Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kachny pekingské

1. 2. 2009

KACHNY PEKINGSKÉ

V 18. a 19. století byly v Evropě kachny šlechtěny především na rychlou produkci masa, protože poptávka po něm se rychle zvyšovala. Z místních krajových plemen byla prošlechťována různá plemena. V Anglii kachny elsberskén, ve Francii ruánské (myšleno původní, dnes světlé) a dyklérské, v Prusku pomořanské a další. Agrární (zemědělská) revoluce v 19. století s sebou přinesla vznik velkých statků a zakládání kachních farem, hlavně na území Velké Británie, ale i v zámoří, ve Spojených státech, na kterých byly chovány pro produkci kachního masa především kachny elsberské. Tyto kachny však v této době ještě nedosahovaly takové zmasilosti a růstových schopností jako dnes a chovatelé se začali poohlížet po dalším plemeni. To na sebe nenechalo dlouho čekat.

Obrazek

HISTORIE

Cestovatelé a námořníci si v 19. století povšimli v Číně v okrese Lang-Shang na březích řeky Jang-c´tiang velkých, bíle zbarvených kachen vzpřímeného postoje, které původně považovali za husu. Tyto kachny svými vlastnostmi vysoce převyšovaly všechna evropská plemena. V knize "Poultry of the world" (Drůbež světa) se spisovatel Stromberg zmiňuje, že první zprávy o těchto kachnách jsou již z roku 1472, přičemž není dodnes jasné zda svou podobu získaly přirozeným způsobem nebo za přispění šlechtitelského umu člověka. Zde si je třeba uvědomit, že jihovýchodní Asie dodnes disponuje mnoha plemeny kachen se vzpřímeným postojem, od nám známých indických běžců, jejich těžších variant, přes středně těžká plemena až po velmi zmasilé těžké kachny. Tyto kachny cestovatele zaujaly natolik, že je z Číny přivezli do Velké Británie a Spojených států. O tom, kdo první a kam je poprvé dovezl se stále vedou spory, protože většina zpráv je nepotvrzených. V americké literatuře se můžeme dočíst, že se v USA objevily již v roce 1850 a plánovitým výběrem z nich byly formovány dnešní kachny pekingské americké, což je málo pravděpodobné. V červenci 1872 bílé čínské kachny údajně jako první přivezl do Velké Británie anglický cestovatel Raymond Harvey. Jiný pramen tvrdí, že to byl ve stejném roce Angličan Keele. 14.3.1873 je dovezl v počtu 1,2 do USA farmář J. E. Palmer a nazval je pekingskými, podle čínského města Peking, kde se chovaly. V USA byly však známy také jako long-islandské kachny, protože v roce 1873 bylo dovezeno zřejmě také Palmerem prvních devět kusů právě na ostrov Long Island. Jinde se můžeme dočíst, že do Anglie se pekingské kachny dostaly až ze Spojených států. Jisté je, že roku 1873 se čínské bílé kachny vyskytovaly ve Velké Británii i Spojených státech. Dovoz impozantních čínských kachen přinesl do chovatelského světa mnoho rozruchu. Konečně bylo objeveno plemeno s rychlým růstem a vysokou jatečnou výtěžností. A nejen to. Ukázalo se, že je velmi vitální, odolné proti vlivům počasí, s nezanedbatelnou snáškou a velmi dobře se hodí i k pastevnímu způsobu života, bez nároků na vodní plochy ke koupání. Zájem o ně se zvyšoval nejen mezi drobnými chovateli, ale i farmáři. Kachny byly do Velké Británie a USA importovány stále ve větší míře a různých částí jihovýchodní Asie, takže šlo o jejich různé krajové rázy, možná i plemena. Velmi rychle se šířily a postupně se sjednotil jejich typ i název na kachny pekingské.

Zde se však cesty kachen dovezených do Velké Británie a Spojených států amerických rozcházejí. Další šlechtitelské záměry Američanů a Angličanů se liší a postupně vznikají dvě více méně samostatná plemena. Zatímco Angličany zaujala jejich krása a držení těla v kombinaci s dobrou užitkovostí, Američané se zaměřili jen na jejich užitkové vlastnosti a přetvořili je v ryze hospodářské plemeno. Proto od této chvíle budeme mluvit o kachnách pekingských amerických a pekingských anglických kolmých, které se dnes také nazývají pekingské kolmé nebo německé pekingské (povíme si proč). Vzájemná rivalita došla tak daleko, že Angličané dodnes neuznávají pekingské americké kachny a Američané pekingské anglické. Angličané dokonce nepoužívají k označení kachen žádný přívlastek a nazývají je prostě kachny pekingské, což je celkem logické, vzhledem k tomu, že jde v podstatě o původní variantu tohoto plemene.Obrazek

KACHNY PEKINGSKÉ KOLMÉ

Ve Velké Británii se pekingské kachny z počátku používaly k regeneraci národního plemene - elsberských kachen, u kterých se v té době začaly projevovat známky degenerace a nutně potřebovali osvěžení krve. Angličané však také ocenili jejich prvotřídní vlastnosti a malinko je "vylepšili" právě za pomoci elsberských kachen, avšak při zachování původních charakteristických rysů. Nikdy se zde však nestaly tak populární jako ve Spojených státech, protože domácí elsberské kachny je předčily jakostí masa, které u nich bylo světlejší a jemnější, i rychlejší jatečnou zralostí. Ani jejich vysoká snáška Angličany příliš nenadchla, protože velké kachny prý mají zvláštní kořeněnou příchuť vajec a navíc se zde v této době již běžně chovaly prvotřídní nosnice - kachny indičtí běžci. Kachny pekingské a nyní již můžeme používat k dalšímu označení anglické, se brzy z ostrovů velmi rychle rozšířily po celé Evropě, kde začaly vytlačovat z farem ostatní plemena určená k produkci masa, neboť do velkochovů se hodily lépe než kachny elsberské. Ostatním evropským národům příliš na kvalitě masa nezáleželo a zajímala je spíše kvantita. Od začátku 20. století byly nejrozšířenějším plemenem kachen v Evropě, všude byly sestaveny jejich standardy a ovládly kachní farmy i dvorky malochovatelů. V této době neměly oproti dnešku tak vzpřímený postoj, chyběl jim účes na zadní straně krku a měly rýhu na prsou, tzv. rozřízlá prsa, protože většina svaloviny byla soustředěna po stranách hřebene hrudní kosti. Také měly zachovaný pud sezení na vejcích a vodění kachňat, o čemž svědčí to, že drobnochovatelé nechávali kachňata vysedat kachnou.

ObrazekStejná situace byla i v prvorepublikovém Československu. U nás se na přelomu 19. a 20. století chovaly především domácí kachny, které se však do dneška nedochovaly, a jejich kříženci s ruánskými a elsberskými kachnami, jež se také příliš neujaly. Pekingské anglické kachny po první světové válce úplně vytlačily domácí kachny a začaly se chovat na většině kachních farem, které se však velikostí nemohly rovnat farmám v zahraničí, ale i u drobnochovatelů a zájmových chovatelů. Dovoz a chov pekingských kachen potlačil i snahy o vyšlechtění původního českého, resp. slovenského plemene kachen, protože toto nové plemeno by stejně nebylo ihned komerčně zajímavé a pravděpodobně by brzy zaniklo. Abychom si udělali obrázek o rozšíření a kvalitě pekingských kachen v našich drobnochovech, přináším citát ze Spolkového věstníku Naše drůbež o Československé jubilejní výstavě drůbeže, holubů a králíků v Praze dne 17. - 19. listopadu 1928. Z úvodu: "V poměrně špatné kondici byly kachny pekingské, jež, zvláště u starších ročníků, vlivem teplého podzimu byly namnoze v pelichání. Doporučuje se kachny, určené pro výstavu, podškubati sedm týdnů před výstavou a budou pak v dobré kondici. Soudcování bylo přísné, někde až velmi ostře, takže s prvními cenami vyšla zvířata jen skutečně prvotřídní." Z vlastní expozice drůbeže: "Nejsilnější a plně obeslanou byla expozice kachen pekingských, jež zaujaly 128 klecí! Jak předesláno, mnoho zvířat nebylo v kondici a dosti, téměř čtvrtina zvířat, neměla typu, takže vyšla naprázdno. Celková úroveň kachen pekingských tudíž nebyla zvláštní, ač ojedinělé kusy byly prvotřídní. Vady byly ponejvíc v typu, formě zobáku a hlavy, u starých kachen v mnohých případech shledán černý nehet na zobáku, někde i u mladých." Pro porovnání na této velkolepé výstavě bylo dále vystaveno 25 klecí kachen ruánských, jeden kmen orpingtonských, tři kmeny kampbelek, osm kusů indických běžců, jeden kmen kajug, čtyři pižmovky a jedna chocholatá kachna. Kvalitní zvířata byla také mezi chovateli velmi ceněna. Můžeme najít inzeráty nabízející prodej kačerů pekingských až za 200,- Kč! Název je zatím bez přívlastku, protože americký typ si v této době do Evropy teprve hledá cestu. Povšimněte si také neuvěřitelného počtu vystavených zvířat, která se dnes objevují jen velmi sporadicky. Vždyť na Evropské výstavě v Lipsku v roce 2006 bylo vystaveno celkem 64 kusů těchto kachen.

ObrazekAni právě vzniklý socialistický Sovětský svaz nezůstával pozadu. Zde byly budovány obří tzv. sovchozy a kolchozy (starší jistě znají - velké obdoby našich bývalých JZD) zabývající se zemědělskou velkovýrobou. Avšak Rusové, podobně jako Američané, pekingské anglické kachny postupem doby velmi přetvořili a použili je jako výchozí plemeno pro kachny moskevské a zrcadlové (kučinské). Moskevské byly vyšlechtěny již v roce 1936, zrcadlové až po 2. světové válce. Zřejmě se studená válka se Spojenými státy Obrazekodehrávala i na tomto poli. Bohužel za nimi poněkud pokulhávali (asi o 30 let). Šlo o plemena polovzpřímeného postoje, jinak podobné štíhlejším pekingským americkým kachnám s výtečnými jatečnými vlastnostmi. Údajně nesly krev i kachen kampbelek. Moskevské byly zbarveny bíle a zrcadlové nesly znaky divokého zbarvení, přičemž kachna byla bílá s výrazným zrcadlem jako u divoké kachny. Odtud název. Tyto kachny se v bývalém Sovětském svazu rozšířily a chovaly především po válce. Kde je jim však konec dnes jsem nikde nezjistil. Zajímavé je, že se k nám nedostaly ani když jsme se stali také socialistickou republikou, členy RVHP (opět pro mladší - Rada vzájemné hospodářské pomoci) a žili pod nadvládou Sovětského svazu. Naopak. Naše poválečné velkochovy ovládly imperialistické americké pekingské kachny, i když jsme z počátku bojácně jejich původ maskovali označením kachny pekingské československého typu.

ObrazekAsi největší pozornosti se kachnám pekingským anglickým dostalo v Německu. Sem byly hned v 70. letech 19. století dovezeny nejdříve z Anglie, později i z USA a téměř okamžitě díky svým vlastnostem vytlačily ze zemědělství do té doby hospodářské plemeno - elsberské kachny. Němci byli natolik nadšeni velkou vzpřímeně chodící kachnou, že se rozhodli vyšlechtit z ní, jak sami říkají, krásnou princeznu mezi kachnami. A to se i podařilo. Šlechtění se ubíralo malinko jiným směrem než ve Velké Británii a bylo zaměřeno více na exteriér. Německé (zatím neoficiálně) pekingské kachny měly menší podíl krve elsberských kachen. Dalším šlechtěním bylo dosaženo více zvednutě neseného trupu, potlačení rýhy na prsou a jejich pěkného zakulacení, zkrácení hlavy, zvýraznění lící, vytvoření účesu na zadní straně krku a zvýraznění žlutého nádechu opeření. Od roku 1910 se tyto kachny začaly v Německu nazývat německé pekingské kachny. Od roku 1918 se tento název s přívlastkem stal nutností, protože se do Německa dostaly kachny pekingské americké a obě plemena od sebe bylo nutno rozlišit. A nebyli by to ani Němci, kdyby tento název o několik desetiletí později neprosadili i do Evropského vzorníku.

K pojmenování plemene různé země zaujaly odlišný postoj. Německy hovořící a některé sousední státy je nazývají samozřejmě německými, jinde se nazývají anglické nebo kolmé. U nás se názvy střídaly kolmé - anglické - kolmé v novém Vzorníku plemen drůbeže, což si myslím, že je nejrozumnější pojmenování, protože žádné zemi původu a šlechtění neublížíme a je dostatečně vystižen typ a hlavní odlišnost od amerických.

ObrazekKdyž už jsem zmínil další šlechtění pekingských kachen v Rusku, je třeba také pro úplnost dodat, že podíl krve pekingských kachen dnes můžeme najít i u mnoha dalších mladších evropských plemen. Jsou to například, pro nás zřejmě nejznámější, německé kachny saské, které vznikly křížením kachen pekingských, ruánských a pomořanských. Poprvé byly vystaveny roku 1934. Také v Německu byly v 60. letech vyšlechtěny z kachen orpingtonských, saských a pekingských, tentokrát amerických, modré kachny gimbshajmské. Francouzi z pekingských kachen vyšlechtili kachny esterské a angličtí penguini se pekingským kachnám i podobají.

Šedesát let po raketovém nástupu na scénu čekal pekingské kachny kolmé stejně rychlý pád. Na počátku 20. let 20. století se v Evropě začaly objevovat pekingské kachny americké. Zjistilo se, že se lépe hodí pro velkovýrobu kachního masa a tak v průběhu 30. let 20. století postupně vystřídaly na farmách pekingské kachny kolmé. Ty do 2. světové války zcela zmizely z evropské zemědělské produkce a udržely se pouze u některých menších chovatelů a především u německých nadšenců. Dnes jsou pro svůj zajímavý a velmi přitažlivý zevnějšek chovány spíše pro výstavní účely než pro produkci masa. Jejich rozšíření není nikde v Evropě nijak výrazné.

U nás tyto nádherné kachny zcela zmizely a znovu se objevily až pozdě po válce a navíc se dlouho chovaly v původní anglické podobě, což nám napovídá i Vzorník z roku 1979 (V. Žoha), ve kterém ještě vůbec není ani zmínka o účesu na krku. V podobě jakou známe dnes (německé) jsou popsány až ve Vzorníku z roku 1986, i když zde se nazývají anglické. V dnešní době je u nás chová pouze několik jejich fandů. Většina jich má společný původ a je nutné další chovná zvířata kvůli změně krve dovážet ze zahraničí.

ObrazekKACHNY AMERICKÉ PEKINGSKÉ

Dovoz pekingských kachen do Spojených států amerických pro tuto zemi, a o několik desetiletí později i pro celý civilizovaný svět, znamenal velkou revoluci v chovu kachen. Kachny pekingské se okamžitě ujaly a hned v roce 1874 byl vytvořen v USA jejich první standard. Praktičtí Američané však začali ihned pekingské kachny přetvářet na ryze hospodářská zvířata, protože v této době se v USA velmi rychle rozvíjel potravinářský průmysl a elsberské kachny chované na velkých farmách již kvůli své oslabené konstituci tomuto vývoji nevyhovovaly. Údajně již jejich první dovozce J. E. Palmer do pekingských kachen zakřížil elsberské kachny. Porušil sice úplně původní typ (držení těla), ale zvýšil procento oplození a zlepšil životnost. To zaujalo nadšené velkochovatele drůbeže natolik, že tohoto křížení začali používat a následně opakovat i na velkých farmách. Během několika let byly elsberské kachny zcela vytlačeny z farem tímto vyhlazovacím (přetvářecím) křížením. Tak vzniklo v podstatě nové plemeno - kachny pekingské americké a původní kachny upadly v zapomnění. Na kachny pekingské se z elsberských přenesly některé znaky (zbarvení opeření, držení těla) i vlastnosti (urychlení jatečné zralosti, zlepšení jakosti masa) a nikdo už nechtěl o jiném plemeni ani slyšet.

Nové plemeno zcela ovládlo celou severní Ameriku. Jako houby po dešti vznikaly nové kachní farmy. Žádnou vzácností nebyly farmy s chovem 100000 i více kusů kachen. Roku 1906 dokonce vyšla o amerických pekingských kachnách v USA samostatná kniha, kde jsou popisovány jako absolutně nejlepší plemeno světa a nazývány královnami všech kachen. Jejich popularita ve Spojených státech došla tak daleko, že se staly maskotem mnoha firem, společností a klubů, které nemají se zemědělstvím nic společného, a údajně inspirovaly i Walta Dysneye k vytvoření světoznámé kreslené postavičky kačera Donalda a později i obce Kačerov s dalšími kachními obyvateli.

ObrazekZ evropanů začali po pekingských amerických kachnách jako první pokukovat, kdo jiný než Němci, kterým nedal spát úspěch těchto kachen na americkém trhu. Do Německa se údajně dostaly roku 1895, avšak zatím v ne zcela prošlechtěném stavu, takže nijak zvlášť nezaujaly. Roku 1908 byly již na několika místech v Německu chovány a zkušenosti z těchto chovů a popis plemene byl poprvé publikován v časopise Chov kachen roku 1910. Roku 1918 se zde začaly již běžně chovat, první standard přijala Německá zemědělská společnost r. 1919 a konečně roku 1921 byly poprvé v Evropě vystaveny na 18. Národní výstavě drůbeže v Mnichově. Poté vyšlo o tomto novém plemeni ještě několik publikací, které je ještě více zpopularizovaly. Postupně se začaly šířit po celé Evropě a díky svým obdivuhodným vlastnostem vytlačovaly z velkochovů původní pekingské kolmé kachny, které do 2. světové války ve většině zemí zcela vystřídaly.

Po 2. světové válce už byly jediným plemenem chovaným na komerční účely v téměř celé Evropě. Odolali pouze Angličané hrdí na svou elsberskou a pekingskou kachnu, kteří pekingskou americkou kachnu neuznávají dodnes. Nepřátelskou americkou kachnu si z počátku do "svého socialistického kožichu" nenasadili ani Rusové. Ti začali, jak už jsem zmínil výše, již před válkou šlechtit svá plemena určená pro "selskoje chozjajstvo". Zaznamenal jsem sice několik zmínek z poválečného období o velkochovech pekingských kachen, avšak nemohu s určitostí říct zda šlo o anglickou či americkou variantu. Jak to v Rusku dopadlo a jaká je zde situace dnes přesně nevím. Sice jsem zkoušel do internetových vyhledávačů zadat různá příbuzná hesla, dokonce i v azbuce (byla to pěkná zábava na ruské klávesnici), ale jediné co jsem zjistil je, že rusové v současnosti uznávají 12 plemen kachen, mezi nimi pekingské (?), a pekingské kachny, opět bez udání typu, se zde chovají i ve velkochovech. Přesto se domnívám, že jde o americké pekingské kachny, protože proč by se Rusové zabývali chovem méně progresivních anglických? Azbuka už se mi téměř vykouřila z hlavy a ani už nemám další chuť zabývat se ruským jazykem, za kterým jsem udělal tečku složením maturity (pro mladší - jiný cizí jazyk nebyl přípustný).

ObrazekA jaká byla situace u nás? Po druhé světové válce byl po nástupu socializmu zestátněn jak průmysl, tak i většina zemědělské výroby. Drobné hospodaření, které ještě udržovalo některá plemena kachen, bylo zcela potlačeno. Takže v této době se v Československé socialistické republice prakticky vyskytovala pouze dvě plemena kachen - kachny pekingské americké pro produkci masa a kachny kampbelky, co by nosné plemeno. Snáška kachních vajec však nebyla u nás oceněna, takže se kampbelky chovaly jen velmi ojediněle. Vznikala Jednotná zemědělská družstva a Státní statky, v nichž byla soustředěna veškerá živočišná produkce. Tehdy také u nás vyrostly první velké kachní farmy, na kterých se začaly chovat kachny pekingské americké. Později, se zavedením tzv. kapro-kachního způsobu chovu, se velkovýrobě kachen věnovala Státní rybářství. My, zřejmě abychom si nerozházeli své sovětské bratry, jsme je nazývali kachny pekingské československého typu, přestože v žádné poválečné literatuře jsem se nedozvěděl něco o tom, že bychom se jakýmkoliv způsobem podíleli na jejich dalším šlechtění. Tyto kachny sice měly poněkud více zvednutě nesený trup, než jak je známe dnes, ale v této podobě se k nám již dostaly.

Československý standard pekingských kachen československého typu vypadal takto: Optimální váha u kačera je 3,30 kg, u kachny 3,10 kg. Hlava je delší, s klenutým čelem, přiměřeně široká a hluboká. Zobák středně dlouhý, silný, velmi málo prohnutý, oranžově žlutý s bílým nehtem. Oči jsou velké, dosti hluboko zasazené v horní třetině hlavy, barvy tmavě šedomodré. Krk je středně dlouhý, u kačera mohutnější než u kachny, dobře klenutý, přecházející plynule do linie hlavy i těla a velmi mírně dopředu nesený. Křídla jsou v poměru k tělu malá a dobře k němu přiléhají. Prsa jsou široká, plná, hluboká, pěkně klenutá, břicho u kachny mírně spuštěné, ale bez většího podbřišku. Ocas je krátký, široký, málo rozevřený, u kačerů jsou krajová pera ocasu zakulacená a tvoří "kačírek". Holeně jsou silné, krátké, dobře zmasilé, bohatě opeřené, v tupém úhlu s běháky. Běháky jsou krátké, silné, posazené v zadní třetině těla, barvy červenooranžové. Prsty jsou dlouhé, spojené plovacími blanami, rovné a zakončené drápy stejné barvy jako běháky. Postoj nohou je široký, běháky tvoří s podlahou pravý úhel. Peří je čistě bílé s lehkým žlutým nádechem, k tělu dobře přilehlé, prach je bohatě vyvinut.

ObrazekV 60. letech 20. století se tyto kachny u nás nazývaly kachny pekingské vodorovné. Zvednutí těla bylo už jen mírné. A konečně v 70. letech nám již zcela otrnulo a název zněl kachny pekingské americké, které měly vodorovné držení těla. Nový Vzorník plemen drůbeže je nazývá kachny americké pekingské.

Vrcholu ledovce kachny pekingské americké dosáhly na počátku šedesátých let 20. století, kdy se údajně staly nejrozšířenějším plemenem kachen na světě. A toto prvenství jim zůstalo dodnes. Jsou prakticky jediným plemenem chovaným pro komerční využití v severní Americe, Evropě a Austrálii. Na kachních farmách se chovají i v dalších částech světa s rozvinutou živočišnou výrobou. Abych byl úplně přesný, ve velkochovech se dnes chovají masní hybridi, kteří jsou v podstatě malinko vylepšenými pekingskými americkými kachnami.

Pekingské americké kachny jsou rozšířeny i mezi drobnochovateli, kteří chovají kachny pro maso. Já jsem je choval asi před dvanácti lety tři sezóny ze stejného důvodu. Avšak jejich zevnějšek mě jako chovatele nijak neoslovil - jsou to kachny, které můžeme vidět na každé kachní farmě. Tak jsem po nějakém čase přešel na chov jejich nádherných kolmých příbuzných. Domnívám se, že podobný názor na ně má i většina zájmových chovatelů, protože se s nimi na výstavách téměř nesetkáváme. Možná je to škoda, protože opravdu kvalitní zvíře také dokáže působit velmi pěkně a elegantně, ale ... Podobný trend je i v celé Evropě. Na Evropské výstavě v Lipsku v roce 2006 jich bylo vystaveno 39, což jsou méně než 2/3 počtu vystavených kolmých.

Na závěr této části ještě musím pro úplnost dodat, že kachny pekingské americké byly již od 60. let pokusně kříženy s kachnami pižmovými. Tito mezidruhoví kříženci dosahují až o 17 % vyšší hmotnosti než rodiče, mají neobyčejnou schopnost k tučnění a jejich játra dosahují hmotnosti 300 až 500 g, tzn. že jsou asi 2,5 až 3 krát větší než játra čistokrevných kachen. Obsah tuku v játrech je o 20 % vyšší, čímž překonávají i játra husí. Jejich většímu rozšíření ve velkochovech však brání malá oplozenost vajec matky. Potomci tohoto křížení jsou zcela neplodní. Pokud však někdo doma kachny pekingské anglické chová, doporučuji vyzkoušet toto křížení v kombinaci pižmový kačer a pekingská kachna. Výsledkem budete nadšeni.

 

VNĚJŠÍ ZNAKY

 

V této části se seznámíme se standardy kachen pekingských obou variant a zároveň si přiblížíme i  některé zásady jejich posuzování, výběru na výstavu a do dalšího chovu. Obě plemena jsou velmi rozdílná a i při jejich posouzení je třeba postupovat u každého trošku jinak. Proto se opět podíváme na každé samostatně.

ObrazekKACHNY PEKINGSKÉ KOLMÉ

Jde o kachny s mohutným, dlouhým, obdélníkovým tělem, vzpřímeného postoje, se silným krkem s účesem na zadní straně a se žlutým nádechem opeření. Jejich optimální hmotnost v prvním roce je 3,1 - 3,6 kg u kačera a 2,6 – 3,2 kg u kachny. Minimální hmotnosti jsou 2,9 u kačera a 2,4 u kachny. V druhém roce má být optimální i minimální hmotnost o 20dkg vyšší. Dílčí plemenné znaky jsou popsány takto: Trup je značně vzpřímený; při pohledu ze všech stran má obdélníkový tvar; délka je asi dvojnásobkem šířky a hloubky; horní a dolní linie jsou rovnoběžné. Záda jsou široká, dlouhá, rovná, plná v ramennou a dozadu srázně spadající. Prsa jsou velmi silně vyvinutá a přiměřeně vysoko nesená; bez kýlu; někdy s naznačenou rýhou uprostřed. Břicho dobře vyvinuté, obloukovité, široké a plné, nesené těsně nad zemí. Hlava kratší, zakulacená, široká; výrazně vyvinuté líce, vysoké a široké čelo; často s plným hrdlem, ale bez laloku. Zobák je krátký, široký; s jen lehce prohnutou horní linií; ne skloněný; sytě oranžový až mírně načervenalý se světlým nehtem. Tmavší čárky na zobáku a nehtu u starších kachen se posuzují mírně. Oči jsou tmavé, hluboko posazené. Krk mají dlouhý a silný, harmonizující s tělem, vzpřímeně a rovně nesený, do trupu plynule přecházející. Prodloužená pera na zadní straně krku a hlavy se uprostřed o sebe opírají a tvoří tzv. účes, který je u mladých zvířat malý a u starších dobře vyvinutý. Křídla jsou nepříliš dlouhá, přilehlá k tělu. Ocas krátký a široký, uzavřený, nesený téměř kolmo k linii zad. Holeně silné, skryté v bohatém opeření. Běháky krátké a silné, dozadu posunuté, oranžové až oranžovočervené. Vrchní opeření husté, měkké a hladké. Podsada velmi bohatá na prachové peří.

Velkými vadami jsou malý, krátký trup; plochá nebo úzká prsa; prohnutá nebo vyklenutá linie zad; zašpičatělá zadní partie; kýl; nízko nebo příliš vysoko nesený trup nebo ocas; úzká hlava s plochým čelem a nevyvinutými lícemi; dlouhý, bledý nebo skvrnitý zobák, hedvábné opeření.

Při posuzování kachen se obecně v první řadě zaměřujeme na celkový vzhled a typ zvířete, utváření hlavy, zobáku, ale nesmíme zanedbat ani ostatní znaky. Kachny pekingské kolmé se svým zevnějškem výrazně odlišují od ostatních plemen a navíc disponují některými znaky, které jiné kachny zcela postrádají. Proto se na ně podíváme podrobněji.

Protože kachny pekingské kolmé mají zvednutě nesený trup, je třeba jejich typ posuzovat při mírném vzrušení, podobně jako třeba indické běžce. Zvířata v klidu nejraději líně polehávají nebo se jen volně procházejí s méně zvednutě neseným trupem a ocasem. Pokud jsou mírně vzrušena předvedou se v celé své kráse. Zvednou trup a ocas, protáhnou krk, čímž se zvýrazní jejich okrasa - účes. Ačkoli jde o kachny vzpřímeného postoje, nesmíme si představovat asi nejznámější indické běžce. Úhel zvednutí těla kolmých pekingských kachen je poněkud menší (v žádném případě není pravý, jak napovídá název plemene), přibližně 65 - 70°. Horní (zadní) linie dolní části krku v přímce přechází v rovná záda, přičemž hlava je vůči zádům jakoby zakloněná. Trup těchto kachen bych přirovnal k na čele postaveným hlubokým zakulaceným neckám. A nyní se podívejme na některé dílčí znaky.

Při pohledu z boku je hlava téměř kulatá, i když se díky účesu na zadní straně hlavy a krku jeví jako by měla ploché temeno a ostrým obloučkem přecházela do týla. Široké a vysoké čelo vychází od zobáku vzhůru, tzn. ve výrazném zlomu, což je také u kachen neobvyklé. Kvůli bohatému opeření i na hlavě jsou v něm oči jakoby utopeny, hluboko zasazeny. Často se stává, že nějaké malé pírko dráždí přímo oko, které pak může slzet nebo se i zanítit. Taková pírka je třeba neprodleně odstranit. Peří kolem slzejícího oka se snadno ušpiní a kachny pak nepůsobí hezky. Kachny pekinkgské kolmé mají asi nejvýrazněji vyvinuté líce ze všech kachen, které ještě zvýrazňuje jejich bohaté opeření. Při pohledu zepředu je hlava široká a její šířku umocňují právě "buclaté" tváře, které musí každého ihned uhodit do očí, a to i u mladých zvířat, která je ještě nemají tak výrazné. Pokud tomu tak není, taková zvířata ani nevozte na výstavu. Většina kachen, hlavně starších, má velmi výrazné hrdlo a vypadají jako by měly dole mezi lícemi lalůček. Tento útvar je obvykle asi centimetr vysoký, ale nejedná se o podbradní lalok, takže jej netrestáme. Důležitým znakem na hlavě je samozřejmě zobák. Někdy se stává, že je delší, světlý nebo skvrnitý, a objevila se mi i zvířata s klabonosem, tzn. klenutou horní linií. Všechny tyto vady výrazně podmiňují snížení známky v pozici "hlava". Světlé zbarvení zobáku může být způsobeno stravou chudou na některé látky, především karoteny.

Další zvláštností tohoto plemene je tzv. účes na krku a týlu hlavy. U kachen se s podobnou pernatou ozdobou můžeme setkat ještě u kačerů kachen pižmových. Účes tvoří delší pera na zadní části hlavy a krku, která se o sebe uprostřed opírají. Mladá zvířata ho mají méně výrazný, avšak již při prvním přepeření je viditelný. Účes je jedním z hlavních plemenných znaků a podle toho se i posuzuje. Jeho úplná absence znamená pro zvíře výluku.

U kachen pekingských kolmých se může na prsou objevit uprostřed rýha naznačující vpadlá prsa nebo slabší zmasilost. To však nemusí být pravdou. Může jí způsobovat výrazné osvalení kolem hřebene hrudní kosti, které bylo dříve požadováno a dnes se jej snažíme potlačit. Pokud bude tato rýha jen naznačená nebo málo výrazná a pohmatem zjistíme, že prsa jsou dobře zmasilá, nijak bych se jí nezabýval. Jak už jsem naznačil, právě na prsou nejlépe zjistíme zmasilost, která je u tohoto plemene výtečná, a proto důležitá, avšak na výstavách se můžeme setkat se zvířaty, která požadavkům na ní nevyhovují. Prsa jsou velmi výrazně vyvinutá a v žádném případě bychom se neměli "říznout o vystupující prsní kost".

ObrazekPodobné je to s břichem. Také to je velmi plné. U starších zvířat může být volnější, ale nemělo by být vlečeno po zemi. Opakem a velkou vadou je úzká, zašpičatělá zadní partie.

U tohoto plemene bych se ještě pozastavil u křídel. S těmi není u většiny kachen problém, ale u našich pekingských kolmých, která je mají mít poměrně krátká, se někdy stává, že dosahují až na ocas. Jde o velmi citlivou záležitost, ale domnívám se, že by neměla být přehlížena. Stanovit přesnou délku je velmi těžké, přesto si myslím, že by křídla měla končit nad ocasem a ne na něj dosahovat nebo se nad ním dokonce křížit. Mladé kachny, které ještě nedosahují patřičné šířky trupu mají křídla jakoby položená na zádech a tím pádem se tato kříží. Takže ještě jednou - přistupujme k tomuto problému s citem.

Na závěr této části ještě zmíním strukturu opeření, která je také mezi kachnami výjimečná. Krycí opeření je poměrně měkké, hladké, ale nepříliš těsné. Podsada je velmi bohatá na prachové peří, což způsobuje, že se krycí opeření jeví jako nadýchané a ještě více opticky zvětšuje objem všech částí těla. Bohatost podsady na prachové peří zjistíme vsunutím rozevřené dlaně do opeření proti růstu per nejlépe na bocích. Protože krycí opeření není příliš těsné, může se při nepříznivém počasí (dešti), vlhkém ustájení nebo chovu v zabláceném prostředí jeho kvalita velmi výrazně snížit, což se samozřejmě projeví i na oceňovacím lístku.

To jsem toho zase napovídal, ale většina lidí se domnívá, že chov kachen, jejich výběr na výstavu a posuzování je jednoduché, avšak opak je pravdou. I zde je mnoho kritérií důležitých pro dosažení dobrých výsledků.

ObrazekKACHNY AMERICKÉ PEKINGSKÉ

Jde o kachny s mohutným, jen mírně zvednutě neseným tělem ve tvaru zakulaceného obdélníku na středně dlouhých běhácích a s pevně přilehlým opeřením. Hmotnost má činit v prvním roce věku 3,3 – 3,9 kg, min. 3,1 kg u kačera a 2,7 – 4,4 kg, min. 2,5 u kachny. Ve druhém roce jsou minimální hmotnosti o 0,2 kg vyšší a horní hranice optimální hmotnosti dokonce o 0,5 kg vyšší. Jednotlivé plemenné znaky jsou popisovány takto: Trup je protáhlý, zakulacený, vpředu jen málo zvednutý. Záda jsou dlouhá, široká, jen lehce klenutá. Prsa dlouhá, široká, plná, poněkud zvednutě nesená, bez kýlu. Břicho je plné, dobře zakulacené, bez podbřišku. Hlava je spíše podlouhlá než kulatá, s mírně stoupajícím čelem; nepříliš vysoká, ale ne plochá; líce nepříliš výrazné. Zobák široký a poměrně dlouhý; s lehce prohnutou horní linií; často až lžícovitý; světle žlutý až oranžový, beze skvrn; nehet světlý. Oči jsou tmavé, živé. Krk středně dlouhý, poměrně štíhlý, lehce zahnutý. Křídla dlouhá, pevně přilehlá k tělu. Ocas uzavřený, vzhledem k linii zad mírně zvednutě nesený. Holeně zakryté opeřením. Běháky středně dlouhé, jemných kostí, posazené jen málo za středem těla; tmavě žluté až oranžové, drápy světlé. Opeření pevně přilehlé.

Za velké vady v plemenných znacích považujeme malý nebo krátký trup, příliš zvednutě nesené tělo, hrubá a velká hlava, tlustý krk, mohutný zobák, kadeřavé peří, účes, hrubý nebo skvrnitý zobák.

Při posuzování nebo výběru na výstavu či chovu opět klademe největší důraz na celkový vzhled a typ. Kachny pekingské americké posuzujeme, narozdíl od jejich kolmých příbuzných, v klidu, protože už při malém vzrušení zvedají trup a protahují krk. Kvalitně posoudit tyto kachny v nepříliš velkých výstavních voliérách je nesmírně těžké, protože se většinou pohybují kolem stěn právě s vysoko zvednutým trupem. Řešením by byla klecová drezůra, aby si kachny na pobyt ve voliéře navykly a nebyly z ní stresovány.

ObrazekSvou pozornost zaměříme především na nesení, mohutnost a délku trupu. Ten bývá někdy poměrně krátký nebo příliš zvednutě nesený. Mají-li kachny kratší trup, jen těžko dosáhnou požadované hmotnosti a pokud ano, budou působit velmi neohrabaně. Starší kachny (a to již v pěti měsících věku) často mívají volnější břicho, ale nepůjde-li o výrazný podbřišek nijak bych to neřešil. Naopak u kačerů bych přiměřeně trestal i volnější břicho. To u nich musí být zcela hladké. Dlouhá, dobře osvalená křídla i krycí opeření je těsně přilehlé k tělu, takže s ním tvoří jeden kompaktní celek. Z toho nevystupují ani ramena. Tvar a délka hlavy, světlost, délka a mírné prohnutí krku musí dotvářet harmonický a elegantní celkový vzhled těla, takže záleží na míře citu posuzovatele. Zde se můžeme setkat s některými pozůstatky pekingských kolmých kachen, které musíme považovat za velké vady. Především jde o vysoké čelo a kulatou hlavu nebo silný krk. Jen zcela výjimečně mohou mít i výrazné líce. S utvářením a zbarvením zobáku nebývají větší problémy. Pozor si dáváme na černé nebo zelené skvrny. Ocas má být mírně zvednutý oproti linii zad, což znamená, že vůči pozorovateli je nesen vodorovně a trup mírně zvednutě. K nesení krku bych ještě doplnil, že pod pojmem prohnutý krk si nelze představovat esovitý krk selských (chocholatých) kachen, dokonce ani zahnutý krk kajug s mírně předsazenou hrudí, ale opravdu jen lehké prohnutí v horní části krku.

Při posuzování "v ruce" se opět zaměříme na drobnější vady v utváření zobáku (zhrubnutí), důležitou zmasilost trupu a konečně na kvalitu opeření. Zmasilost opět nejlépe poznáme na prsou. Krycí opeření je poměrně tvrdé a pevně přilehlé. Pokud kachnu pohladíme jeví se jako hladké a celý povrch jakoby sestával z jednoho celistvého kusu. Výraznější narušení struktury opeření nebo měkké peří se projeví i navenek jeho načechráním. Tuto vadu je třeba trestat, neboť se opět jedná o pozůstatek vlivu kolmých příbuzných a může vyvrcholit i vytvořením zcela nežádoucího účesu na zadní části krku a hlavy.

Zde bych tuto část ukončil, i když u obou plemen samozřejmě musíme zkontrolovat i další znaky (barva očí, běháky a jejich barva aj.), ale jde o tak běžné věci, že nemá cenu se o nich více zmiňovat. Například to, že všechny kachny mají plovací blány ví snad každé dítě předškolního věku. Možná bych jen připomněl, že pekingské kachny obou plemen, protože jsou těžkým plemenem, někdy trpí na otlaky nohou, k čemuž bych se stavěl velmi shovívavě.

 

ZBARVENÍ

Nyní se možná někdo pozastaví nad tím, proč jsem zbarvení opeření pekingských kachen zařadil do zvláštní kapitoly, když jednoduše jde o bíle zbarvené kachny, ale není to tak úplně pravda, protože u kachen rozeznáváme několik typů bílého zbarvení. Jde o zbarvení stříbřitě bílé u elsberských kachen, smetanově žluté u kachen pekingských kolmých a bílé u ostatních plemen. Poněkud rozdílně se také projevuje bílé zbarvení u pekingských amerických kachen a bílé zbarvení u ostatních plemen, Obrazekkterá se vyskytují i v jiných barevných rázech. Všechna bílá zbarvení kachen však mají jedno společné. Na rozdíl od bílého zbarvení kura, které známe jak v dominantní, tak i recesivní podobě, se bílá zbarvení kachen projevují pouze recesivně. Všimněme si, že podle odstínu zbarvení mají bílé kachny i různě zbarvené zobáky od světle růžového u elsberských kachen se stříbřitě bílým opeřením až po sytě oranžové až oranžovočervené zobáky smetanově žlutých pekingských kolmých kachen. A jak je to tedy s našimi pekingskými kachnami?

Kachny americké pekingské jsou, jak už jsem se zmínil, zbarveny čistě bíle. Toto zbarvení s věkem per postupně ztrácí na kvalitě a na podzim v době přepeřování má žlutý nádech. Standardy všech zemí na to pamatují a lehký žlutý nádech opeření připouštějí. Velkou vadou jsou pouze jinak zbarvená pera, která se však vyskytují pouze velmi zřídka, a když už k tomu dojde jsou jen ojedinělá. Abych řekl pravdu, ještě jsem se s tím nesetkal.

Kachny pekingské kolmé jsou zbarveny smetanově žlutě nebo jinak napsáno bíle s výrazným stejnoměrným kanárkově žlutým nádechem. Tento žlutý nádech je ještě výraznější v podsadě. Toto zbarvení je pro mě stále tvrdým oříškem a dokonce ani u jiných českých chovatelů jsem se nesetkal s tím, že by měli zvířata výrazně smetanově žlutá. Na výstavách v zahraničí se s takovým zbarvením běžně setkáváme, takže to zřejmě jde. Ale jak to ti Němci nebo Rakušané dělají? Nevím. Velmi jsem ocenil v novém Vzorníku plemen drůbeže úpravu standardu tohoto zbarvení na bílé se žlutým nádechem, přičemž bílé zbarvení není nepřípustnou vadou jak tomu bylo ve vzorníku předchozím. Kde je tedy zakopaný pes?

ObrazekKachňata pekingských kolmých kachen se líhnou žlutá, ostatně jako všechna bílá kachňata. Již po prvním přepeřování můžeme vidět kanárkově žlutá pírka a i po úplném opeření má zbarvení žlutý nádech. A teď to začne. Velkou nevýhodou a zároveň našim problémem tohoto zbarvení je jeho zesvětlání vlivem působení slunečního záření. Pokud sluneční záření navíc zkombinujeme s namáčením per ve vodě při koupání dostaneme se k principu bělení prádla v dřívějších dobách. Naše babičky rozkládaly bílé prádlo na louku na slunce, přičemž je kropily, a prádlo krásně vybělelo. Tak to funguje i u peří našich kachen. V loňském roce, kdy nebylo tolik slunečných dnů, jsem ještě občas nějakou kachnu se žlutým nádechem vybral, ale letos, když svítilo celé léto slunce mám všechny navenek bílé jak padlý sníh. Slunce však nepronikne do hloubky opeření, takže pokud odhrneme vybělené krycí peří objeví se nám pěkně žlutá podsada. Jak tuto situaci řešit? V první řadě by kachny měly dostávat stravu bohatou na karoteny, příp. mít možnost trvalé pastvy. Dále by zřejmě výrazně pomohlo chovat je v trvalém stínu, někde mezi stromy nebo v hale. Podstatně lépe jsou na tom i kachny trvale chované na větších vodních plochách. Kdo má ale tyto možnosti? Němečtí chovatelé zřejmě ano, protože jejich zbarvení těchto kachen je prostě úžasné. V Anglii je zase údajně pořád špatné počasí, tak to také jde. My se zřejmě budeme muset zatím spokojit s bílými kachnami s nažloutlou podsadou.

Nyní ještě připojím svůj názor na posuzování smetanově žlutého zbarvení. Jde opravdu o můj názor, coby chovatele těchto kachen, který nemusí být totožný s názorem jiných chovatelů nebo posuzovatelů. Při posuzování zbarvení pekingských kolmých kachen bych dělal rozdíl mezi čistě bílým zbarvením a smetanově žlutým. Jak už víme krycí opeření je většinou vybělené. Musíme tedy hledat žluté zbarvení. To určitě najdeme v podsadě a nejlépe na místech s hustým opeřením, např. bocích a spodní části trupu. Stačí zde jen rozhrnout krycí opeření a shledáme se s kanárkově žlutým opeřením. Jaký je tedy můj závěr. Výrazný žlutý nádech krycího opeření beru jako velkou přednost a uděluji do pozice peří oceňovacího lístku známku 5. Výrazně žlutá podsada a slabý žlutý nádech krycího opeření - 4. Bílé krycí opeření a žlutá podsada (alespoň na některých místech) - klidně 3. Velmi slabý žlutý nádech podsady - 1 až 2 podle rozsahu a úplnou absenci žlutého nádechu v opeření bych ocenil známkou 0, tzn. výluka, protože by potom šlo o zcela jiné zbarvení. Znovu opakuji, že nejde o závazné stanovisko sboru posuzovatelů drůbeže, ale pouze o můj náhled na věc. Velkou vadou tohoto zbarvení jsou samozřejmě jinak zbarvená pera.

ObrazekV katalogu Evropské výstavy v Lipsku v roce 2006 se objevila kolekce černě zbarvených pekingských kolmých kachen rakouského vystavovatele. Nebyla sice příliš vysoko oceněná, zato tři zvířata byla nabízena k prodeji. Byl jsem nadšením bez sebe a "letěl jako blázen, abych nějakou urval", protože černé zbarvení kachen mě prostě uchvacuje. Jaké však bylo mé zklamání, když jsem zjistil, že ve výstavních klecích jsou umístěny bíle (smetanově žlutě) zbarvené kachny. Nevím zda-li šlo o překlep nebo zvířata nebyla dodána a místo nich byla vystavena bílá. Přesto se však proslýchá, že Rakušané a Němci už černé pekingské kolmé kachny skutečně mají, osobně jsem je však neviděl. V letošním odchovu se mi u dvou kachňat objevilo několik černých per v oblasti kostrče. Tak jsem zapátral a zjistil, že jeden z prarodičů pocházející z Itálie měl dokonce černou hlavu. Protože bílé zbarvení je recesivní, tak se domnívám, že vytvořit černou kachnu z bílé, navíc máme-li nějaký základ, by neměl být až tak velký problém. Černé zbarvení pekingských kolmých kachen by zřejmě bylo matné, bez výrazného zeleného lesku, protože opeření je jemné a měkké. Nebo se změní struktura opeření a to bude mít lesk. Záleží jakým způsobem je vytvoříme. Nechme se překvapit. Slibuji, že až budu mít možnost je někde koupit a budu mít při sobě zbytečných pár euro, tak je koupím a dovezu do naší republiky.

 

Obrazek

 

VLASTNOSTI A CHOV

 

Kachny pekingské obou plemen jsou, jak už víme, určeny pro produkci masa. Znamená to, že jde o rychle rostoucí ranné kachny s dobrou zmasilostí. Pekingské kolmé se jeví jako mohutnější, což je způsobeno nadýchaným opeřením. Ve skutečnosti je jejich hmotnost o něco nižší. Angličané tvrdí, že rozdílná hmotnost je způsobena americkým nezdravým rychlovýkrmem, ale já se domnívám, že to není pravda. Při intenzívním výkrmu dosahují jatečné hmotnosti již v šestém až osmém týdnu věku. Chováme-li je skutečně pro produkci masa, je vhodné je v této době porazit, i když nedosahují hmotnosti ani 3 kg. Kolem 10. týdne věku totiž dochází k přepeřování a většina krmiva se spotřebovává právě na tvorbu nového peří. Kachny se také lépe před přepeřováním škubou. Jen pro zajímavost ještě uvedu jakostní znaky masa pekingských kachen. 174 gramů (podivné číslo vzniklo převodem z uncí) masa z holeně má energetickou hodnotu 310 kalorií a obsahuje 10 g tuku, 183 mg cholesterolu a 51 mg proteinů. Navíc obsahuje některé důležité vitamíny a minerální látky (vitamin B4, selen ad.). Vykostěná kachní prsa bez kůže údajně obsahují o 40% méně tuku než stejně zpracovaná prsa kuřecí. Ale co si budeme povídat, bez vypečené kůžičky by to nebylo ono.

ObrazekNezanedbatelná je však i jejich snáška. Ta se u kachen pekingských kolmých pohybuje kolem 50 vajec s bílou až nažloutlou skořápkou a u amerických dosahuje až neuvěřitelných 120 vajec také s bílou až nažloutlou skořápkou. Některé prameny dokonce u amerických udávají snášku 150 až 200 vajec, já však tyto zkušenosti nemám. Minimální hmotnost násadových vajec má být u obou plemen 70 g. Přestože u nás nejsme zvyklí kachní vejce konzumovat kvůli zvýšenému riziku výskytu salmonel, připomeňme si, že kachní vejce obsahují více proteinů, vápníku a mnoho vitamínů oproti vejci slepičímu. Obsahují však také více tuků a cholesterolu. Kachní vejce našich pekingských kachen se chutí a strukturou velmi podobají slepičím vejcím.

Dalším produktem, především z pekingských kolmých kachen, je peří, které však v dnešní době ztratilo na významu. Tyto kachny mají kvalitní peří a velmi dobře opeřují.

Kvůli své vysoké hmotnosti ztratily pekingské kachny schopnost letu, takže k oplocení výběhu postačí jen nízký plůtek. Přestože jde o těžké kachny, žijí v hejnech a jsou poměrně aktivní a shánčivé. Mají-li možnost velkého výběhu velmi je baví probírat se Obrazektrávou, hledat hmyz nebo slimáky, či se čvachtat v bahně. Mezitím si občas odpočinou. Pekingské kolmé kachny si při odpočinku pokládají na zem i krk a hlavu, takže vypadají jako by uhynuly. Několikrát mě takhle vyděsily, než jsem si zvykl na tento způsob odpočinku.

Vlastní chov a odchov pekingských kachen není nijak náročný a ani nevyžaduje žádná speciální zařízení. Kachny jsou odolné vůči vlivům počasí a nízkým teplotám. Pekingské kolmé by neměly být trvale vystaveny dešti a pobytu v zabláceném prostředí, protože pak velmi trpí jejich jemné opeření. K ubytování jim postačí malý, vždy suchý kachník se snáškovými hnízdy, ve kterém se netvoří průvan. V hnízdech by neměla teplota ve snáškovém období klesat pod bod mrazu, jinak se násadová vejce znehodnotí. Nemáme-li tu možnost, budeme si muset ráno přivstat a vejce sesbírat, protože ráno bývají mrazy často ještě v dubnu. Jako každé jiné plemeno kachen ocení i tyto jakoukoliv vodní plochu. Nádrž na vodu by měla mít jednu stranu pozvolna se svažující nebo mít vytvořenou alespoň jakousi rampu pro výstup. Do nádrže s kolmým břehem budou odmítat chodit, protože jsou poměrně neobratné a špatně se jim bude z vody vystupovat.

ObrazekChovné kmeny sestavujeme v poměru jeden kačer na dvě až tři, maximálně pět kachen u kolmých a dvě až šest kachen u amerických. O něco vyšší oplozenosti vajec se dosahuje pokud mají možnost pářit se ve vodě. Moje kachny si však vody přes zimu moc neužijí a přesto je oplozenost vajec přes 90%. Důležitým faktorem pro líhnivost je strava ve snáškovém období. Někdo si myslí, že budou-li mít kachny větší přísun bílkovin zvýší se líhnivost. Opak je pravdou. Nejvhodnější by bylo používat krmnou směs pro chovné kachny KCH, ale ne všechny míchárny směsí ji vyrábějí. Proto používáme běžná statková krmiva, která obohatíme o vitamíny a minerály a pokud máme možnost kačenkám dopřejeme pastvu.

Kachny pekingské zcela ztratily pud sedění na vejcích. Ještě se mi nestalo, že by nějaká kachna byť jen naznačila, že sedne na vejce. Proto kachňata líhneme výhradně v umělých líhních. Líhnou se za 27 -  28 dnů. Teplota v líhních s nuceným větráním má být kolem 37,5°C a v líhních s přirozeným větráním o stupeň vyšší. Vlhkost 55 - 75%. Poslední tři dny před líhnutím snížíme teplotu asi o jeden stupeň, vejce rosíme a vlhkost v líhni by měla být kolem 90%. To jsou obecné zásady. Osobně mohu říci, že kachny různých plemen chovám již spoustu let, stále různě experimentuji s teplotou i vlhkostí v líhni a zjistil jsem, že největší vliv na líhnivost má skutečně výživa rodičů. Jinak jsou kachní vejce poměrně snadná na vylíhnutí, jelikož velmi dobře snášejí odchylky od optimální teploty i vlhkosti, ale abych řekl pravdu, ještě jsem prakticky nezjistil, která je ta nejoptimálnější. Protože pekingské kachny mají světlou skořápku, můžeme již velmi brzo při prosvěcování sledovat vývoj embria.

Kachňata po vylíhnutí odchováváme v odchovnách a krmíme směsí pro výkrm kachen 1. fáze (VKCH 1) do tří týdnů věku. V prvních dnech života je vhodné podávat tuto směs v sypké formě, protože ji lépe přijímají. Od tří týdnů věku až do konce výkrmu podáváme kachňatům směs pro výkrm kachňat 2. fáze (VKCH 2). V této době již můžeme kachňata umístit ven. Směsi je vhodné vlhčit, ale pozor, aby nám nekysaly. Vlhčenou směs předkládáme raději vícekrát za den v množství, které kachny rychle zkonzumují. Nemáme-li možnost vlhčenou směs průběžně doplňovat, krmíme suchou. Samozřejmostí je trvalý přístup k pitné vodě. Kdo by chtěl na krmení šetřit (směsi pro kachny jsou poměrně drahé), ať tyto kachny raději nechová, protože pak u nich nedosáhne odpovídající zmasilosti a hmotnosti.

ObrazekAsi v osmi týdnech věku bychom měli provést první selekci a nestandardní zvířata porazit. Likvidujeme také slabé, malé nebo málo zmasilé kusy, protože jde o předzvěst, že něco není v pořádku. V této době už také můžeme podle hlasového projevu rozeznat kačery od kachen. Kachny kvákají a kačeři jakoby sípou podobně jako u jiných plemen. Poté začnou kachny přepeřovat. Po úplném přepeření můžeme provést další výběr. Už by mělo být patrné utváření účesu a lící u kolmých, zbarvení a vůbec všechny plemenné znaky. Kačerům už se také tvoří kačírek. U zvířat, která vybereme do dalšího chovu, bychom měly přejít na méně vydatnou stravu. Kachny totiž mají tendenci příliš tučnět, což by mohlo být na závadu ve snáškovém období. Příliš vysoká hmotnost také velmi namáhá běháky a kachny pak trpí nejen na otlaky, ale i na další nemoci pohybového aparátu. Nyní už máme vybraná zvířata na výstavy i do chovu a celý koloběh života může začít nanovo.

ObrazekProtože pekingské kachny obou plemen byly a jsou kachnami určenými především pro komerční využití, zmínil bych se ještě velmi stručně o jejich velkovýrobě. Výkrm kachen se realizuje buď jako intenzívní rychlovýkrm nebo jako pastevní výkrm na vodních plochách, který může být zkombinovaný s chovem kaprů a pak hovoříme o tzv. kaprokachním hospodářství. Výkrm kachen na vodních plochách může být extenzivní nebo intenzivní, kdy se potrava získaná na rybníce doplňuje o krmnou dávku. K tomuto výkrmu se hodí zejména vodní plochy, kde vegetují měkké vodní rostliny. Kachny spásají hlavně okřehek, rdest, doušku, řasy a další. Živí se také planktonem, hmyzem a drobnými rybkami. Protože jde o stravu velmi bohatou na bílkoviny, minerály  a vitamíny, ušetříme mnoho krmiva a doplňků krmiv. Kachny se rybníku odměňují tím, že jej čistí od rostlin a hnojí, čímž značně přispívají k rozmnožení planktonu. Plankton je hlavní potravou ryb, a proto se využívá kombinace chovu ryb a kachen. Tohoto způsobu chovu se využívalo hlavně v Obrazekdřívějších dobách, dnes tyto farmy již zcela zmizely. Výkrm kachen pastevním způsobem byl samozřejmě pomalý, protože zvířata měla poměrně mnoho pohybu. Navíc v dnešní době stálého strachu z ptačí chřipky by ani nebyl možný. Proto se zcela přešlo na intenzivní rychlovýkrm v uzavřených dobře větraných halách, kde mají kachny omezené možnosti pohybu, takže rychleji přibývají na váze. Krmeny jsou samozřejmě kompletní krmnou směsí, která se zkrmuje "ad libitum", tzn. bez přídavku jiné potravy. Tento způsob výkrmu je několikanásobně levnější než více méně pastevní výkrm v drobnochovu. To je zřejmě jeden z důvodů, proč kachny téměř zmizely z našich dvorků a udržely se jen u zapálených chovatelů.

ObrazekCo dodat na úplný závěr? Chov kachen pekingských mohu každému doporučit. Jsou sice velmi nenáročné, avšak je třeba si uvědomit, že abychom "udělali" kvalitní zvířata nestačí jen mít prvotřídní chovné kusy, ale velmi záleží na výživě již od ranného mládí. Dnes již nelze chovat masná plemena kachen na bázi pastvy, brambor a obilních šrotů. Pokud se však pro chov rozhodnete, pekingské kachny se vám odmění výtečným masem a stanou se ozdobou vašeho dvorku či zahrady. Kachny pekingské kolmé jsou díky svému zevnějšku asi nejpřitažlivějším plemenem, ale i americké, pokud se povedou, působí velmi elegantně. Takže neváhejte a pusťte se do chovu. Velmi rád uvidím na některé výstavě výsledky vašeho snažení.

 

Obrazek

 

 

Náhledy fotografií ze složky Kachny pekingské