutě nesený trup, což může být způsobeno i malým vzrušením, užší nebo vyšší postoj a výše nesený ocas někdy i s delšími zahnutými srpy. Všechny jmenované znaky jsou samozřejmě velkými vadami. O znacích na hlavě jsme již hovořili ve všeobecné části. Uzdička bojovnic indických se plně vyvíjí až ve druhém roce věku, v prvním bývá jen naznačená. Trup by měl v ideálním případě být ve tvaru krychle, tzn. poměr délky, šířky a hloubky by měl být 1 : 1 : 1. Výška postoje by měla být menší jak hloubka trupu. Bude-li se hloubce trupu rovnat, v pozici 4 oceňovacího lístku hodnotíme postoj známkou 3, a bude-li postoj vyšší než hloubka trupu, trestáme jej. Držení ocasu má být vodorovné. Ocas nesený od vodorovné roviny zvednutě pod úhlem asi 30° hodnotíme ještě známkou 3, více zvednutě nesený trestáme a pokud bude nasazený pod úhlem 45°, zvíře vyloučíme. Bojovnice indické jsou někdy neprávem vylučovány za klenutá záda. Dojem klenutých zad však většinou vytváří široký postoj, mohutné kyčelní klouby a pletenec pánevní. To, zda jsou záda skutečně klenutá, musíme zjišťovat přímo na páteři podélným pohmatem a nikoliv příčným pohlazením zad. Bojovnice indické jsou poměrně stresová a plachá zvířata, čemuž by se měly přizpůsobit i podmínky na výstavě a manipulace s nimi.

Na samý závěr se ještě podíváme na posuzování pozice 5 – opeření, jeho struktura a zbarvení, které se také částečně liší od jiných plemen. Všechna bojovná plemena mají tvrdé, krátké a skromné opeření. Za velkou vadu považujeme bohaté opeření. Až za výlukovou vadu považujeme měkké a dlouhé opeření. To se může vyskytovat třeba v krčním a sedlovém závěsu, ale i v ocase. U asijských bojovnic se často objevuje zkadeření opeření v krčním závěsu. Lehce zvlněné opeření u těchto plemen tolerujeme, více zkadeřené postihujeme a to podle rozsahu až výlukou, protože se objevují i zvířata se strukturou opeření podobající se struktuře kadeřavých slepic. Na tomto místě by se hodilo zmínit neopeřená místa na tělech typických bojovnic. Ta se vyskytují nejen na prsou a ramenou, ale mnohdy i pod křídly a na bocích zadní partie těla. Většina plemen má mít tato neopeřená místa jasně červená, podobně jako hřeben nebo obličej. Na toto zbarvení bychom měli také přihlížet, přestože vzorníky jeho postih neřeší. Měli bychom postupovat podobně jako při posuzování obličejů. Bledá až masová neopeřená místa u plemen s požadovanými červenými samozřejmě také trestáme.

Zbarvení a kresba opeření všech bojovnic je druhořadého významu. Při posuzování klademe důraz především na typ. U zbarvení tolerujeme ojedinělá bílá nebo černá pírka, či slabý náznak divoké kresby v závěsech například černých zvířat. Dále tolerujeme mírné záběly (ne bílé letky), především u velmi mladých zvířat. Zvířata některých plemen a barevných rázů se totiž líhnou odlišně zbarvená a teprve s věkem, resp. s druhým přepeřením se jejich zbarvení změní. Asi nejmarkantnější je to u bojovnic tuzo v jednobarevném zbarvení bez kresby. Jejich kuřata se líhnou s bílým opeřením asi na jedné třetině těla, které později ztrácí. Podobně i bojovnice indické v bažantím zbarvení mají bílé hlavy, které jim s věkem zhnědnou. Stejně citlivě postupujeme i při posuzování různých typů kreseb, které se u některých plemen mohou částečně odchylovat od standardů barevných rázů. Asi nejprošlechtěnější je zbarvení a kresby u bojovnic staroanglických. Dokonce mám zvířata s kresbou lepší, než bývá u běžných plemen. Také bojovnice novoanglické jsou na tom s prošlechtěním zbarvení velmi dobře. I zbarvení a kresba bojovnic indických je poměrně dost prošlechtěná. Zde u bíle bažantích tolerujeme černá pírka v krčním závěsu (zn. 3) nebo méně pravidelnou kresbu. Ta je méně pravidelná i u modře bažantích. V populacích mnoha asijských plemen bojovnic, tedy typických bojovnic, se objevují zvířata se znaky mezirázového křížení. Většina barevných rázů např. malajek odpovídá standardu, ale i přesto jsme na ně mírní. Důležité je, abychom byly schopni určitý barevný ráz přiřadit k nějakému standardu barevného rázu, a aby dané zbarvení neneslo výrazné známky křížení.

Odstavcem o posuzování zbarvení bojovných plemen kura bychom uzavřeli nejen článek o posuzování a výstavnictví bojovnic, ale i celý poměrně rozsáhlý seriál o bojovných plemenech chovaných na celém světě. V průběhu psaní tohoto díla jsem získal mnoho dalších nových poznatků o bojovnicích a seznámil se s dalšími plemeny, či jejich variantami. Nejaktuálnější informace ze světa bojovných plemen kura, doplněné spoustou obrázků, najdete na mých osobních internetových stránkách na adrese www.chovprochazka.estranky.cz .