REKORDY A KURIOZITY Z ŘÍŠE
DRŮBEŽE
I mezi drůbeží najdeme mnoho kuriozit a rekordů, protože fantazie matky přírody podpořená navíc umem člověka je skutečně nezměrná. Před nedávnem jsem se zmiňoval o Festivalu kuriozit a rekordů v Pelhřimově, na němž jsme se i my snažili předvést a široké veřejnosti představit několik nevšedních zvířat, která by jí zaujala svým netradičním zevnějškem. Běžní lidé – nechovatelé – si totiž pod pojmem drůbež představí lehké plemeno kura s vysokou snáškou v některém z divoké řady zbarvení, které znají z obrázkových knížek a pohádky o kohoutkovi a slepičce. My jsme však ukázali, že tomu až tak není a návštěvníci byli překvapení. Tato akce mě přivedla na nápad sestavit krátké povídání o kuriozitách mezi drůbeží. Přestože mnoho z nich je poměrně známých, mnozí lidé se mě opakovaně na některé ptají.
Mezi drůbež dnes řadíme sedm druhů zvířat, z nichž většina se chová v mnoha plemenech s velkou variabilitou znaků a vlastností a mnoho plemen navíc v několika barevných rázech. Pokud vše mezi sebou znásobíme, vyjdou nám velmi vysoká čísla počtu rozdílných zvířat určených k různým účelům. Hovořit samozřejmě budu o čistokrevných plemenech a ne o finálních hybridech určených pro produkci masa nebo vajec.
Nejvyšším a nejtěžším plemenem hus jsou husy emdenské vyšlechtěné v 19. století ve východním Frísku. Jejich hmotnost u staršího housera přesahuje i 11 kg a jejich výška podpořená dlouhým krkem může být až 120 cm.
Nejmohutnějším plemenem jsou husy tuluské vyšlechtěné v jihovýchodní Francii pro produkci delikatesních jater. Jejich hmotnost se pohybuje kolem 10 kg a hmotnost jejich jater může dosáhnout až jednoho kilogramu. Atraktivní je utváření velmi hlubokého trupu s dvojitým podbřiškem a kýlem. Mohutnost dotváří i mohutná a vysoká hlava, silný krk a podbradní lalok.
Naopak nejmenším plemenem hus jsou líbivé husičky alsaské, u nichž se hmotnost housera pohybuje kolem 5 kg.
Zajímavostí jistě jsou husy kadeřavé vyšlechtěné v různých částech jihovýchodní Evropy. Jejich opeření na zádech, krytech křídel a bocích je zkadeřené, tzn. že z brku vyrůstá měkký osten, jehož prapory se spirálovitě stáčejí a mnohdy jsou značně prodloužené a mohou dosahovat i na zem.
Kuriózním plemenem hus jsou husy africké. Byly vyšlechtěny v severní Asii 
domestikací husy labutí. Jde o mohutné husy se znaky hus labutích, emdenských a tulských se zvednutě neseným trupem s dvojitým podbřiškem, s delším krkem, hrbolem nad zobákem a lalokem.
Nejtěžším plemenem kachen jsou kachny ruánské světlé a americké pekingské s hmotností kačera přesahující 4 kg. Opakem jsou kachny zakrslé určené pro okrasu s hmotností od 0,8 do 1 kg.
Kuriózní vzhled mají kachny indičtí běžci pocházející z jihovýchodní Asie, jejichž držení těla je značně vzpřímené. Jejich dlouhý krk, trup i ocas jsou drženy v jedné ose, která s vodorovnou rovinou svírá úhel až 80°. Toto plemeno bylo také původně využíváno jako nosné plemeno a v minulosti se jeho snáška udávala vysoce přes 200 vajec za rok. Jejich snáška však s průběhem šlechtění poklesla a dnes za plemeno kachen s nejvyšší snáškou považujeme jejich potomka – kachny kampbelky, jejichž snáška má přesahovat 140 vajec za rok.
Velmi pěkně vypadají i chocholaté kachny. Mohutný chochol je nejprošlechtěnější u kachen selských chocholatých, ale může se objevovat i u jiných plemen. Nevšední je utváření hlavy a zobáku kachen severoholandských křivozobých s dlouhým, širokým 
zobákem se silně klenutou horní linií, která tvoří s linií hlavy nepřetržitý oblouk.
Nejtěžším a nejmohutnějším plemenem krůt jsou krůty americké bronzové a krůty naraganset, jejichž hmotnost u krocana je přes 15 kg. Prvně jmenované plemeno se u nás nechová a první odchov krůty naraganset v ČR z loňského roku jsme mohli vidět i na Festivalu kuriozit a rekordů v Pelhřimově.
Opakem je nejmenší plemeno krůt a tím jsou černé italské krůty s hmotností krocana kolem 5 kg, které se však u nás zatím nechovají.
Nejmenším druhem drůbeže jsou japonské křepelky, jejichž snáška při optimální teplotě a krmení může dosahovat i obdivuhodných 300 vajec za rok.
O zajímavostech mezi plemeny kura domácího by se jistě dala napsat celá kniha. My se však podíváme pouze na ty nejvýraznější z nich.
Nejmohutnějším plemenem kura jsou zřejmě brahmánky, jejichž oblastí prapůvodu 
je Asie. Jejich tělesný vývoj je poměrně dlouhý, ale starší kohouti dosahují hmotnosti přes 5 kg. Mohutnost zvýrazňuje velmi bohaté opeření těla, manžety na bércích a rousy na běhácích.
Nejtěžším plemenem kura jsou žerzejští obři vyšlechtění začátkem minulého století ve Spojených státech pro produkci masa. Hmotnost starších kohoutů se pohybuje kolem 6 kg.
Nejvyšším plemenem kura jsou malajky pocházející z jihovýchodní Asie, které byly původně určeny pro kohoutí zápasy. Hmotnost kohoutů se pohybuje kolem 4,5 kg a jejich výška může být až 90 cm. Toto plemeno je zároveň nejstarším plemenem, které se v nezměněné podobě chová již několik tisíciletí.
Opakem je nejmenší a nejlehčí plemeno kura, kterým jsou u nás zatím nechované seramy. Chovají se v několika hmotnostních třídách a nejmenší z nich mají hmotnost 350 g u kohouta a 325 g u slepice. Přestože jsou seramy stále zmenšovány, 
problémem je, že zvířata s hmotností pod 250 g často nejsou schopná reprodukce, i když už se objevili kohoutci o hmotnosti 185 g a slepičky o hmotnosti neskutečných 155 g.
Nejbojovnějším plemenem jsou obecně asilky a zřejmě jejich forma holokrké bojovnice madagaskarské, z kterých jde opravdu strach. U nás je ale nenajdete. V zemi původu procházejí speciálním výcvikem, který ještě zvyšuje jejich bojovnost. Jedinečné je, že u tohoto plemene se na odchovu kuřat podílí i kohout. Bojovná plemena jsou zároveň plemeny s největší zmasilostí, vytrvalostí a snad i inteligencí. Však také za tímto účelem byla šlechtěna několik tisíc let.
Nejdéle kokrhajícími plemeny jsou kokrháči totenko, tomaru a koeyoshi. Posledně jmenovaní se chovají i u nás. Kokrhání těchto plemen musí trvat nepřetržitě minimálně 7 sekund a odpovídat tenoru u prvního z nich, barytonu u druhého a zvučnému basu u třetího jmenovaného plemene. Délka kokrhání však běžně dosahuje i 15 – 20 sekund. Kokrhajícím rekordmanem jsou zřejmě kokrháči denizli. Délka jejich kokrhání má být minimálně 12 sekund, ale může trvat i přes 30.
Nejvzpřímenějším plemenem jsou japonské bojovnice ko šamo, jejichž držení těla je téměř kolmé k vodorovné rovině.
Kuriozitou jsou jistě i krátkonohá plemena jako severozápadoněmecké krátkonožky 
nebo i u nás známé japonky. U japonek umocňují krátkonohost ještě svěšená křídla, která kraťoučké nožičky zakrývají a zvířata pak vypadají, jako kdyby nohy postrádala a tomu odpovídá i jejich chůze připomínající plazení. Japonky se chovají i jako varianta bez ocasu, s vousem, s kadeřavým nebo hedvábným opeřením.
Nejdelší ocas mají dlouhoocasé onagadori pocházející z Japonska. Jejich srpová pera kohoutů mohou dosahovat při správné péči délky až 7 m. Nejdelší prokázaná délka ocasu tohoto plemene je kolem 13 m.
Plejáda plemen a znaků kura domácího je velmi široká. Najdeme mezi nimi plemena bez ocasu, s chocholem, s vousy nebo licousy, s opeřenými běháky v různém rozsahu, s různými, mnohdy velmi zajímavými druhy hřebenů nebo s různou strukturou opeření, které může být kadeřavé, tzn. že se jednotlivá pera stáčejí zpět proti směru růstu, či hedvábné peří hedvábniček, bez pevně spojených praporů, připomínající srst. Hedvábničky jsou navíc pětiprsté a jejich kůže a částečně i maso je tmavě modrá. Jednou z variant opeření je i tzv. slepičí opeření, tzn. že opeření kohoutů je shodné s opeřením slepic (mají zakulacená pera v závěsech a postrádají srpová pera).
Existují i plemena, ve kterých se snoubí hned několik zajímavých a nevšedních znaků, čímž vznikne skutečná rarita. Například anabergské slepice mají růžkový hřeben, střechovitý chochol apencelských chocholáčů a kadeřavé opeření po celém těle. Bezocasé araukany mohou být ve variantě s vousem, s licousy nebo s vousem i licousy. Augsburgské slepice a siciliánky mají kalichový hřeben, který by se dal přirovnat ke dvěma vpředu a vzadu srostlým listovým hřebenům, mezi nimiž vzniká jakýsi kalich. Bergské slepice disponují klopeným listovým hřebenem, který se má při chůzi překlápět ze strany na stranu. Černé cemanské slepice musí mít kromě opeření i černý obličej, hřeben, ušnice, laloky, běháky a mají dokonce i velmi tmavé maso. Nevšední kombinací je i motýlkový hřeben, bohatý chochol a vous původem francouzských hudánek. Bojovnice indické jsou zase kurem s nejširším, tzv. buldočím postojem. „Nejnohatějším a nejkrkatějším“ plemenem jsou zřejmě bojovnice novoanglické s velmi vysokým postojem na poměrně štíhlých nohách. Kuriózně působí holokrčky s neopeřeným krkem s jasně červenou kůží. Chocholaté a vousaté paduánky se mohou chovat i ve variantě s kadeřavým opeřením. Španělské penedesenské a empordské slepice mají tzv. křížový praporek, tzn. že po stranách praporku listového hřebenu mají výrůstky, takže při pohledu shora je vidět kříž. Hlavu anglické plemene redkap, jehož název by se dal přeložit jako „červená čepice“, zdobí extrémně velký růžicový hřeben připomínající ježka, jehož rozměry mohou být až 8 x 7 cm. Obličej španělek je čistě bílý a plynule přechází do bílých ušnic, takže zvíře vypadá, jako by mělo obrovskou ušnici přes celý obličej zasahující i na hrdlo a mezi laloky. Ozdobou sultánek je růžkový hřeben, velký chochol, mohutný trojdílný vous, supí paty a bohaté rousy na pětiprsté noze. A tak bychom mohli pokračovat donekonečna.
Pokud hovoříme o slepicích, mnohého člověka jistě zajímá snáška. Ta je z čistokrevných plemen nejvyšší u leghornek a dosahuje až přes 230 vajec za rok. Se snáškou souvisí i barva vaječné skořápky, která nemusí být jen bílá nebo nahnědlá. Například u francouzského plemene maranska je sytě tmavě červenohnědá nebo modrozelená či olivově zelená u jihoamerických araukan.
Přestože jsem popsal jen zlomek ze zajímavostí z říše drůbeže, je myslím jasné, že variabilita plemen je obrovská a i ten největší „fajnšmekr“ si musí z obrovské palety plemen vybrat to svoje, které jej okouzlí a pro které se nadchne.