Chovatelské stránky Miloslava Procházky

DĚDIČNOST NĚKTERÝCH ZNAKŮ DOMÁCÍCH KACHEN

O dědičnosti znaků a vlastností domácích zvířat už bylo napsáno mnoho, avšak genetika drůbeže stále stojí někde v pozadí zájmu odborníků celého světa. U nás, pokud vím, až na víceméně všeobecné statě, se s ní v poslední době zabýval pouze ing. František Tuláček a pan Ivan Pavel, kteří pro nás v letech nedávno minulých velmi podrobně a srozumitelně popsali dědičnost zbarvení, ale i jiných znaků, kura domácího. Jejich velkým přínosem pro naše chovatelství, který by nám mohli v leckterých zemích závidět, je zařazení genetických vzorců jednotlivých barevných rázů kura domácího do Vzorníku plemen drůbeže.

Na ostatní druhy drůbeže jakoby se zapomínalo. Pokud se v minulosti geneticky experimentovalo, bylo to nejčastěji na kuru domácím, jehož chov je mnohem jednoduší. Já bych se tuto situaci pokusil malinko napravit a alespoň stručně popsat závislosti dědičnosti některých znaků, především zbarvení právě ostatních druhů. Přestože nejsem žádný genetik ani veterinář, vypátral jsem různé informace, o které bych se s vámi podělil. Mnoho závislostí jsem si prakticky vyzkoušel i ve vlastním chovu, protože se chovem různých plemen a barevných rázů kachen již několik let zabývám. Bohužel v současné době nejsou ještě všechny (nebo spíš je jich poskromnu) chromozomy, geny a genetické závislosti znaků a vlastností vodní drůbeže, krůt a perliček zcela rozluštěné a prozkoumané a často také dochází k tomu, že domnělý genotyp (genetická informace) vůbec neodpovídá skutečnému výslednému fenotypu (vnějšímu vzhledu) konkrétního zvířete. Proto se může stát a stává se, že v literatuře různých autorů se mohou názory lišit. Ani já nezaručuji, že píši tu „nejsvatější“ pravdu, ale budu se snažit čerpat z co nejaktuálnějších zdrojů a poznatků. Asi největším pomocníkem mi byla německá kniha Vererbung bei Hühnern und Wassergeflügel (Dědičnost slepic a vodní drůbeže) od Armina Sixe a Bettiny Müller z roku 2007. Dále jsem sbíral vědomosti z německých a anglických internetových stránek a některých dalších zahraničních, ale i starších českých knih a vysokoškolských skript. Pokud by chtěl někdo opravit některou část tohoto článku, neváhejte a učiňte tak. Budu jen rád.

Domnívám se, že pokud se někdo pustí do čtení tohoto textu, má alespoň základní znalosti z oblasti genetiky. Přesto si je pojďme úvodem alespoň velmi stručně zopakovat.

Každý nově vzniklý jedinec získává od svých rodičů určité předpoklady nebo dispozice pro své znaky a vlastnosti, které nazýváme geny (vlohy dědičnosti nebo dědičné faktory). Soubor všech těchto genů nazýváme genotyp, který se navenek za spolupůsobení vnějších vlivů projevuje jako tzv. fenotyp, což je soubor viditelných exteriérových znaků a zjistitelných vlastností jedince.

Geny jsou umístěny v pentlicových útvarech – chromozomech. Pro určité znaky na určitých místech a v určitých chromozomech. Ty jsou v podobných, vzájemně propojených dvojicích umístěny v každém buněčném jádru organizmu. Odlišný je pouze jeden pár, který určuje pohlaví jedince tzv. heterochromozom (pohlavní chromozom). Počet chromozomů je pro určitý druh zvířat charakteristický a neměnný. Např. kur domácí, křepelka japonská nebo kachna domácí jich mají 78 a krůty nebo husy 80.

Při pohlavním rozmnožování se spojují gamety, což jsou pohlavní buňky (spermie a vajíčka), které jako jediné z buněk obsahují po svém dozrání pouze jednu polovinu páru chromozomů. Po splynutí gamet vznikne jediná společná buňka – zygota, která už má opět celý pár chromozomů, přičemž jednu polovinu od otce a druhou od matky. Při procesu zrání gamet dochází mezi párovými chromozomy k určité výměně chromozomových částí a určitých bloků genů, čímž vznikají nové kombinace genů a i sourozenci se pak v jednotlivostech liší. Dělením zygoty pak vzniká nový jedinec, který má opět v každé buňce plný počet chromozomů.

Jednotlivé geny jsou umístěny na chromozomech na přesných místech – lokusech. Vlivem působení různých vlivů, dochází občas ke změnám některých genů nebo celých chromozomů, čímž se změní i genotyp. Tyto změny se nazývají mutace a jsou zdrojem genetické proměnlivosti. Můžeme je zjistit z projevů ve fenotypu a následně využít pro tvorbu nových plemen nebo rázů.

Každý znak je tedy podmíněn dědičně nejméně jedním párem genů. Tyto párové jednotky se nazývají alely a označují se začátečními písmeny anglických nebo latinských názvů příslušného znaku. Obě alely v genovém páru mohou být buď shodné, nebo rozdílné. Pokud jsou shodné, mluvíme o tzv. homozygotním založení a jsou-li rozdílné o založení heterozygotním. V případě heterozygotního založení vždy účinek jedné alely potlačuje vliv druhé. Alelu, jejíž účinek převládá, nazýváme dominantní a značíme ji velkým písmenem. Potlačovanou alelu nazýváme recesivní a značíme ji malým písmenem. Dominance je buď úplná, kdy potomek nese znak rodiče, který je nositelem dominantního genu, nebo neúplná (intermediární), kdy potomci mohou mít částečně znaky obou rodičů. Recesivní projev znaku je vždy výsledkem homozygotního založení alel. Některé znaky jsou založeny pouze jedním párem genů, jiné spolupůsobením více genů – genová interakce. Také může jeden gen ovlivňovat více znaků – pleiotropie.

Nyní pojďme tyto poznatky shrnout pro praktické použití. Pokud budou oba rodiče homozygotně založení pro některý znak, ať už dominantně nebo recesivně, bude mít potomstvo také tento znak ve stejném založení jako rodiče a bude se jim podobat i ve fenotypu. Bude-li jeden z rodičů dominantní homozygot a druhý recesivní homozygot, pak bude dominantní gen převládat nad recesivním a potomci první generace (F 1) budou heterozygotně založení, přičemž ve fenotypu budou odpovídat svému dominantně homozygotnímu rodiči. Znamená to, že recesivní vlohy, které se viditelně neprojeví, se neztrácejí, ale uchovávají a na venek se projeví, až když obě pohlavní buňky budou mít recesivní alelu. Tito potomci se při svém spojení budou v další generaci (F 2) tzv. štěpit na dominantní homozygoty, heterozygoty a recesivní homozygoty v genotypovém poměru 1 : 2 : 1, přičemž ve fenotypu budou dominantní homozygoti a heterozygoti odpovídat dominantnímu prarodiči a recesivní homozygoti homozygotně recesivnímu prarodiči, tzn., že fenotypový poměr bude 3 : 1. Při spojení dvou heterozygotů dochází ke štěpení, jak jsme jej popsali u F 1 generace. Při křížení dominantního homozygota s heterozygotem bude docházet také ke štěpení, ovšem pouze v genotypu v poměru 1 : 1, přičemž vnější vzhled všech zůstane zachován. A konečně při křížení heterozygota s recesivním homozygotem vznikne 50% heterozygotů a 50% recesivních homozygotů odpovídajících fenotypem svým rodičům také v poměru 1 : 1.

Genetika se však nezabývá jen dědičností, ale i proměnlivostí. Genotyp každého jedince může být ovlivněn dalšími vlivy. Třemi hlavními jsou modifikace, kombinace a mutace. Modifikace jsou ovlivněny vnějšími vlivy. Kombinace je křížení rodičů s různým genotypem, i když třeba se stejným fenotypem, které se promítne na potomstvo. Mutace je náhlá, samovolná změna, která se projeví ztrátou některých genů nebo jejich přeskupením a výměnou mezi chromozomy, čímž se zcela změní genotyp jedince.

Protože nejvíce toho zatím víme o dědičnosti zbarvení a budeme se jím především zabývat, podíváme se ještě stručně na jeho podstatu. Zbarvení peří způsobují pigmenty, které vznikají v buňkách zvaných melanocyty. Škála pigmentů je poměrně malá a rozdíly ve zbarvení jsou dány jejich diferencí v typu, koncentrací a umístěním. Rozdílné barevné a kresebné projevy jsou výsledkem existence různých genů, které působí jako barevné regulátory (zesilovače a zeslabovače) nebo inhibitory (potlačující účinnost) pigmentů a dále genů, které lokalizují (umisťují) jednotlivé pigmenty na určitá místa. Významnou roli zde hrají již zmíněné genové interakce nebo pleiotropní efekt některých genů. Příkladem může být gen pro divoké zbarvení, který řídí i kresbu. Některé geny se vážou na pohlaví, takže jedinec jednoho z pohlaví jej má dvakrát a jeho protějšek pouze jednou v tzv. hemizygotní sestavě, takže pak může mít poloviční účinek, který lze využít při autosexingu, tzn. rozpoznání pohlaví již u malých mláďat (kachňat, kuřat). Drobnější rozdíly mezi jednotlivými podobnými barvami a kresbami ovlivňují další podružné geny, které nazýváme modifikační geny. Na výsledném zbarvení se podílejí i další geny, jejichž všechny účinky zatím nejsou prozkoumané.

V našem dalším povídání se tedy budeme zabývat pouze základními genotypy v ideálním stavu, protože různé odchylky od nich nejsou ještě dostatečně zmapované a navíc by se jednalo o velmi rozsáhlé, přitom v podstatě neúplné a nepodložené dílo. Všechna níže popisovaná zbarvení se vyskytují v mnoha odstínech a různých variantách kresby a my stále přesně nevíme, co je způsobuje. Nyní už se pojďme podívat, jak to vlastně funguje u některých známých konkrétních znaků kachen.

DĚDIČNOST ZBARVENÍ OPEŘENÍ

DIVOKÉ ZBARVENÍ

Divoké zbarvení je nejpůvodnějším zbarvením kachen, které si přinesly od svých předků - kachen divokých. Dnes ho můžeme najít u mnoha plemen domácích kachen, např. ruánských, vysokohnízdících létavých, zakrslých, indických běžců nebo selských.

Divoce zbarvený kačer má hlavu a horní část krku modrozeleně lesklou, oddělenou od dolní části úzkým bílým, vzadu neuzavřeným krčním proužkem. Dolní část krku a prsa jsou červenohnědá, boky, ramena a břicho stříbřitě šedé s jemným tmavým perlením. Záda jsou tmavá, směrem k ocasu pozvolna přecházejí do černozelené barvy. Kostřec, kačírek a dolní část ocasu černozelené. Rejdováky jsou šedé, po stranách světlé. Kryt křídel je stříbřitě šedý, přecházející do hnědava. Letky tmavé a při složeném křídle tvoří uprostřed modrozeleně lesklé zrcadlo, které je vpředu i vzadu vně bíle a uvnitř úzce černě lemované. Zobák je olivově zelený a běháky oranžové.

Kachna má hlavu středně hnědou s tmavšími očními proužky a temenem hlavy. Základní barva zad, prsou, boků a břicha je zlatohnědá s několikanásobnou hnědočernou až téměř černou podkovovitou kresbou. Vnější ukončení per je hnědým podkovovitým lemem. Zrcátko je jako u kačera, zobák hnědožlutý a běháky oranžové.

Divoké zbarvení je základním zbarvením, které se skládá ze šesti hlavních genů - alelických párů, od nějž se odvíjí další zbarvení. Proto se právě na něm seznámíme se základními alelami, které ovlivňují zbarvení kachen, a se kterými budeme dále pracovat. Ty jsem sestavil do tabulky, při čemž v jednom sloupci jsou uvedeny alely dominantní a ve druhém jejich recesivní protějšky, tak jak se mohou objevit v jednotlivých lokusech. Také uvedené pořadí (odshora dolů) určuje pořadí (umístění) lokusu, té které informace.

Dominantní alely                                           Recesivní alely

M^D   - tmavě divoké zbarvení                          M  - divoké zbarvení

Li    - divoké zbarvení                                       li  - světle divoké zbarvení

                                                                            li^h  - stříbrně divoké zbarvení

E    - černé zbarvení                                         e  - bez černého zbarvení

G    - modré zbarvení                                       g  - bez modrého zbarvení

C    - faktor způsobující barevnost                   c  - bílé zbarvení (bezbarvé)

D    - faktor potlačující hnědé zbarvení            d  - hnědé zbarvení

Alela M^D se projevuje dominantně nad ostatními zbarveními. Někoho možná zarazilo, že recesivní alela M pro divoké zbarvení je označena velkým písmenem, kterým značíme dominantní alely. Je to proto, že jako recesivní se chová jen vůči tmavě divokému zbarvení a vůči všem ostatním jako dominantní, takže pokud divoce zbarvené kachny zkřížíme s kachnami jiného zbarvení, mimo tmavě divokého, ponesou potomci znaky divokého zbarvení. Alela Li je dominantní alela doplňující divoké zbarvení a potlačující jeho zesvětlení. Jejím recesivním protějškem je alela v homozygotní sestavě zesvětlující divoké zbarvení li nebo její varianta tvořící, tzv. stříbrný faktor li^h. Dominantní alela E se projevuje černým zbarvením opeření a G modrým, pokud je v heterozygotní sestavě a interakci s černým zbarvením, nebo pokud je v dominantně homozygotní sestavě a interakci s potlačením černého zbarvení. Znamená to, že u kachen známe dva typy modrého zbarvení. Dominantní alela C způsobuje barevnost a její recesivní protějšek c bezbarevnost, tedy v homozygotní sestavě cc bílé zbarvení. Dominantní alela D potlačuje hnědé zbarvení a její recesivní protějšek v homozygotní podobě se projevuje jako hnědé zbarvení. Alelický pár D nebo d je vázán na pohlaví jedince, takže kačeři jej mají v genotypu celý, kdežto kachny pouze polovinu, tzn. jednu alelu, čehož lze využít k rozpoznání pohlaví (autosexingu) již u kachňat.

Nyní už máme dost poznatků na to, abychom podle vnějších znaků, které známe, vytvořili genetický vzorec divokého zbarvení. Ten tedy je MMLiLieeggCCDD pro kačera a MMLiLieeggCCD- pro kachnu. Tato kombinace alel je samozřejmě v ideálním stavu. S tím budeme počítat i v dalším textu. Ve skutečnosti mohou být některé lokusy v heterozygotní sestavě alel a dominantně se pouze projevovat, což by se ukázalo v další plemenitbě, mohou je ovlivňovat další, zatím neprozkoumané geny, modifikační geny určující drobné rozdíly mezi zbarveními, všichni víme o dědičné proměnlivosti nebo může dojít k tzv. mutaci - změně dědičného základu. Každý chovatel divoce zbarvených kachen ví, jak je těžké dosáhnout divokého zbarvení kachen v požadovaném středním odstínu hnědé barvy. A to platí nejen u divokého zbarvení.

VARIANTY DIVOKÉHO ZBARVENÍ

Divoké zbarvení kachen má několik variant, jejichž existenci už nám nastínilo seznámení se s genotypem divokého zbarvení. První variantou je tmavě divoké zbarvení. To se u nás příliš nevyskytuje, ale v zahraničí se s ním můžeme setkat u kachen selských, vysokohnízdících létavých, zakrslých nebo holandských se zahnutým zobákem. Toto zbarvení, jak už víme, způsobuje dominantní faktor M^D, který v genotypu nahrazuje lokus M. Ve fenotypu se oproti divokému zbarvení projevuje přírůstkem černého pigmentu v základním zbarvení a tím jeho ztmavení, u kachny potlačením kresby na hlavě a u kačera absencí bílého krčního proužku. Obě pohlaví pak nemají bílé lemy zrcadel na křídlech. Kačer má tmavší prsa i stříbřitě šedou dolní část trupu. Dobře si tyto znaky zapamatujte. Ještě se s nimi setkáme u dalších zbarvení, o kterých by jste možná ani neřekli, že mají něco společného s divokým.

Dalším zbarvením je světle divoké, které známe od kachen indických běžců, co by pstruhové, kachen ruánských světlých a v některých zemích i u kachen vysokohnízdících létavých, zakrslých a selských. Jde o zbarvení celkově zesvětlené recesivními alelami li v homozygotní sestavě. Genetický vzorec tedy bude MMlilieeggCCDD pro kačera a MMlilieeggCCD- pro kachnu. Obě pohlaví jsou oproti divokým zesvětlena, až na zrcátka obou pohlaví, hlavu, horní část krku a prsa u kačera. Kachna má základní zbarvení světle hnědé až žlutě plavé a kresbu o něco tmavší. Kačeři mají na prsou i kostrči lehké bílé lemy a světlejší mají i spodní partii, která pod ocasem přechází do bílé. Krční proužek je vzadu neuzavřený.

Poslední variantou je stříbrně divoké zbarvení (čárkované), které známe u kachen čárkovaných, zakrslých, selských, vysokohnízdících létavých a indických běžců. Jde o divoké zbarvení ještě více zesvětlené, tzv. stříbrným faktorem, což jsou recesivní alely li^h v homozygotní sestavě li^hli^h, nahrazující v genotypu divokého zbarvení alelický pár LiLi. Zvířata tohoto zbarvení jsou ještě více zesvětlena, než světle divoká. Většina hnědého pigmentu kachny a šedého u kačera chybí a je nahrazena smetanově bílou základní barvou. Kresba kachny je rozpuštěna do tzv. čárkování a chybí jí oční proužky. Opět je zachováno u obou pohlaví zbarvení zrcátka a u kačera hlavy a horní části krku. Kačer má díky ještě většímu zesvětlení stříbřitě lemovaná prsa a tentokrát uzavřený širší krční kroužek.

Kombinací tmavě divokého a stříbrně divokého zbarvení získáme tmavě stříbrně divoké zbarvení, které bylo vyšlechtěno u kachen zakrslých. Kačer se podobá stříbrně divokému, ale protože jde o tmavší verzi je krční kroužek neuzavřený, někdy jen naznačený. Červenohnědé zbarvení prsou je rozšířeno i na boky a částečně je potlačeno bílé lemování. Dolní část boků je šedá a břicho šedé až šedobílé. Kachna má hlavu a krk v barvě srnčí hnědi s tmavším šedohnědým čárkováním. Hrdlo je světlejší a na hlavě jsou dva světle žluté proužky - jeden nad a druhý pod okem. Hruď, boky a záda v srnčí hnědi s tmavší šedohnědou skvrnou na každém peru. Břicho krémové s jemnější tmavohnědou kresbou. Genotyp tohoto zbarvení bude tedy M^DM^Dli^hli^heeggCCDD u kačera a M^DM^Dli^hli^heeggCCD- u kachny.

Jaký je tedy závěr této části pro použití v praxi? Při křížení divokých a tmavě divokých zvířat dostaneme vždy zvířata tmavě divoká. Při křížení divokých a tmavě divokých se světle nebo stříbrně divokými dostaneme heterozygotní potomky, fenotypem odpovídající rodičům a k zesvětleným jedincům se dopracujeme až ve druhé generaci. K regeneraci stříbrně divokých nelze v žádném případě použít bílé jedince, protože bílé zbarvení bude potlačeno a v dalších generacích se může projevit nežádoucími bílými skvrnami. Tzv. stříbrný faktor velmi ovlivňují zatím neprozkoumané modifikátory, protože se navenek projevuje velkou škálou nejen barev, ale i kreseb, takže je těžké udržet stříbrně divoké zbarvení ve standardní podobě. To tedy byly základní varianty divokého zbarvení, které se, jak se ještě dozvíme, dále mohou kombinovat s dalšími zbarveními.

JEDNOBAREVNÁ ZBARVENÍ

Černé zbarvení opeření kachen je typické pro kachny smaragdové a kajugy, ale můžeme ho najít i u jiných plemen, např. kachen pomořanských, vysokohnízdících létavých, zakrslých nebo indických běžců. Způsobuje ho faktor E, který je dominantní oproti faktoru pro potlačení černé barvy e. Prakticky to znamená, opět v ideálním stavu, že zakřížíme-li černě zbarvené kachny do divokých, ponesou potomci znaky černých i divokých. Starší černě zbarvená zvířata, především kachny smaragdové, mají často po těle bíle zbarvená pera, která s přibývajícím věkem mohou přejít až do ploch. Příčinou je pravděpodobně intenzivní lesk, který je uložen mezi poměrně řídkým černým pigmentem a po čase se vytrácí. Pak zůstává pouze řídký černý pigment, který zesvětlá. Zesvětlání však může být způsobeno i přikřížením jinak zbarvených zvířat nebo působením zatím neprozkoumaných faktorů.

Bílé zbarvení kachen způsobuje recesivní faktor c, který v homozygotním stavu cc působí jako inhibitor tzn., neumožňuje tvoření jakéhokoliv barevného pigmentu. Jako jediné zbarvení jej známe u kachen pekingských kolmých, pekingských amerických a elsberských. Vyskytuje se však i u kachen zakrslých, vysokohnízdících létavých, indických běžců, selských, kampbelek a dalších. Bílé zbarvení v dominantní podobě nebo albinismus nejsou u kachen známy. Víme však, že jej také ovlivňují další dosud neznámé faktory, protože u kachen pekingských kolmých se vyskytuje se žlutým nádechem a naopak u elsberských je čistě bílé až stříbřité.

U modře zbarvených kachen je, podobně jako u slepic, černé zbarvení rozředěno intermediárním faktorem G v heterozygotní sestavě Gg. Celobarevné modré zbarvení je vždy v interakci s černým. Genetický vzorec tohoto zbarvení tedy je EEGg. Znamená to, že potomci modře zbarvených rodičů se štěpí v poměru 1 : 2 : 1 na 25% dominantních homozygotů v tzv. špinavě bílém zbarvení, tzn. světlešedých (EEGG), 50% modrých heterozygotů (EEGg) a 25% recesivních homozygotů ve zbarvení černém (EEgg). Špinavě bílé zbarvení není sice standardní, ale takto zbarvená zvířata se dají použít do dalšího chovu s černým nebo modrým protějškem. Při kombinaci s černým dostaneme modře zbarvené potomky a s modrým už pouze 50% modrých a 50% šedivého "odpadu". Dominantní homozygoti, jak se ještě dozvíme, byli použiti i při šlechtění dalších barevných rázů. V modrém zbarvení se chovají kachny zakrslé, vysokohnízdící létavé, pomořanské, indičtí běžci, gimbshajmské a další.

Hnědé zbarvení, které se vyskytuje u kachen indických běžců a řídce u zakrslých, je dáno recesivním faktorem d v homozygotní sestavě, který se váže na pohlaví a také ředí černé zbarvení, podobně jako u modrého zbarvení. Vzorec hnědého zbarvení tedy je EEdd u kačera a EEd- u kachny. Hnědé zbarvení může být, podobně jako černé, navíc rozředěno modrým.

A opět praktický závěr této části pro vzájemná mezirázová křížení. Bílé a hnědé zbarvení je v první generaci potomků při křížení s jakýmkoliv barevným rázem vždy potlačeno a může se projevit až v další generaci. Jako příklad nám může posloužit ve Velké Británii uznané zbarvení světle hnědé, které dostaneme křížením modrých a hnědých (EEGgdd resp. EEGgd-). Černé s modrým dává černé a modré potomstvo. Při křížení černých s některým z divokých zbarvení se vždy projeví obě zbarvení, což je nežádoucí, a konečně při křížení divokých a modrých se rozředí černá v divokém zbarvení a část potomstva bude divokého a část modře divokého zbarvení (1 : 1), o kterém si ještě povíme. Podobně tomu je i při křížení divokých a hnědých. Pak se ale hnědá projeví až v další generaci, protože u rodičů je recesivní v homozygotní sestavě.

KOMBINOVANÁ ZBARVENÍ

Nyní už známe základní barevné rázy kachen – divoké a jednobarevné. Jejich kombinacemi získáme další pestrou paletu nejrůznějších zbarvení, z nichž si popíšeme pouze některá, především ta, které jsou charakteristická pro určitá plemena kachen nebo se vyskytují u kachen u nás chovaných. Jednotlivá zbarvení nebudu popisovat, protože to není účelem tohoto článku. Většina jich je známá a jde o varianty divokých zbarvení, které si s předchozími poznatky lehce odvodíme.

Prvním takovým zbarvením je modře divoké zbarvení, které se vyskytuje u kachen vysokohnízdících létavých, zakrslých, ruánských a selských. Jak už název napovídá, jde o kombinaci heterozygotního modrého a divokého zbarvení, jehož veškerý černý pigment je rozředěn na modrou barvu alelickým párem Gg. Genotyp tedy je MMLiLieeGgCCDD u kačera a MMLiLieeGgCCD- u kachny. Podobně jako u modrých se i potomci tohoto zbarvení štěpí v poměru 1 : 2 : 1 na 50% modře divokých, 25% divokých a 25% nestandardních špinavě bíle divokých. Tato podoba modré barvy se však u divokých zbarvení tvoří jen v kombinaci s alelickým párem DD, resp. D-.

Podobným zbarvením je modře světle divoké zbarvení, které bylo v některých zemích vyšlechtěno u kachen zakrslých. Jde opět o kombinaci modrého a tentokrát světle divokého zbarvení. Genotyp je MMlilieeGgCCDD u kačera a opět bez poslední alely D u kachny. I toto zbarvení se logicky štěpí.

Černou barvu lze samozřejmě rozředit i u tmavě divokého zbarvení na modře tmavě divoké zbarvení, jehož genetický vzorec u kačera pak je M^DM^DLiLieeGgCCDD, které se také v některých zemích objevuje u zakrslých kachen.

Tři posledně jmenovaná zbarvení se mohou vyskytovat i ve světle modré (levandulové) formě, kterou způsobuje některý modifikátor.

Málokdo ví, že khaki zbarvení kachen kampbelek a někde i zakrslých je také variantou divokého zbarvení, tentokrát tmavě divokého v kombinaci s hnědým zbarvením. Geneticky bychom jej mohli nazvat hnědě tmavě divoké, čemuž odpovídá genotyp M^DM^DLiLieeggCCdd u kačera a M^DM^DLiLieeggCCd- u kachny. To je dobře patrné i ve fenotypu. Pokud jste si zapamatovali, jak vypadá tmavě divoké zbarvení, nemůže vás to překvapit. Tmavá hlava a kostřec u kačera, krk bez kroužku a projevy divoké kresby u obou pohlaví. Právě u tohoto zbarvení kachen kampbelek je nejznámější projev autosexingového chování. Spáříme-li světle hnědé kačery a tmavě hnědými kachnami, má samčí potomstvo tmavé a samičí světlé prachové peří i opeření v dospělosti.

V Anglii se také chová hnědě divoká varianta (MMLiLieeggCCdd resp. MMLiLieeggCCd-). Ta se od našeho khaki zbarvení logicky liší u kačera bílým krčním kroužkem, u kachny očními proužky a u obou pohlaví bíle lemovaným zrcadlem.

Sedlaté hnědé (srnčí) zbarvení indických běžců není ničím jiným než khaki zbarvením s bílou kresbou, o které se ještě zmíníme v další části.

Podobně ani hnědožluté (žluté) zbarvení kachen orpingtonských a zakrslých není jednobarevným zbarvením, ale zbarvením v zajímavé kombinaci tmavě divokého, heterozygotního modrého a hnědého zbarvení. Správný genetický název by měl být světle hnědě (žluto) modře tmavě divoké zbarvení, čemuž odpovídá genetický vzorec M^DM^DLiLieeGgCCdd resp. M^DM^DLiLieeGgCCd-. Toto zbarvení je poměrně náročné na plemenitbu, protože vlivem příbuznosti s divokým zbarvením se nám u nich může projevovat nežádoucí divoká kresba ve formě lemů nebo očních proužků u kachny a vlivem příbuznosti s modrým zbarvením i částečné projevy této barvy. Navíc, jak vidíme, jde o heterozygota, který se logicky štěpí na nestandardní žlutě tmavě divoké zbarvení s dominantně homozygotní modrou (M^DM^DLiLieeGGCCdd). Proto se nám objevují kačeři s modrou hlavou, místo čokoládově hnědé nebo výrazně modrým kostrčem a obě pohlaví s namodralým krytem křídel nebo modří na bocích i jiných partiích těla. Opakem jsou recesivní homozygoti (M^DM^DLiLieeggCCdd), kteří mají po těle světlé skvrny.

Ještě před několika lety byl uváděn v genotypu hnědožlutého a dalších žlutých zbarvení sedmý lokus s recesivní homozygotní sestavou alel bu, nazvaných podle anglického buff – žlutý. Dnes už však víme, že tento gen neexistuje a žlutá barva se tvoří rozředěním hnědé pomocí působení genu pro modré zbarvení.

Geneticky zajímavým zbarvením, a předchozímu velmi příbuzným, je modrožlutě divoké zbarvení (modrožluté), ve kterém se chovají kachny saské, indičtí běžci, vysokohnízdící létavé a zakrslé. Spočívá, jak název napovídá, v kombinaci divokého, hnědého a modrého zbarvení. Ale pozor, modré zbarvení se zde vyskytuje v dominantní homozygotní formě, takže potomci budou také vždy homozygoti. Zde se na chvíli pozastavíme, abychom si podrobněji vysvětlili druhý, homozygotní typ modrého zbarvení. To se projeví tehdy, je-li v dominantně homozygotní sestavě alel a zároveň v interakci s potlačením černého zbarvení. Jeho samostatný genotyp tedy je eeGG. Samostatně se však navenek v této sestavě nemůže projevit (viz. modré jednobarevné zbarvení) a musí být v kombinaci s některou variantou divokého zbarvení, kterému rozředí černý pigment na modrý.

Genotyp modrožlutě divokého zbarvení tedy je MMLiLieeGGCCdd u kačera a MMLiLieeGGCCd- u kachny. Opět dostáváme divoké zbarvení s neuzavřeným krčním kroužkem u kačera a očními proužky u kachny, u kterého je černá nahrazena modrou a základní barva zesvětlena na žlutou. Některá plemena kachen tohoto zbarvení však ještě nejsou dostatečně prošlechtěna a stále se u nich projevuje divoká kresba ve formě lemů na zádech nebo tmavších očních proužků u kachen.

Toto zbarvení, a i ostatní zbarvení s homozygotní modří se chovají jako recesivní. Je to proto, že zakřížíme-li do nich kterékoliv zbarvení, narušíme sestavu alel eeGG a získáme heterozygoty postrádající černé i modré zbarvení a navíc se potlačí i hnědá barva nebo její zesvětlení z hnědé na žlutou. V praxi nám například z křížení divokých a modrožlutých vzniknou jedinci s genotypem MMLiLieeGgCCDd, kteří budou ve fenotypu odpovídat divokým. V další generaci pak bude samozřejmě docházet ke štěpení. Také je nespočetně dalších variant následného křížení a jejich potomků, ale domnívám se, že s tužkou a papírem už každý dokáže výsledky vytvořit. Některý čtenář může namítnout, že z výše jmenovaného spojení dostaneme modře divoké potomky, u kterých je modrá heterozygotní, ale nesmíme zapomenout, jak už jsme si řekli, že lokusy pro černou, modrou a hnědou barvu jsou vzájemně provázané a heterozygotní modř se může objevit pouze vedle dominantně homozygotního lokusu pro hnědou barvu DD.

V šesti lokusech, o kterých zde hovoříme, je s modrožlutým zbarvením zcela totožné zbarvení hráškově žluté, které se vyskytuje u kachen indických běžců. Genotyp MMLiLieeGGCCdd u kačera a MMLiLieeGGCCd- u kachny zde ovlivňuje modifikátor, který oproti modrožlutému zbarvení přidává žlutý pigment a zeslabuje modrý, takže ve fenotypu jsou kachny víc žluté a u obou pohlaví je modrá nahrazena nahnědle šedou.

Zajímavou kombinací je hnědě stříbrně divoké zbarvení, které se vyskytuje u kachen velšských harlekýnů. Ti se u nás, na rozdíl od sousedních zemí, zatím nechovají, takže si jej i popíšeme. Kačer má základní barvu krémovou, hlavu a horní část krku hnědočernou se zeleným leskem oddělenou uzavřeným krčním kroužkem, dolní část krku, ramena a prsa mahagonově hnědá s bílými lemy, kostrč a partie pod ocasem hnědočerné, ocas hnědý se světlými lemy, letky krémové s hnědou kresbou a bronzovým zrcadlem hnědě ohraničeným. Základní zbarvení kachny je také krémové, hlava a horní část krku hnědožlutá, dolní část krku krémová, prsa, ramena, záda a boky světle hnědé s krémovými lemy, letky krémové s hnědou kresbou, zrcadlo hnědé s tmavě hnědými lemy a ocas středně hnědý. Pozorný čtenář již jistě podle fenotypu a názvu zjistil genotyp, který je samozřejmě MMli^hli^heeggCCdd u kačera a MMli^hli^heeggCCd- u kachny. Toto zbarvení v sobě nese, podobně jako další zbarvení daná tzv. stříbrným faktorem, velkou variabilitu.

Křížením tmavě div. zbarvených holandských křivozobých kachen, kachen čárkovaných, velšských harlekýnů a kampbelek vznikly kachny overberžské v předchozímu příbuznému zbarvení modře bronzovém, správně geneticky hnědě (žlutě) modře stříbrně divokém, přičemž modrá je zde v dominantně homozygotní sestavě. Genotyp tedy je MMli^hli^heeGGCCdd u kačera a MMli^hli^heeGGCCd- u kachny. Ve fenotypu je tedy oproti stříbrně divokému zbarvení černá nahrazena modrou a ostatní zbarvení s příměsí žluté. Standard tedy zní: kačer má základní barvu stříbřitě krémově bílou, hlavu a horní část krku světle modrou, oddělenou bílým uzavřeným proužkem, spodní část krku, ramena a prsa světle červenohnědá se stříbřitými lemy, kostrč modrou s bíle lemovanými pery, ocas namodralý, křídla bílá s lehce modrým pepřením a jemně modrým zrcadlem s hnědožlutým nádechem. Kachna má základní barvu žlutě krémově bílou, hlavu a zřetelně oddělenou horní část krku hnědavě žlutou, spodní část krku, ramena a prsa žlutavá s modrými ostny a bílými lemy, kostrč silně žlutě kreslená s modrými ostny, ocas světle žlutý a křídla modravá s bronzovým zrcadlem.

Nyní už se ještě pojďme „letecky“ podívat na další, poměrně nová, zbarvení, která se vyskytují u kachen, především zakrslých nebo indických běžců, např. v USA nebo Velké Británii. V závorkách budu uvádět pouze genotypy kačerů. Dalšími variantami stříbrně divokého zbarvení jsou modře stříbrně divoké zbarvení (MMli^hli^heeGGCCDD), ve kterém je černá nahrazena modrou. Tmavě modře divoké zbarvení (M^DM^Dli^hli^heeGGCCDD), podobné předchozímu s potlačením některých znaků divoké kresby (neuzavřený krční kroužek u kačera). Modrožlutě stříbrně divoké zbarvení (MMli^hli^heeGGCCdd) je kombinací stříbrně divokého a modrožlutého, přičemž základní barva obou pohlaví je bílá. Kačer má modrou hlavu, horní část krku, zrcátka a kostrč. Bílý krční kroužek je uzavřený. Prsa, ramena a horní část boků je vínově červená s bílými lemy. Kachna má hlavu a horní část krku v barvě hovězí usně, pokud možno s kresbou jako u saských kachen. Ostatní barva a kresba jsou velmi potlačeny. Málo výrazná hnědožlutá kresba je na horní části prsou, letkách a na kostrči. Záda jsou jen lehce šedě až žlutě plavě kreslena. Tmavě modrožlutě stříbrně divoké zbarvení (M^DM^Dli^hli^heeGGCCdd) je tmavší variantou předchozího. Projevuje se u kačera neuzavřením krčního proužku a rozšířením zbarvení prsou i na boky. Kachna má žluté zbarvení i na ramenou a zádech, včetně hnědožluté kresby jako u stříbrně divokého zbarvení.

Podobně jako vzniká za působení modifikátoru hráškově žluté zbarvení, mohou vznikat i další zbarvení. Působením modifikátoru na khaki zbarvení získáme světlejší muškátově divoké zbarvení a ještě světlejší zázvorově divoké zbarvení. Skořicově divoké zbarvení se velmi podobá pstruhovému, pouze je modifikátorem více potlačena kresba, takže tmavá část každého pera má menší velikost. A tak bychom mohli pokračovat téměř do nekonečna.

Doufám, že píši dostatečně srozumitelně a každý pozorný čtenář si již dokáže alespoň teoreticky vytvořit různá zbarvení kachen. Také se domnívám, že zkušenější šlechtitel by dokázal tato zbarvení kachen vytvořit i prakticky, ovšem za předpokladu, že genotyp bude skutečně odpovídat fenotypu nebo nedojde k modifikaci či mutaci, kterou nelze ovlivnit. Pak by se šlechtění dál a dál prodlužovalo. A nyní si vše pojďme ještě malinko zkomplikovat.

BÍLÉ KRESBY A STRAKATOST

Zbarvení kachen nemusí tvořit jen základní barva a kresba, ale i doplňující bílá kresba, či strakatost, která může doplňovat některé z výše uvedených barevných rázů. Bílé kresby známe v několika variantách. U většiny z nich však nejsou zcela prozkoumané geny, které je způsobují a hlavně modifikační geny určující jejich velikost a umístění. Přesto si je pojďme alespoň nastínit.

Bílá kresba ve tvaru náprsenky je zřejmě po divoké kresbě nejstarší kresbou kachen. Tvoří ji bílé pole na přední straně dolní části krku a horní části prsou, které je pokud možno souměrného tvaru s ostře ohraničenými okraji. Tato kresba sebou nese i vlohu pro bílou skvrnku pod zobákem, která se může vyskytovat v menší či větší míře. Vznikla pravděpodobně mutací nějakého genu a vyskytovala se již velmi dávno u místních plemen vyšlechtěných v okolí Baltského moře.

Kresbu v podobě náprsenky vyvolává jeden dominantní faktor, který označujeme S. Její velikost, tvar a umístění určuje celá řada modifikačních genů. Zajímavostí je, že tato dominantní alela nemá svůj recesivní protějšek, takže se plemenitbou nedá potlačit. Pro chovatele to znamená, že zakřížíme-li zvířata s touto kresbou do zvířat bez kresby, bude se nám již navždy projevovat. Navíc má tu vlastnost, že se s přibývajícím věkem zvětšuje a může se táhnout až na břicho, což je nežádoucí. Proto je vhodné do chovu zařazovat pouze zvířata s pokud možno co nejpravidelnější a menší náprsenkou.

Tato kresba se může, díky své, řekněme, absolutní dominanci, vyskytovat u všech zbarveních, o kterých jsme již mluvili – u jednobarevných i divokých a jejich kombinacích. Uznaná je však pouze u kachen zakrslých, vysokohnízdících létavých, selských, holandských se zahnutým zobákem, samozřejmě u pomořanských a některých jim příbuzných.

Teprve před nedávnem byla popsána jakási recesivní varianta bílé náprsenky, kterou však vyvolává zcela jiný faktor, než předchozí kresbu. Ten označujeme b a ve fenotypu se projevuje, pokud je v homozygotní sestavě. Tato kresba byla zatím popsána u kachny divoké, ale s největší pravděpodobností se skrývá v genotypu i několika plemen kachen domácích a sejdou-li se náhodou dva rodiče s touto vlohou, projeví se i navenek. S tímto projevem se někdy setkáváme např. u kachen smaragdových, ale i jiných. Nemusí však být vždy způsoben právě touto vlohou.

Další kresbou je bíle strakatá, která se dříve nazývala strakatostí indických běžců, protože právě u nich byla poprvé vyšlechtěna. Dnes se uznává ještě u kachen vysokohnízdících létavých, zakrslých a selských, ale u těch jsem se s ní ještě nesetkal. Tato kresba je na hlavě od zobáku, který je bílým proužkem oddělen od základního zbarvení a táhne se přes hrdlo až na celé horní dvě třetiny krku. Za lícemi se k ní připojuje ještě proužek procházející přes oči. Bíle jsou zbarveny také křídla, letky, břicho a partie na bocích pod křídly. Tato kresba je vlastně mutací, která potlačuje pigmentaci v určitých oblastech opeření těla. Je recesivně dědičná tzn., že jakékoliv zbarvení ji potlačuje. Hlavní gen určující tuto strakatost označujeme R, z anglického runner – běžec. I tuto kresbu ovlivňují modifikátory, které řídí její rozložení. Pozorný čtenář již jistě vydedukoval, že jde v podstatě o kombinaci základního zbarvení s bílým, jehož umístění je nějakým způsobem řízeno. Právě na genech, které řídí rozložení kresby, velmi záleží, takže nelze očekávat, že při křížení bílých a barevných jedinců získáme tuto kresbu a to ani ve druhé generaci. Tato kresba, ale i podobné kresby následující prošly dlouhým vývojem a šlechtěním, než se dostaly do stadia, v jakém je dnes známe.

Předchozí kresbě se velmi podobá, a to ve svých projevech genotypu i fenotypu, bíle strakatá, tzv. hrubě strakatá kresba, která je uznána u kachen zakrslých, vysokohnízdících létavých a selských, i když zatím ne u nás. Tato kresba je velmi variabilní a skutečně prošlechtěna je snad jen ve Velké Británii a Spojených státech u kachen zakrslých. U našich sousedů se s ní můžeme setkat také u kachen zakrslých a vysokohnízdících, ale na to co jsem jej měl možnost vidět, musím konstatovat, že co jedinec, to jiná kresba. Němci jsou k ní zatím tolerantní a popisují ji jako bílou kresbu, která se může vyskytovat u obou pohlaví v kterékoliv partii těla, přičemž má být jednotná, rovnoměrně a symetricky rozložená. Britové a Američané, kteří již pokročili v jejím šlechtění, ji popisují přesněji. Kačer má bílou kresbu kolem kořene zobáku, od jednoho oka se táhne bílý proužek přes zátylek až k druhému oku, kolem celého krku je velmi široký krční proužek a bílá je spodní část trupu za nohama, rejdováky a ruční letky. Kachna má stejnou kresbu, ale podíl bílého zbarvení je ve větším rozsahu. To se na spodní části těla rozšiřuje na celé břicho a částečně na boky. Bílé zbarvení ručních letek se rozšiřuje i na kryty křídel, takže může potlačit i zbarvení zrcátek. I tento standard však připouští určitou proměnlivost kresby. Kresba prakticky odpovídá předchozí, je recesivně dědičná, přičemž modifikátory určují potlačení pigmentace na menší ploše.  

Posledním typem bílé kresby je tzv. sedlaté zbarvení. Hlavní gen, kterým je dána označujeme Kw. Přestože jej nazýváme bílým zbarvením se sedlatou, jasně ohraničenou kresbou, která se rozkládá na temeni hlavy od zobáku po týl, na zádech s přilehlou částí křídel ve tvaru srdce a na horní partii ocasu, jde opět o další, ještě větší potlačení pigmentace základního zbarvení, podobně jako u dvou předchozích bílých kreseb. Také tato, říkejme bílá kresba, mohla vzniknout mutací, projevuje se recesivně a rozložení potlačení základního zbarvení je řízeno modifikačními geny. Tato kresba (zbarvení) se vyskytuje u kachen starorýnských strakatých, anglických magpií a kachen eksterských. Uznána je také u vysokohnízdících létavých, selských a v Británii je velmi oblíbená u kachen zakrslých. Dříve se někteří odborníci domnívali, že vznikla křížením se sedlatými pižmovkami, což ovšem, jak už dnes víme, není možné, protože pižmovky mají zcela jiný genetický základ zbarvení a navíc by šlo o mezidruhové křížení. Velmi podobně však funguje např. u hus (pomořanských, alsaských) nebo holubů.

Všechny výše popsané bílé kresby lze samozřejmě kombinovat se všemi zbarveními, která jsme si již popsali, čímž dostaneme další velké množství barevných rázů. Jejich šlechtění je však poněkud náročnější, právě proto, že bílé kresby výrazně ovlivňují modifikační geny. Pouze dominantní kresba ve tvaru náprsenky se projeví již v první generaci potomků, nikdo však nemůže zaručit, že bude mít tvar přesně jako u rodiče. Ostatní recesivní kresby se projeví až ve druhé generaci potomků, za předpokladu, že použijeme potomky z první generace nebo jiné s odpovídající recesivní alelou a modifikátory, přičemž bude samozřejmě docházet ke štěpení. Žádné z bílých kreseb nedocílíme křížením barevných a bílých zvířat, protože u těch nemáme v genotypu odpovídající modifikační geny. Museli bychom použít zvířata, která si v genotypu nesou příslušné vlohy, jinak by to byl běh na dlouhou trať s nejasným koncem.

Doufám, že celé pojednání o dědičnosti zbarvení opeření kachen bylo dostatečně srozumitelné a většina čtenářů si již dokáže alespoň teoreticky představit, jaká zbarvení vzniknou vzájemným křížením jednotlivých barevných rázů a jakým způsobem se budou, a ve které generaci, štěpit. Doufám, že mnoho chovatelů tyto znalosti využije i prakticky ve vlastní plemenitbě kachen. Nyní už se ale pojďme podívat na dědičnost některých vnějších znaků kachen.

DĚDIČNOST VNĚJŠÍCH ZNAKŮ

Pokud se týká dědičnosti znaků kachen, máme zatím velmi kusé informace. Utváření jednotlivých částí těla je dáno velkým množstvím a kombinacemi genů, z nichž velkou většinu doposud vůbec neznáme. Člověk se při výzkumu dědičnosti kachen zaměřil na znaky spíš atypické a běžné geny podmiňující utváření hlavy, krku, trupu, běháků a dalších částí těla jsou zatím velkou neznámou. Zjišťování určitých zákonitostí v praxi je totiž během na dlouhou trať, protože při jejich zkoumání je třeba se zaměřit pouze a jen na jeden znak a jeho vývoj sledovat po několik generací a tyto mezi sebou vzájemně kombinovat. K tomu je třeba velkého odhodlání a vytrvalosti. Proto se podíváme jen na ty znaky, a že jich není mnoho, o kterých máme nějaké informace.

ZBARVENÍ ZOBÁKU A BĚHÁKŮ

Zbarvení zobáku a běháků kachen je dáno zbarvením opeření. Zajímavostí je pouze zbarvení zobáků kachen elsberských a ostatních bíle zbarvených (pekingských, selských, zakrslých a dalších) plemen. V části o zbarvení jsme hovořili o tom, že bílé zbarvení elsberských kachen je ovlivněno nějakým dalším genem nebo skupinou genů, oproti dalším bílým kachnám, což se projevuje i ve zbarvení zobáku. Kachny elsberské mají masově, či růžově zbarvený zobák, zatímco ostatní bílá plemena žlutý až oranžový. Zajímavé je, že zbarvení zobáku elsberských kachen je dominantní nad jeho zbarvením u ostatních kachen.

CHOCHOLATOST

Chocholatost je u kachen známa již po mnohá století. U různých krajových kachen se vyskytovala již v 16. století, dávno před tím, než byla standardizována u chocholatých kachen selských. Dnes se jako chocholatá varianta chovají i kachny vysokohnízdící létavé, zakrslé a v některých zemích indičtí běžci a jiná plemena.

Chochol vzniká poruchou struktury lebky. Ta je u chocholatých zvířat na temeni otevřená a otvor je překryt zbytnělou tukovou tkání nebo chrupavkou. Tak je chráněn mozek a vytvořen podklad pro chochol z per jemné struktury s měkkými ostny a volnějšími prapory.

Chochol u kachen je podmíněn neúplně dominantním genem označovaným Cr podle anglického crest (chochol). Chocholaté kachny jsou pouze heterozygotního založení s alelickým párem Crcr. Dominantně homozygotní založení (CrCr) působí letálně, tzn. smrtelně. Kachňata tohoto založení hynou již ve vejci, nejpozději do šesti týdnů od vylíhnutí, protože mají tenkou lebeční kost nebo perforovanou lebku a může dojít až k výhřezu mozku. Výhřez mozku je zatím jediným prozkoumaným dědičným defektem letálního charakteru u kachen.

Při páření dvou chocholatých jedinců by se tedy dalo předpokládat, že dostaneme 50% chocholatých potomků, 25% bez chocholu a 25% zahubí letální faktor. Dlouhodobá pozorování a výzkumy však ukázaly, že poměr potomků je ve skutečnosti 25% chocholatých, 50% bez chocholu a 25% s letálním faktorem. Z toho byl učiněn závěr, že gen pro chocholatost má jen neúplnou pronikavost a jen asi polovina alelických párů je i nosičem znaku. Pak se dopracujeme k poměru potomků chocholatých rodičů v tomto složení: 25% chocholatých heterozygotů, 25% heterozygotních nosičů chocholatosti bez chocholu, 25% recesivních homozygotů bez chocholu a 25% dominantních homozygotů s letálním faktorem. Znamená to, že polovina bezchocholatých potomků je nositelem chocholatosti, čehož lze využít k další plemenitbě. Můžeme tedy připařovat chocholaté nebo bezchocholaté nosiče chocholatosti (ty však podle fenotypu nerozeznáme) s homozygoty bez chocholu, čímž se vystříháme letální kombinace alel a získáme 50% nosičů chocholatosti, z nichž bude 25% chocholatých, a 50% homozygotů bez chocholu. Tím jsme se dostali ke stejnému procentu chocholatých potomků bez odpadu ve formě uhynulých kachňat. Závěr tedy zní, že je nejvhodnějším způsobem plemenitby chocholatých kachen je připařovat mezi sebou chocholaté a bezchocholaté jedince.

Chocholatost s sebou nese ještě jednu zajímavou vlohu. Chocholatá zvířata totiž mají elegantně esovitě zahnutý krk. Tento znak se vyskytuje např. i u chocholatých hus.

ZAHNUTÝ ZOBÁK

Zahnutý zobák je hlavním plemenným znakem holandských kachen se zahnutým zobákem (kachen křivozobých). Tyto kachny se u nás, pokud vím, zatím nechovají, ale protože jde o velmi zajímavé plemeno se zajímavým a částečně prozkoumaným znakem, které si k nám jistě časem cestu najde, rozhodl jsem se o něm také zmínit.

Kachny se zahnutým zobákem jsou zobrazovány již v roce 1678, což by naznačovalo, že jde spolu s kachnami pomořanskými o nejstarší domestikovaná plemena kachen na evropském kontinentu. Jejich zobák má, na rozdíl od všech ostatních plemen kachen, obloukovitou horní i dolní linii. Horní vyklenutá linie plynule navazuje na čelo a hlavu, takže s ní tvoří jediný táhlý oblouk. Dolní prohnutá linie zase plynule přechází do oblouku hrdla. Kdy a kde poprvé k této mutaci došlo je dosud nejasné. Někteří autoři tvrdí, že v Asii, jiní, že v Pobaltí. Jako země původu plemene se však uvádí Nizozemí, jelikož jde o kachny, až na zahnutý zobák, v typu téměř identické s kachnami severoholandskými, které se chovají i ve stejném, poměrně zajímavém tmavě divokém zbarvení s náprsenkou.

Zahnutí zobáku je oproti rovnému nebo proláklému zobáku recesivně dědičné. Pro vlohu, která jej způsobuje, byl zvolen symbol kb podle nizozemského označení křivozobých kachen – Krombeend (Rudolph & Gauß 2003). Jejím dominantním protějškem je alela Kb⁺ určující tvar zobáku divokých kachen. Vloha pro zakřivení zobáku se navenek projevuje, pokud je v homozygotní sestavě alel kbkb. Přesto ne všichni jedinci tohoto genotypu se navenek projevují zahnutým zobákem. Neúplná pronikavost tohoto genu a výrazná variabilita znaku způsobuje, že u části recesivních homozygotů se ve fenotypu se objevuje zahnutý zobák, u části jen málo zahnutý a u části se neprojevuje vůbec, tzn. že potomci mají normální utváření zobáku. Příčiny neúplné pronikavosti a variability jsou zatím neznámé. Křivozobost je nejspíš ovlivněna dalším modifikačním genem, i když někteří autoři tvrdí, že to má na svědomí dlouhodobé společné soužití a vzájemné křížení se severoholandskými kachnami. Pokusy bylo zjištěno, že typicky zakřivené zobáky se projevují přibližně u poloviny populace potomků dvou recesivních homozygotů (kbkb). Při křížení kachen se zahnutým zobákem a bez zahnutého zobáku dostaneme heterozygoty (Kb⁺kb), kteří budou mít normální zobák a jejich vzájemným křížením pak logicky 25% dominantních homozygotů (Kb⁺Kb⁺), 50% heterozygotů (Kb⁺kb), asi 12,5% recesivních homozygotů ovšem bez typicky zahnutého zobáku a jen 12,5% kachen s typicky zahnutým zobákem, což je velmi málo, pokud uvážíme, že jde o teoretické výpočty a ve skutečnosti to může být úplně jinak a podle „zákonů schválnosti“ spíš k horšímu.

Zmínkou o zakřiveném zobáku, bych pojednání o dědičnosti vnějších znaků kachen ukončil, protože dědičnost dalších znaků a jejich vlohy nejsou stále prozkoumány. Jejich popisování by nebylo použitelné k praktickému využití, ale šlo by spíš o zavádějící spekulace. Přesto se domnívám, že jsem přinesl spoustu informací, kterých je možno využít při plemenitbě a šlechtění nových, či staronových barevných rázů nebo utvrzování a správné plemenitbě stávajících znaků kachen.