Z HISTORIE ZDROBNĚLÝCH A PŮVODNÍCH ZAKRSLÝCH BOJOVNÝCH PLEMEN KURA
Už od nepaměti toužil člověk mít nějaké svoje zvířátko, o které by se staral a měl radost z toho, jak pod jeho péčí a ochranou prospívá a vzkvétá. V klíckách z různých materiálů byla chována různá zvířata pro radost a ozdobu obydlí. Podobně tomu bylo z počátku i v případě slepic. A pokud si vzpomínáte, jak jsme si v prvním díle popisovali předchůdce dnešních domestikovaných kurů, je to celkem pochopitelné, protože šlo o malá zvířata podobná dnešním německým zakrslým slepicím se zanedbatelnou snáškou. Dnes většina odborníků na chov drůbeže zastává názor, že šlechtění se původně ve Střední Asii ubíralo spíš směrem k okrasným plemenům, než k plemenům s jakoukoliv užitkovostí.
Umění šlechtění zakrslých kurů vzniklo na Dálném východě, kde Japonci žijící na přelidněných ostrovech, často stíhaných přírodními katastrofami, byli od nepaměti nuceni spokojit se s málem. Proto vymýšleli, jak by si na malém prostoru dopřáli co nejvíce pohodlí a idylické krásy. Dodnes se každému Evropanovi tají dech při pohledu na japonské zahrady, zakrslé stromy – bonsaje, trpasličí ryby, psy a samozřejmě zakrslé slepice, které Japonci prošlechtily v mnoha plemenech i zbarveních. Nejčastěji byly ozdobou japonských příbytků japonky čabo chované v bambusových klecích nebo volně na zahradách. Ceny těchto slepiček však byly pro Evropany příliš vysoké a přidáme-li k tomu ještě osmitýdenní plavbu po moři, je jasné, že se k nám dostávaly jen velmi těžko, přestože zakrslá slepička v bambusové kleci přestála dlouhou plavbu lépe než velká japonská plemena – fénixky, jokohamky nebo bojovnice šamo.
Podíl Japonců na šlechtění japonek čabo je bezesporu obrovský, což zmátlo mnoho autorů posledních sta let, avšak ve skutečnosti není Země vycházejícího slunce pravlastí tohoto plemene. Japonci je dovezli z Číny v časovém období Tokugawa (asi před 400 lety) a Číňané zase z vietnamské provincie Chaba (odtud název), jedné z oblastí výskytu původních kurů. Co ale nelze Japoncům upřít, je vyšlechtění v podstatě všech původních zakrslých bojovných a jim příbuzných plemen kura, v čemž se stali opravdovými mistry.
Pozadu však nezůstávali ani ostatní asijské národy. Číňané se věnovali 
šlechtění a chovu zakrslých kočinek, které se staly ozdobou nejedné ze zahrad vyšších vrstev obyvatelstva. Na Sundánských ostrovech zase byly prošlechtěny dnešní bantamky, které dostali název podle kdysi světoznámého přístavního města Bantam, z něhož se vyvážel do Evropy pepř.
Nejstarší zmínka o zakrslém kuru je od spisovatele Plinia (23 – 79 n. l.), který ve své knize o zemědělství a chovu dobytka popisuje slepice neobyčejně malého vzrůstu, přesto však vysoké užitkovosti. Za zmínku jistě stojí, že s největší pravděpodobností první skuteční zakrslí kurové byli chováni buddhistickým obyvatelstvem v dnešní Kambodže. Zde, v zadoindickém pralese, byly asi před sto lety objeveny obrovité ruiny města Angkor Wat – v 9. až 13. století střediska vysoce postaveného Khmerského království s rozvinutou kulturou, ve kterých byly učiněny nálezy, jež tomu nasvědčují.
V Evropě podává první zprávy o zakrslých slepicích Ulysses Aldrovandi, rektor univerzity v Boloni. Popisuje zakrslé kury se žlutýma nohama a malou chocholkou. Slavný nizozemský malíř Jan Steen maluje roku 1660 věrný obraz „Drůbežárna“, na kterém se objevuje kohout japonky čabo ve žlutém zbarvení s černým ocasem. O několik let později maluje Albert Cuyp své vousáče v křepelčím zbarvení, kteří se stali předchůdci dnešních antverpských vousáčů.
Před více jak 200 lety se v sousedním Německu již chovali tzv. krotcí červenohřebenatí kurové – indičtí divocí červenohřebenatí kurové, kteří se již velmi podobali tvarem i zbarvením německým zakrslým slepicím. Po celé Evropě jsou ve stejné době popisovány slepice s rousy, které Belgičané a Francouzi ještě prošlechtili a nazvali Mille Fleurs (tisíce květů, dnes u nás rousné zakrslé). Toto plemeno se stalo nejrozšířenějším zakrslým plemenem v Evropě.
Tradici šlechtění zakrslé drůbeže po Asiatech převzali v Evropě Angličané. Ale již nešlo o šlechtění nových zakrslých plemen v pravém slova smyslu, ale spíše o prošlechťování plemen dovezených z Asie nebo o zmenšování již chovaných plemen, tzn. o tvoření zdrobnělých plemen. První nové „zakrslé“ plemeno vzniklo v Evropě právě v Anglii. Vypadalo jako dnešní zdrobnělá staroanglická bojovnice, pouze většího vzrůstu. Mnoho odborníků se domnívá, že velký podíl krve tohoto plemene, ale i dalších hladkonohých bojovnic, je z rousných zakrslých.
Šlechtění miniaturních plemen se stalo chovatelskou módou a byla zmenšována i další plemena. Angličané však začali všechna zakrslá i zdrobnělá plemena nazývat bantamkami (Modern Game Bantam – zakrslá novoanglická bojovnice, Plymouth Rock Bantam – zakrslá plymutka atd.), což je velmi zavádějící, protože jedinými skutečnými bantamkami jsou ty s růžicovitým hřebenem dovezené z Bantamu. Angličané se stali mistry a učiteli chovatelů celé Evropy ve zmenšování a šlechtění dalších zakrslých plemen. Mnoho zakrslých plemen vylepšili a za jejich pomoci tvořili zdrobnělá plemena. A udělat z bojovnice vysoké přes 80 cm a vážící až 4 kg trpaslíka s hmotností do jednoho kilogramu při zachování původního typu, to bezpochyby uměním je. Navíc, jak Angličané tvrdí, že například zdrobnělá novoanglická bojovnice byla vyšlechtěna bez jakéhokoliv podílu krve své velké formy a měla by se nazývat (a dříve i nazývala) spíš zakrslá novoanglická bojovnice – to zaslouží opravdu obdiv.
Za zmenšování velkých bojovných plemen můžeme z velké míry poděkovat i zákazu kohoutích zápasů na Britských ostrovech. Mnoho chovatelů a šlechtitelů bojovnic se nechtělo svého koníčka vzdát. Když se stalo bezpředmětným šlechtění kohoutů pro zápasy a arény pro kohoutí zápasy nahradila výstaviště, začalo se ubírat směrem sportovním (výstavním). Kolébkou zdrobnělých bojovných plemen se stala průmyslová a těžařská oblast na severu Anglie. Zde v polovině 19. století v Calder Grove House ve Wakefieldu v Yorkshiru představil veřejnosti William Flamank Entwisle, otec mnoha zakrslých a zdrobnělých plemen, se svým přítelem Johnem Crosslandem první zdrobnělé (zakrslé) novoanglické bojovnice. Roku 
1880 byl v Anglii založen Klub chovatelů velkých a zdrobnělých novoanglických bojovnic. Od roku 1882 jej následovaly další kluby sdružující chovatele velkých forem kura, když mezi sebe přijaly i chovatele zdrobnělých forem. Ze zdrobnělé bojovnice novoanglické byla s pomocí velké bojovnice staroanglické vyšlechtěna předchůdkyně zdrobnělé bojovnice staroanglické, tzv. „Pit Game“, což volně přeloženo znamená havířská (hornická) bojovnice, protože „pit“ lze přeložit jako důl nebo důlní závod. Kohout Pit Game nesměl vážit víc jak 2,25 kg, ale spíš vážil méně. Než byla ve 20. letech 20. století představena zdrobnělá staroanglická bojovnice veřejnosti, existovala již v mnoha barevných rázech, dokonce jako varianta s vousem nebo s malou chocholkou. Každý barevný ráz i varianta se však poněkud lišily typem. Již prošlechtěné zdrobnělé novoanglické bojovnice se prodávaly po celé Evropě i do USA za neuvěřitelně vysoké ceny.
Koncem 80. let 19. století přišla šlechtitelská legenda W. F. Entwisle také se zdrobnělými bojovnicemi indickými a zdrobnělými malajkami. Ke šlechtění použil již existující zdrobnělá plemena, velké malajky a asilky. Vyšlechtění zdrobnělých bojovnic indických údajně nebylo jeho prvotním záměrem, tím byly zdrobnělé malajky, ale vznikly různým křížením, více méně jako odpad z křížení asilek. Proto se také dodnes zdrobnělé bojovnice indické někdy podobají spíš asilkám než svým velkým protějškům a naopak. Tato křížení přinesla malajkám spoustu barevných rázů, včetně bažantího od indických bojovnic. Zdrobnělé malajky téměř ihned předčily svou oblibou i zdrobnělé novoanglické bojovnice.
Z Britských ostrovů se zdrobnělé bojovnice na kontinent začaly velmi rychle šířit. Pojmem mezi „šiřiteli zdrobnělých bojovnic“ je Heinrich Marten z Lehrte u Hannoveru. Ten na podzim roku 1871 uskutečnil cestu do Anglie, kde navštívil výstavu a přivezl si zdrobnělé bojovničky. O ty byl velký zájem, proto Marten cesty do Anglie začal postupovat pět až šestkrát do roka a nakupoval zvířata, o která měli zájem chovatelé ze všech sociálních vrstev obyvatelstva. Zájemci se hlásili z celé Rakousko – Uherské monarchie a dokonce i z Ruska. Roku 1879 uspořádal vlastní výstavu a poté se stal uznávaným odborníkem po celé Evropě. Došlo to tak daleko, že o jeho zvířata měli zájem i sami Angličané, kteří za ně vypláceli velké sumy peněz.
Dalšími důležitými osobnostmi chovatelství zdrobnělých bojovných plemen kura byli Němci Oscar Schaerff a Hugo du Roi. Oba byli podnikatelé a také je zaujala zdrobnělá bojovná plemena. Navštívili Martenovu výstavu a získali od něj bojovničky. Od té doby nabralo chovatelství bojovniček v Německu nový spád. Schaerff se stal neúnavným šlechtitelem a dovozcem zdrobnělých bojovnic. Získal mnoho dalších příznivců, až se mu podařilo roku 1930 založit Klub chovatelů zdrobnělých bojovných plemen kura, který funguje dodnes.
Druhá světová válka se nevyhnula ani chovatelům drůbeže, dokonce ani německým. Nová epocha chovu zdrobnělých bojovnic se v Německu začíná psát až od roku 1959, po nástupu nových obětavců, kteří oživují své chovy opětovnými dovozy z Anglie.
O několik let později jsou i do našeho Vzorníku plemen drůbeže zařazena některá zdrobnělá bojovná plemena, ale jak sám autor přiznává, u nás se zatím vůbec nechovají. Na ta jsme si museli počkat ještě dalších patnáct let, kdy je k nám dovezli nadšení chovatelé, o kterých jsem se zmiňoval v předchozím díle, z bývalé Německé demokratické republiky. Zpočátku to byly zdrobnělé malajky a pak i další plemena. Proto jsem se pozastavil u chovu v Německu, neboť právě to bylo prvotní domovinou našich chovů. V dnešní době se v naší republice chová víc bojovných plemen ve zdrobnělé formě než jejich velkých protějšků.
A co původní zakrslá bojovná plemena? Ta, všechna pocházejí z jihovýchodní Asie, především z Japonska a v Evropě se objevovala pouze sporadicky, spíš náhodně a velmi brzy zanikla. Nebyly pro ně ustanoveny ani standardy, protože jejich typ byl velmi nejednotný, ač byla shodně nazývána. Dokonce se mi nepodařilo najít o nich v předválečné Evropě ani jednu věrohodnou zmínku. Příznivci těchto plemen, kteří je dokázali zušlechtit a věnovat se jejich chovu se našli až koncem 20. století. Jde především o bojovnice ko-šamo alias ko-gunkei, které už mají i své vlastní kluby. Před několika lety si našly cestu i k nám a dokonce se poměrně rozšířily, máme jejich špičkové chovatele, ale vyskytují se i v ne vždy dobré kvalitě. Dalším původním zakrslým plemenem, které se v Evropě chovalo, byly bojovnice čibi, které však byly často kříženy právě s výše jmenovaným plemenem a jejich typ se často rozcházel se standardy a i jednotlivci se vzájemně velmi lišili. Objevili se i u nás, dokonce v periodiku pro posuzovatele drůbeže vyšel jejich standard, dnes se však nejspíš nechovají.
Pokud dnešní krátké povídání shrnu, dostanu se k závěru, že až na výjimky byla všechna zdrobnělá bojovná plemena kura šlechtěna od poloviny 19. století v Evropě a původní zakrslá bojovná plemena jsou mnohem starší, pocházejí hlavně z Japonska a v Evropě se chovají poměrně krátce.