Chovatelské stránky Miloslava Procházky

MALÍ BERANI

ve zbarvení modrém a jemu příbuzném

Přestože se nepovažuji za odborníka na králíky a ze všech králičích plemen mi učarovala jen ta se svěšenýma ušima - berani, rozhodl jsem se napsat krátké povídání o malých beranech, které sice chovám teprve několik let, zato však v nepříliš rozšířených a poměrně náročných zbarveních.

Historie malých beranů je poměrně mladá. V polovině 20. století se mnoho chovatelů zabývalo myšlenkou chovat malou obdobu velkého (francouzského) berana. Tohoto šlechtitelského záměru se nakonec ujali a přivedli do zdárného konce Němci, proto je také někdy malý beran nazýván německý malý beran. Nejvýznamnějšími šlechtiteli byli Johannes Geerdts z Neumünsteru a Erhard Diener z Bischmisheimu.

Erhard Diener choval dlouhou dobu velké berany, ale protože pro, toho času dvouhlavou, rodinu se mu zdáli příliš velcí a beranů se jako jejich velký milovník nechtěl vzdát, rozhodl se vyšlechtit berana se stejným exteriérem a vlastnostmi pouze v menším provedení. Od roku 1954 začal šlechtění, ke kterému použil velkého a anglického berana, zakrslého barevného, hermelína, stříbřitého malého, ruského, novozélandského a divokého králíka. Roku 1957 už předvedl na místní výstavě svoje úspěchy. Roku 1960 vystavil na mezinárodní výstavě drobného zvířectva v západoněmeckém Saarbrückenu sedm divoce zbarvených zvířat, z nichž tři byla oceněna jako velmi dobrá a čtyři dobrá. O dva roky později vystavil pěkné černě zbarvené, avšak kvůli onemocnění musel od chovu králíků upustit. Svého snu se však nevzdal a roku 1964 začal znovu malé berany šlechtit. Tentokrát se mu podařilo vyšlechtit mnoho barevných rázů, od divoce zbarvených přes bílé až po strakáče, avšak typ zcela neodpovídal jeho představám, i když jej dále prošlechťoval.

Další významnou osobností v historii malého berana byl Němec Dieter Klinger, který navázal na předchozí šlechtění tím, že spolu připouštěl samice velkého berana, které byly malého vzrůstu, a samce již existujících malých beranů, čímž zlepšoval především typ.

Podzim roku 1968 se stal zlomem v chovu malého berana - byl pod názvem německý malý beran zařazen do německého Vzorníku. Roku 1970 bylo toto nové plemeno předvedeno na Evropské výstavě a roku 1972 na Národní výstavě králíků v Essenu, čímž začala nová éra chovu tohoto na pohled velmi líbivého králíka. Roku 1976 byl uznán v Nizozemí, 1984 ve Švýcarsku a postupně se rozšířil a stal se oblíbeným v celé Evropě. Do našeho Vzorníku byl zařazen již roku 1973 pod názvem německý malý beran, roku 1981 byl přejmenován na malého berana a v 80. letech byli u nás již chováni strakáči. Naopak ve Velké Británii byl uznán až roku 1991 a přesto je zde dnes velmi populární.

Malí berani jsou nejtěžšími příslušníky skupiny malých plemen králíků. Vzorník udává optimální hmotnost 2,75 - 3,50 kg, která je i maximální hmotností. Angličané požadují maximální hmotnost dokonce osm a půl libry, což je asi 3,86 kg. Minimální hmotnost dospělého jedince je 2,25 kg. Podle mého názoru nejlepší zvířata jsou o hmotnosti 3,0 - 3,3 kg. S hmotností malých beranů mívá mnoho chovatelů, včetně mě, problémy, neboť mají sklony k přerůstání a ztučnění. Proto je důležitá vyvážená strava, která dodá králíkům potřebné živiny a při tom jim neumožní zatloustnout. Každoročně jezdíme s rodinou na dovolenou a o zvířectvo se nám stará babička (moje maminka), která má strach, že by zvířátka pod jejím dozorem mohla trpět hlady, a proto celý den chodí a doplňuje krmítka, nejlépe směsí pro výkrm králíků. Když se pak vrátíme, jsem většinou zděšen pohledem na čtyřkilové macky a babička si pochvaluje jak se dobře měli a já že jim nic nedopřeji. Stejně jsme rádi, že se nám má o zvířata kdo postarat.

Typ malého berana odpovídá typu francouzského berana, pouze je menší. Trup je krátký, široký a zavalitý. Široká jsou i ramena, pěkně utvářený hřbet, bedra a zadek. Linie zad se mírně zvedá k plnému a krátkému zadku. Krk je silný, krátký, nezřetelný. Končetiny krátké a silné. Hlava je stejně jako u ostatních beranů velmi výrazná. Má být krátká, s širokým čelem i nosní partií, vyvinutými lícemi, a výrazně klabonosá. Prošlechtění správného utváření hlavy vyžaduje spoustu trpělivosti a také trochu chovatelského umu. Oči jsou výrazné, mírně vystouplé, bez viditelných víček. Berana dělají beranem především uši. Uši tvoří u kořene silné, výrazné, chrupavčité, blízko sebe ležící hrboly pevně srostlé s čelní kostí, zvané korunka. Korunka má být široká a více dopředu posazená. Vlastní masité, na koncích dobře zakulacené, dobře osrstěné uši jsou podkovovitě zavěšeny těsně za očima po stranách hlavy, k níž přiléhají. Ušní otvory jsou obráceny k hlavě. Rozpětí uší měřené přes hlavu je v rozmezí 30 - 36 cm, optimální 32 - 34 cm. Dosažení optimální délky uší je také docela těžkým úkolem a sám se u svých králíků pohybuji spíše na dolní hranici optima a i níže. I zde jsou benevolentnější Angličané, kteří připouštějí rozpětí uší 11 – 14 palců, což je necelých 28 cm – 35,5 cm. Vývoj závěsu ucha je, kvůli jeho hmotnosti, ukončený již v šesti týdnech věku. Někdy trvá déle, ale není třeba propadat panice, protože často právě zvířata s delším vývojem správného závěsu mají lepší korunky.

Samice jsou drobnější než samci a mají sice širokou, přesto však užší a malinko delší hlavu než samci. Od samice se špičatou hlavou nikdy neodchováme hlavaté samce. Vývoj hlavy končí až ve druhém roce věku králíka, takže i ne zcela prvotřídní mladá zvířata mohou mít později typickou hlavu a dávat pěkná králíčata.

Srst malých beranů je velmi hustá v podsadě s pravidelnými pesíky a dobře chrání králíka jak před teplem tak i před zimou. Její délka je asi 3 cm. Pokud do srsti foukneme, jen stěží uvidíme kůži. Právě kvůli své hustotě, je měkoučká a hřejivá jako flauš, je náchylnější ke splstnatění, takže pozor na vlhkost. Jako každý jiný králík i malý beran dvakrát ročně líná.

Malí berani jsou u nás uznáni ve všech barevných rázech a kresbách plemen s normální srstí s výjimkou strakáčů s klasickou kresbou. Strakáči jsou uznáni jen s plášťovou kresbou v barevných rázech jednobarevných plemen s normální srstí. Nejčastějším zbarvením jsou divoce zbarvení, železití, žlutí, modří, černí, perloví, havanovití, madagaskaroví, činčiloví, bílí červenoocí a modroocí. Jde-li o strakáče musí mít plášťovou kresbu, tzn. že je zbarvena hlava včetně uší, jen uprostřed čela je bílá lysinka nebo alespoň skvrnka a bíle může být zbarvena skráňová obruba i dolní pysk, dále hřbet počínaje zátylkem a konče koncem pírka a boky. Naopak bílá jsou prsa, hrudní končetiny, pánevní končetiny a břicho. Případné skvrny na pánevních končetinách a břiše nejsou vadou. Předností je oboustranně symetrická kresba těla. Drápy strakáčů jsou vždy bílé. Podobně jako u jiných kreslených plemen je i plášťová kresba beranů poměrně náročná na plemenitbu a předvýstavní úpravu a pokud na ní budeme opravdu přísní, můžeme očekávat, že spousta králíků skončí v kuchyni.

Svůj chov malých beranů jsem začínal s divoce zbarvenými, ale hned následující rok mě zaujali modří, kteří u nás nejsou až tak rozšíření. Modré zbarvení má mít barvu krycího chlupu tmavomodrou, lesklou, sytou a rovnoměrně rozloženou po celém těle. Břicho je nepatrně matnější. Oči jsou modrošedé, drápy tmavě rohové a podsada o něco světlejší než barva krycího chlupu, přesto sytá, bez ojedinělých bílých chloupků. Genotyp zbarvení je AA BB CC dd gg HH. Lokusem pro modré zbarvení je D. Modré zbarvení se navenek projeví, pokud bude v genotypu recesívní alelický pár dd. Toto zbarvení je poměrně náročné na plemenitbu, neboť na jeho kvalitu může působit hned několik faktorů. Například recesívní alela lokusu H, která se v genotypu může objevit, způsobuje zesvětlování modré barvy a používáním jedinců s touto alelou jako plemeníků se můžeme dostat až k velmi světlému odstínu barvy. Často se objevují v srsti bílé chloupky, jako pozůstatek předchozího šlechtění. Pokud jsou ojedinělé, lze je před výstavou protrhat, ale osobně tuto mravenčí práci dělám pouze u jinak prvotřídních zvířat. Králíky s větším počtem bílých chloupků ani netetuji. Dalším úskalím modrého zbarvení je rezavění chlupů způsobené nejčastěji intenzívním světlem - slunečním zářením. Zde pomůže chovat králíky v uzavřeném králičinci nebo umístit králíkárnu tak, aby do ní nesvítilo slunce. Rez může také způsobit styk s močí v hygienicky méně kvalitních ustájeních nebo línání, při kterém je chemicky narušován pigment v odumírajícím chlupu. Není-li rezavění způsobeno výše popsanými vnějšími vlivy nebo línáním, pak jde o genetickou vadu, kterou lze odstranit jen vyřazením postiženého zvířete z chovu.

Po dvou letech jsem skončil s chovem divoce zbarvených a přivezl si samce strakáče modrého a zanedlouho i dvě samice. Jde o modré zbarvení s plášťovou kresbou a jeho genotyp je AA BB CC dd gg HH Kk. Kresba strakáčů nemůže být nikdy čistokrevná (úplně dominantní), protože vzniká pouze při heterozygotní sestavě alelického páru Kk, přičemž alela K je neúplně dominantní nad alelou k, která se z hlediska kresby neprojevuje. V této době jsem tedy měl celomodrého a strakatého samce i celomodré a strakaté samice, to vše vzájemně nepříbuzné, takže jsem mohl zvířata mezi sebou kombinovat a vytvořit dvě linie chovu. Podle popsaných genotypů a jejich vlastností jsou, myslím, jasné výsledky plemenitby. Celobarevný X celobarevný jedinec dávají celobarevné potomstvo a strakáč X celobarevný, celobarevný X strakáč i strakáč X strakáč - ve všech třech případech strakaté i celobarevné potomky. Jako nejlepší kombinaci mohu doporučit celobarevný X strakáč (na pohlaví nezáleží), protože kombinace strakáč X strakáč má tendenci dávat potomstvo s větším podílem bílé barvy, takže celobarevní potomci mívají více bílých chloupků a strakáči navíc příliš velkou bílou skvrnu na čele, bílou skvrnu na nose a bílé skvrny na ramenou. Není to však pravidlem, protože strakatost je velmi variabilní (nikdy neuvidíte dvě zvířata se stejnou kresbou), a například v loňském roce sklízela úspěchy na výstavách kolekce strakatých sourozenců pocházejících právě z tohoto spojení.

Jaké však bylo mé překvapení, když mi nová samice strakatá modrá, která byla připuštěna strakatým modrým samcem, přivedla na svět čtyři králíčata - každé jinak zbarvené. Jedno bylo celomodré, druhé strakaté modré, třetí marburské a čtvrté strakaté marburské. Tento vrh mě úplně nadchl, tak jsem zapátral po původu marburského zbarvení v mém chovu a začal jsem se, po poradě s posuzovateli králíků a prostudování dostupné literatury, zabývat myšlenkou dalšího chovu beranů tohoto zbarvení, které jim tak velmi slušelo. Barva krycího chlupu marburského zbarvení je světlá pastelová modř s nádechem velmi lehce nahnědlého závoje. Tato barva je rovnoměrně rozložena po celém těle, ale na místech s kratší srstí (hlava, uši, končetiny)se slabě nahnědlý závoj projevuje výrazněji. Břicho je o něco matnější, oči šedomodré, panenka mírně světélkující a drápy rohovité. Barva podsady je téměř stejná nebo jen nepatrně světlejší než krycí chlup. Genotyp zbarvení je AA BB cc dd gg HH a jak je vidno v genetickémo vzorci modrého zbarvení se změnil lokus C na recesívní alelický pár cc vyvolávající havanovité zbarvení, takže geneticky bychom mohli toto zbarvení nazývat modře havanovité. Také toto zbarvení ovlivňují alely z lokusu H, popřípadě další modifikační alely, ale i vnější vlivy podobně jako zbarvení modré, takže je také poměrně náročné na chov i plemenitbu. Aby se zbarvení projevilo ve fenotypu (navenek) musí být v lokusu C obě alely recesívní. Proto se domnívám, že obě moje strakatá modrá zvířata měla genotyp AA BB Cc dd gg HH Kk, navenek to byli modří strakáči, ale v genotypu nositelé havanovitého zbarvení, které se však nemohlo dříve projevit, protože nebyl k dispozici protějšek stejného genetického založení. Dokonce jsem v rodokmenech vypátral čtyři generace zpět společného předka - samce ze SRN, o který byl prvděpodobně původcem tohoto genotypu. Také si myslím, že se marburské zbarvení musí náhodně objevovat i v chovech jiných chovatelů, kteří se jím však nezabývají a takto zbarvená zvířata vyřazují z chovu, což je škoda. Marburského strakáče, jednoho z potomků výše jmenované dvojice jsem připustil na modré samice z mého chovu, čímž jsem získal více jedinců s genetickým předpokladem pro marburské zbarvení, na které chci dále připustit původního samce, příp. samici, o nichž už vím že tuto vlohu mají. Zvolil jsem tento postup, abych se vyhnul blízké příbuzenské plemenitbě, získal více jedinců s vlohou pro marburské zbarvení a zároveň měl více možností, jak mezi sebou zvířata vzájemně kombinovat. Třeba získám v jiném chovu zcela nepříbuzné zvíře v marburském zbarvení, čímž bych plemenitbu velmi urychlil. Tak jsem zvědav, jak to dopadne.

Posledním, modrému také příbuzným, barevným rázem, který mám ve svém chovu je perlový, včetně jeho strakaté varianty s plášťovou kresbou. Genotyp tohoto zbarvení je AA BB CC dd GG, přičemž alelický pár dd, jak už víme, je vloha pro modré zbarvení a dominantní GG způsobuje tzv. divokost, tzn. zónovité řazení černého, žlutého a hnědého pigmentu do střídajících s vrstev a zesvětlání břicha, spodní části pírka, vnitřní strany končetin, skráňové obruby a očních kroužků. Kvůli této kombinaci nazýváme toto zbarvení také jako modře divoké a geneticky jím také je. Zbarvení ovlivňují také modifikační alely, takže se může vyskytovat ve světlém, středním a tmavém odstínu. Šedobílé a tmavé konečky pesíků tvoří typické jemné perlování; podle vzájemného poměru šedobílých a tmavých konečků pesíků rozeznáváme, výše uvedené, odstíny. Přednost má světlejší a střední odstín. Barva krycího chlupu i perlování má být rovnoměrné po celém těle. Oční kroužky, skráňová obruba, prsa a končetiny jsou o něco světlejší. Klín v zátylku má být malý a nahnědlý. Břicho, vnitřní strany končetin a dolní strana pírka jsou bílé, šedobílé až světle modrošedé. Barva očí je šedomodrá, drápy tmavě rohovité. Podsada je šedomodrá a zaujímá asi 2/3 délky srsti. Nad podsadou je užší proužek červenohnědé mezibarvy, která není příliš výrazná ani ostře ohraničená. Podsada na břiše je šedomodrá. U tohoto zbarvení se mohou vyskytovat vady modrého i divokého zbarvení. Může být v různých odstínech, mít hrubé vločkování, světlejší zvířata mívají světlejší prsa, končetiny a větší zátylkový klín. Opět nám může barva reznout nebo se objevovat bílé chloupky, ale i skupiny.

K malým beranům perlovým jsem přišel náhodou. Od kamaráda jsem dostal tři prvotřídní samice s tím, že on je chce zrušit a já prý mám pěkné modré samce, kterými si můžu, než seženu perlového samce, pomoci. Pokud se podíváme zpět na genotypy obou zbarvení je to celkem logické. Pokud jsem připouštěl čistokrevného modrého samce na čistokrevnou perlovou samici změnil se lokus G na alelický pár Gg, tzn. že všechna zvířata v první generaci byla perlová, ale nesou vlohu pro modré zbarvení. Budeme-li pokračovat a zvířata první generace opět skřížíme s modře zbarveným protějškem, bude se již další generace štěpit na modré a perlové. Proto nyní do chovu zařadím čistokrevného perlového samce, abych dál nepotlačoval perlové zbarvení.

Teď si možná někdo pomyslí, že jsem "patlal" odporující Vzorníku, ale veškerou plemenitbu dělám cíleně, pod dozorem předsedy OOK a dvou posuzovatelů, o zvířatech si vedu přesnou evidenci, abych měl přehled jaký mají genotyp. Když někomu prodávám chovného králíka, který není zcela barevně čistokrevný a zájemce si ho přesto přeje, vždy upozorním na genetický základ a možnost dalšího štěpení.

Při výběru zvířat do dalšího chovu je třeba brát v úvahu standard plemene i chovný cíl. Musíme mít představu o tom jaké vlastnosti nebo vnější znaky chceme zlepšit nebo upevnit. Podle toho králíky vybíráme a nemusí vždy jít o zvířata špičkově oceněná. Z vnějších znaků se zaměřuji především na šířku a tvar hlavy, délku uší, délku trupu (dlouhá zvířata jsou většinou těžší) a kůži, která nesmí být volná. Zde bych byl tolerantní k podbradním lalůčkům starších samic, které v mládí měly kůži přilehlou.

Vlastní chov malých beranů není nijak zvlášť odlišný od chovu jiných plemen. Díky struktuře a délce srsti jsou odolní vůči zimě i teplu. Králíky chovám ve venkovní dřevěné králíkárně s různě konstruovanými kotci (podle umístěných zvířat různé velikosti a s nebo bez roštů) bez možnosti vzniku průvanu. Celá králíkárna je pod přístřeškem, který zajišťuje celodenní stín. Mladí králíci jsou plně vyzrálí k další plemenitbě ve věku 8 až 9 měsíců, kdy je také poprvé připouštím. Asi měsíc před připouštěním všem podávám v napájecí vodě vitaminový koncentrát Rabitin, který stimuluje zvířata k přijetí protějšku opačného pohlaví a navíc velmi dobře připraví samice na nadcházející březost. Od té doby, co tento přípravek používám, se mi jen zřídkakdy stane, že samice vytrvale odmítá samce nebo nezůstane březí. Po 30 až 33 dnech se rodí 3 až 8 králíčat. Pokud spočítám každoroční průměr pohybuje se kolem šesti, ale měl jsem i vrh s deseti králíčaty, z něhož jsem stejně dva slabé kusy odstranil. Samice jsou starostlivé a těm o kterých vím, že by mohly králíčata roztahat, připravím do kotců kotiště. Králíčata krmím asi do dvou a půl měsíce věku krmnou směsí pro výkrm králíků ad libitum a poté plynule přecházím na klasické krmení senem a směsí ječmene, ovsa, s malým přídavkem slunečnice. Králíčata odstavuji od samice ve věku 7 až 8 týdnů. Po odstavení je preventivně přeléčím proti kokcidióze  přípravkem Sulfacox-T. Celoročně podávám v napájecí vodě doplněk stravy Acidomid K působící jako prevence kokcidiózy, podporující dobré trávení a zároveň zabraňující tvorbě bakterií a mikroorganismů v napájecí vodě, kterou podávám v napáječkách. Při této kombinaci zaručuji, že zvířata nebudou kokcidiózou trpět. Pro dotaci minerálních látek přidávám do vody minerální doplněk stravy Optimin K a dostatečný příjem vitamínů zajišťuji podáváním vitaminového koncentrátu Supervit S nebo Amivit K. Všechny přípravky dávkuji dle návodu výrobce. V šesti týdnech věku králíčat jsou poprvé vakcinována proti moru a myxomatóze králíků. V deseti týdnech podruhé a poté jsou každý další půlrok přeočkována. Vakcinační schéma je nutné dodržovat, aby použitá vakcína správně účinkovala. Často slýchám nářky o úhynech rádoby očkovaných králíků, ale nakonec vyjde najevo, že očkování neproběhlo podle vakcinačního schématu. Každému zaregistrovanému králíkovi vystavuji také Očkovací průkaz, ve kterém mi veterinární lékař potvrzuje každou vakcinaci. Možná je to pracné, ale pak mám lepší přehled o proběhlém očkování. Také noví majitelé nemusí přemýšlet, kdy opětovně očkovat. Navíc lze Očkovacím průkazem prokázat předepsaná očkování na výstavách bez shánění nějakých potvrzení (je povoleno SVS).

Asi v šestnácti týdnech věku dosahují beránci minimální hmotnosti dospělých zvířat a je třeba stále sledovat přírůstky hmotnosti a citlivě usměrňovat složení potravy tak, aby zvířata neztučněla a nepřerostla nebo naopak nebyla štíhlá s vystouplými kyčlemi až vyhublá. Obecně by se dalo říct, že množství jadrného krmiva by nemělo přesáhnout asi 20 – 30g. O další péči týkající se hygieny v ustájení, vyčesávání srsti, zastřihávání drápů atd. se nebudu rozepisovat, protože je stejná jako u ostatních plemen. Snad bych jen připomněl, vzhledem ke svěšeným uším, že beránci jsou, podobně jako třeba psi se svěšenýma ušima, více náchylní na znečištění uší a z toho plynoucí choroby. Také pro ně nedoporučuji klasické napájení z misek, ve kterých si mohou uši zmáčet.

Zvířata, která se nehodí na výstavy nebo do dalšího chovu, najdou samozřejmě použití v kuchyni. Při intenzívním výkrmu je můžeme klidně ve čtyřech až pěti měsících použít jako jatečné. Přestože jde o malé plemeno, jistě překvapí svým osvalením a jatečnou výtěžností. Jejich maso jistě ocení i opravdoví labužníci, neboť je šťavnaté a má poměrně krátká vlákna. Každoročně chce ode mne mnoho lidí právě malé berany, i přestože jsou menší, ke zpestření svého jídelníčku. Moje manželka vždy zadní končetiny vykostí a to jsou pak řízečky, ptáčky nebo jiné dobroty lepší než z vepřového masa.

Příznivcům beranů mohu toto plemeno vřele doporučit, neboť má menší nároky na ustájení a množství stravy, oproti francouzským beranům, vyznačuje se dobrou plodností a užitkovostí a každý si je oblíbí pro svou klidnou, přítulnou povahu.